Loes & The Celtic Link z Prahy do Westportu (a zpět) #3: Kameny, kriket, kulečník a klobásy

Co mají Nizozemci a Češi společné: jsme šetřiví...

V pondělí 26. května v 6 hodin ráno místního času se ozvala znělka budíku Stena Line „Don’t Worry, Be Happy“: trajekt dorazil do Harwiche, čas vstávat! Měli jsme pár dní volna v okolí města Poole v Dorsetu. Na mapu jsme viděli, že do Stonehenge je to jen malá objížďka, ale stojí ta hromada kamení za vstupné 30 eur? Koneckonců, minulý týden jsme v Nizozemsku viděli dolmeny… Rychlé vyhledávání na fórech ukázalo, že většina uživatelů považuje Stonehenge za zklamání a kamenný kruh v nedalekém Avebury zmiňují jako dobrou (a bezplatnou) alternativu, takže jsme se touto radou řídili. 

... a nejsme z cukru

Po krásném počasí během prvních dvou týdnů turné v úterý 27. května začalo lijácně pršet. To nám ale nezabránilo v tom, vzít si pláštěnky a projít se po pláži a historickým centrem města. Také jsme si zahráli pár her kulečníku v hospodě The Pottery. Anglická verze kulečníku je náročná: koule i díry jsou menší, než na jaké jsme zvyklí v mezinárodní verzi. Dobrá výzva!

Jurské pobřeží a Old Harry skály

Následující den opět vylezlo sluníčko, a tak jsme se rozhodli jet trajektem ze Sandbanks do Shell Bay a projít se podél Jurského pobřeží (Jurassic Coast) do města Swanage. Vápencové útvary zvané Old Harry Rocks se podle našeho názoru vyrovnají vyšším a slavnějším Moherským útesům (Cliffs of Moher) v Irsku a dovedu si dobře představit, že je to oblíbená dovolenková destinace mnoha Britů. Po drinku v (naprosto oprávněně) celostátně proslulé a velmi rušné hospodě Square and Compass jsme se dvoupatrovým autobusem vrátili do Poole. Byla to divoká jízda na horské dráze, při které bylo cestou ořezáno poměrně dost stromů pouhým průjezdem tohoto autobusu. A k našemu překvapení nás toto dobrodružství stálo jen pár liber: dobrá alternativa k zábavnímu parku!

Krajané na nečekaných místech

S Honzou mluvíme česky denně a když jsme v zahraničí, máme tendenci předpokládat, že je to náš tajný jazyk, kterému nikdo nerozumí. Proto jsme byli docela překvapeni, když na nás majitelé pekárny Crusty Bread Artisan Bakery promluvili česky, když nám podávali jídlo. Marcel a jeho žena Martina jsou nejen milí lidé, ale vaří i tu nejlepší kávu, jakou jsme na tomto turné ochutnali. Pocházejí z Nového Jičína, dlouho žili ve Spojených státech a nakonec se usadili v Anglii. Abychom zůstali v tomto tématu: druhý den po našem vystoupení (viz dále) jsem se dala do řeči se ženou z „malého bílého města“ Thorn, nedaleko od místa, kde jsem vyrůstala v provincii Limburg, a místa, které musím Honzovi při naší příští návštěvě Nizozemska určitě ukázat. Svět je malý!

The Big Freezone: kousek ráje ukrytý v lesích

Další vystoupení pro nás domluvil Rob Clamp, kterého jsme poprvé potkali v roce 2022 během festivalu Sofia Singer Songwriter Fest v Bulharsku a od té doby jsme s ním dobří přátelé. V roce 2022 tam Rob vyhrál první cenu a já jsem skončila druhá. Rob je velmi profesionální a okouzlující muzikant s hlasem připomínajícím Jasona Isbella a velmi jedinečným stylem hry na kytaru s prvky fingerstyle a slap. Už hrál dvakrát u nás v Čítárně Unijazz a má v plánu se na jaře 2026 vrátit, tak si to nenechte ujít!

Festival The Big Freezone, kde jsme si po Robovi zahráli set, se nacházel někde uprostřed lesa poblíž Wimborne-Minsteru v Dorsetu. Představte si křížence mezi jógovým pobytem, ​​zahradní párty a miniaturní verzí Rock For People. Drogy a alkohol jsou na festivale zakázány a všichni návštěvníci si přinášejí vlastní talíře a příbory, aby se minimalizoval odpad. Člověk si tak často nemůže dovolit uniknout shonu a konzumní společnosti, že to byl doslova závan čerstvého vzduchu.

Do toho, Hawks!

Další den nás Rob a jeho rodiče vzali na kriketový zápas Hampshire Hawks proti Essexu na stadion Utilita. Britštější už to být nemůže! Byla to první živá sportovní událost, které jsem se kdy zúčastnila, a teď můžu hrdě říct, že mám základní znalosti pravidel. Pár dojmů:

• Na rozdíl od fotbalu je kriketový zápas zážitkem pro rodiny s dětmi;
• Slovo „wicket“ je něco jako „šmoula“ a může mít všelijaké významy;
• Tradiční kriket trvá celých 5 dní, T20 je okázalejší verze, která trvá zhruba 3 hodiny;
• Je stejně zajímavé sledovat „batters“ (kteří odpalují) jako „bowlers“ (kteří hází) a „fielders“ (kteří chytají). Všichni hráči se navíc na těchto pozicích vystřídají;
• Kriketový míček je tvrdý jako kámen a od hráčů na hřišti se očekává, že ho chytí holýma rukama. Takže to není hra pro muzikanty…

The Brian Boru

V sobotu 31. května jsme se s Robem vydali na sever na společný koncert v nejstarším irském klubu v Anglii: The Brian Boru v Ashton-in-Makerfield, malém městečku mezi Liverpoolem a Manchesterem. Rozdíl mezi klubem a pubem spočívá v důrazu na komunitu. The Brian Boru byl založen v roce 1889 skupinou irských migrantů, kteří v Anglii sháněli práci. Dnes je klub místem setkávání především druhé a třetí generace Irů v Anglii. Není proto divu, že náš irský repertoár se zde setkal s obzvláště příznivým přijetím!

Keltské spojení v Liverpoolu

V neděli ráno jsme se rozloučili s Robem, Honza poprvé ochutnal anglickou delikatesu scone se smetanou v čajovně a do Liverpoolu to pak už bylo jen kousek. Tam jsme se domluvili na setkání s dudákem/flétnistkou Ellen McGovern a multiinstrumentalistou Benem Trumanem, dvěma velmi talentovanými muzikanty, které Honza potkal na glasgowském festivalu Celtic Connections začátkem tohoto roku. Před třemi lety jsme strávili v Liverpoolu jeden den na dovolené, ale když vás místní provedou po městě, je to úplně jiný zážitek. Bez Ellen a Bena bychom nikdy neobjevili slavné pisoáry v Philharmonic Dining Room (na které se ženy také mohou dívat, pokud předem zdvořile zaklepou), ani trendy hospodu v kostele St. Peter’s Tavern.

The Green Man session

Liverpool je opravdové hudební město a to je cítít všude a pořád. Dojí svou beatlesovskou minulost naplno, téměř v každé hospodě uslyšíte někoho hrát „Wonderwall“ a pokud se procházíte s nástrojem na zádech, zvědaví kolemjdoucí vás zastaví a chtějí se vás na všechno zeptat. Pravidelně se konají tradiční irsko-skotské sessiony většinu dní v týdnu. Ellen a Ben vedou dva z těchto sessionů: v neděli v The Green Man na Lark Lane a v úterý v The Red Lion na Slater Street. My jsme si zúčastnili sessionu v The Green Man. Tento session je přátelský a inkluzivní a má jen jedno pravidlo: 4 bodhránisti je maximum (uff!). A je pravda, že 4 bubeníci dokážou způsobit docela velký rozruch, zvláště když u toho ještě nadšeně dupou do rytmu. V jednu chvíli jsem uslyšela „KLOP!“ a viděla jsem, že se něco stalo mezi bodhránistem a houslistou. Ukázalo se, že hořící svíčka se odrazila od stolu a vosk se rozstříkl po celé hlavě bodhránisty, houslích a mém pouzdře na kytaru. S Honzou jsme byli trochu ve šoku, ale všichni ostatní pokračovali ve hře, jako by to byla normální věc. Později jsme slyšeli, že skutečně žádný session neproběhne bez svíčky nebo půllitru piva, který by se odrazil od stolu: Ellen a Ben dokonce jeden z těchto momentů zvěčnili složením melodie s názvem „Wax on Eamon“ (Vosk na Eamonovi). 

The Monday Club

Na Robovo doporučení jsme šli do The Monday Clubu, open micu v legendárním Cavern Pubu (tam taky hrávali Beatles) na Matthew Street, který už 14 let každý týden provozuje Ian Prowse. Bylo tam plno a úroveň byla velmi vysoká, takže jsme byli rádi, že lidé na náš krátký set dobře reagovali a po vystoupení si docela dost lidí přišlo pro vizitku a pokec. Hlasitost a tempo byly také vysoké: reproduktory zapraskaly pokaždé, když někdo zapojil nebo odpojil kabel kytary, ale zdálo se, že to nikoho netrápí. Jediným pravidlem The Monday Clubu je, že se hraje pouze originální materiál; žádný problém! Díky tomu se jednalo o velmi rozmanitou a rychlou přehlídku, dostatečně zajímavou na to, abychom zůstali až do konce. Mladí i staří, muži i ženy, od citlivých balad po punk a poezii, bylo tam od všeho trochu a atmosféra byla vynikající. V jednu chvíli celý dav řve Kde je moje zkurvená klobása, ty parchante?! (samozřejmě v původním znění) s Barrym Jonesem, který v The Monday Clubu každý týden hraje svůj místní hit „Hide the Sausage“; v dalším okamžiku básníci emotivně vylévali své myšlenky o Gaze a útoku autem na fanoušky fotbalového Liverpoolu, k němuž došlo teprve před týdnem.

Další zastávka: Irsko!

V době psaní tohoto článku se nacházíme na trajektu z Liverpoolu do Belfastu a těšíme se na koncerty, které tam tento týden odehrajeme:

• 5. června, Sunflower Folk Club, Belfast 
• 6. června, Galway Folk Festival, Galway
• 7. června, Peacock Lane, Ballisodare, Sligo
• 8. června, Westport Folk & Bluegrass Festival, Westport, Mayo

Kdoví, třeba se s někým z vás uvidíme na jednom z těchto vystoupení, nebo se s vámi prostě zase setkáme za týden zde na Frontmanu u další epizody!