Přejít k hlavnímu obsahu
Cermaque a Iamme, foto: Jan Hromádko
Cermaque a Iamme, foto: Jan Hromádko
Zdeněk Neusar - St, 25.05.2016 - 14:00

Cermaque a Iamme: rozhovor o cestě, hledání a hrdinech

Začne-li Jakub Čermák zpívat, les možná nehoří, ale vše je na nohou, jakoby hořet mělo, napsal jsem kdysi. Nová deska Gravitace, kterou připravil společně se svou ženou Andreou – hudebnicí Iamme Candlewick – tento pocit ještě prohlubuje. Předcházela jí půlroční cesta dodávkou po Evropě s malou dcerkou Agátkou, tvorba dvou dokumentů i kniha básniček pro děti. Inspirací tato dvojice může být ale také z jiných důvodů. A osvobozující nahota z poslední třetiny videa z Radia 1, odkud tento rozhovor vychází, to není.

Loni jste podnikli dlouhou cestu po Evropě, během níž jste potkali celou řadu zajímavých lidí. Stihli jste realizovat všechny své plány?

I: Mít plán záhy selhalo. Moc jsme se tedy ani nepokoušeli nějaké mít.
J: Zpočátku jsme si říkali, že by bylo fajn podívat se do Anglie, Irska, zajímala nás i Ukrajina… ale toho času nakonec až tolik nebylo.
I: Když jedeš autem maximálně osmdesátkou, vzdálenost, kam jsi schopný dojet, je omezená.

Jaký to byl pocit – dost věcí prodat, vystěhovat se z bytu a začít bydlet v dodávce, kterou jeden z účastníků vašeho filmového dokumentu Skok do vody považuje za větší formu batohu?

I: Bylo to fajn, oba jsme to už udělali víckrát, cestovat s batohem jsme zvyklí. Jak teď žijeme v páru a máme dítě, máme ale víc věcí, než je nám milý. Když jsem Kubu potkala, měl dvě fusekle a z toho každou jinou.
J: Teď už mám dva páry…

Stálo za vaším rozhodnutím heslo ala motto nové desky Midi Lidi, tedy: „Udělej si čas na život“?

J: Nikdy jsme takovou schopnost neztratili, spíš jsme o ni nechtěli přijít. Narodí se ti dítě a najednou bys měl automaticky zabezpečit rodinu, vybudovat nějakou jistotu a až potom si odbýt ty sny. Tuto statickou fázi jsme chtěli přeskočit.

Během putování jste natáčeli lidi, kteří jsou na cestě a něco hledají – a ve skladbě Barcelona zpíváte, že „kdo hledá, najde, a kdo najde, ten zas hledá, co dál hledat“. Tento proces pro vás nikdy nekončí?

I: Pro mě nekončí – a v něčem pro mě pak byla deziluze stát se rodičem. Myslela jsem si, že to ve mně tu touhu něco hledat ukojí – a naopak to probudilo mé nové touhy hledat. Je to spíš o tom, jak člověk s touhou v sobě zachází, co v životě a jakým způsobem hledá. A nechtěla bych, aby mě ta touha opustila, a Jakub myslím taky ne.
J: Vesmír se pořád pohybuje, dopředu a zpátky. Bylo by divný, kdyby se člověk zastavil.
I: Být v pohybu ale neznamená neschopnost se zastavit nebo být pevnej. Někdy je to nejpevnější, být v pohybu.

Na počátku cesty byl projekt Cosmobile Hobos...

Masérka Itzal, vystupující ve vašem dokumentu, mluví o tom, že píseň je jako malé tajemství a podklad, který nosíme v sobě. Není to spíš naopak – že se píseň stává pokladem až v okamžiku, kdy se o ni podělíte s ostatními?

J: Dá se to vyložit různě. Kdybys teď třeba putoval balkánskou cestou jako uprchlík, byl šacovaný někde na hranicích, nikdo okolo by nerozuměl tvému kulturnímu kontextu a ty by sis v duchu mohl zpívat nějakou modlitbu nebo uspávanku, kterou ti jako malému zpívala máma, tak tě to podrží – tvůj vnitřní prostor, tvoje hájemství a tajemství, které tě živí. Ale jinak hudba je samozřejmě o sdílení. Je radost ji sdílet.

Na cestách jste navštívili různé komunity. Dá se podle vašeho názoru tento způsob života i se všemi těmi freeshopy a freekempy více přenést i k nám do Česka?

I: U nás to není tak častý – a to je důvod, proč mě tady moc nebaví žít. Myslím, že je to naprosto přenosný – a je mi líto, že se nám to moc nedaří. Třeba Klinika a jiná místa mi ale trochu zvedla naději, že něco takovýho možný je, i když je kolem toho spousta politických ofuků a podivných situací. Je to pro mě jediná cesta a zpestření, který mě baví na životě ve městě.
J: Dokonce vznikají i různé samovolné instituce, třeba Ondřej Kobza v Praze, které města takovou specifickou českou cestou dost oživují. Pomaličku ale ožívají i jiná, menší města. Vidíme to na koncertech, všude jsou nějaký ostrůvky schopných lidí...

Tedy ani tady, optikou vaší odžité zkušenosti z Lipska, taková alternativa nemusí být jen snobskou cestou intelektuální menšiny?

I: Myslím, že vůbec ne. A Leipzig je v tomto dost ukázkovej. Tam je ta aplikovaná fantazie dotažená hodně daleko. Tady v Čechách je lidí, kteří jsou schopný něco takovýho propagovat, značně míň – a dost často narazí. Třeba když jsme před pár lety propagovali hudební umění v ulicích, investovali jsme do toho takový energie, než se to povedlo... a hned pak nám pomalu začali usekávat prst za prstem. Hrozně mě to demotivovalo. Znám takových lidí, co se o něco pokouší, ale jde to pomalu. Náš systém je zkostnatělej.
J: Ale v tom hledačství, o kterým jsi mluvil, v tom člověk nikdy nesmí přestat. To je naše lidská zodpovědnost. Je hrozně důležitý žít s fantazií a pořád něco zkoušet.

Dokázali jste se během přípravy dokumentů sladit – nekecali jste si do toho, jak mají vypadat?

I: Rozdělili jsme si to, já jsem dělala rádiový a Jakub filmový dokument. Každý měl své pole působnosti, proto to bylo snadné.
J: Je dobré si rozdělit role. Jeden tvoří a druhý mu dělá support a dramaturgii...
I: S tou deskou to bylo nejvíc napůlený, ale i tak bylo jasně daný, co kdo bude dělat. Každý je dobrý v něčem jiném…

… a pak naživo zazněla první akustická skladba Imigranti. Ještě předtím ji Jakub ale ještě okomentoval.


V Imigrantech mě zaujal ten Vilém Tell a Vinnetou. Kdyby existoval takový hrdina, který ze všech sejme jejich bolest...

J: To jsou bohužel jen fiktivní televizní hrdinové, kteří řadu lidí vychovali. Žádný hrdina na nás ale asi nečeká, hrdinou musí být každý z nás.

A co hostující hrdinové na desce a další hrdinové, kteří vás provázeli na vašich cestách, koho z nich si nejvíc vážíte? Loutnisty Ondřeje Jalůvky, kytaristy Rémyho Rebera?

J: Ondřej je Čech, který žije se svou francouzskou ženou a synem ve Francii a je to geniální strunista. Umí hrát na všechny strunné nástroje a spolupráce i setkání s ním pro nás byl velký zážitek. Na desce má proto velice výrazný otisk. I na soundtracku k filmu, kde jsme použili jeho improvizace, který jsou nosným atmosférotvořičem.
I: A ano, k francouzskýmu kytaristovi Rémymu máme velkou úctu. Vyhrál i nějakou cenu…
J: … a s námi nahrával v kempu uzavřenej v osobáku…
I: Nahrávací studio jsme měli v odstaveným autě jeho tatínka. Kdyby se s každým hudebníkem nahrávalo jako s ním, tak ty desky frkáme jednu za druhou.
J: Ale podstatnej podíl na desce neměli jen ti, se kterými jsme ji po cestě nahrávali, ale taky lidi, kteří ty tracky zpracovávali, kterých si vážíme a jsou velcí hrdinové...

Už na začátku jste věděli, kterou písničku dáte Kyšperskému a kterou třeba Kittchenovi, nebo jste je prostě dali do placu a každý si vyzobal věc, která mu byla blízká?

J: Třeba Martin Kyšperský si s Markem Doubravou ty věci prohodili, i když jsme jim je původně vybrali na tělo...
I: … a byla to dobrá volba. Měli jsme různý představy… a oslovovali jsme lidi tak, jak nás zrovna napadlo. A hodně velký dík patří taky Sabrimu Hillimu, u kterýho jsme desku nahrávali. A Ondřeji Ježkovi, který ji masteroval.
J: To jsou dva velcí hrdinové. A oni tak i tak vypadají. Každý reprezentuje jistý typ rytířství. Sabri je ten věrnej rytíř a Ježek je takovej, co na bojišti hází fóry...
I: ... a to samý by se dalo říct i naopak.

A hostující Vladimír Merta?

J: Jasně, to je Don…
I: Vladimír Merta je rytíř, který se rád svlíká…

... což mně připomíná, že vy sami jste hned v úvodu taky vyhrožovali, že se dnes svléknete.

J: Pozor, to nebyla výhružka, ale oznámení. Teď jde jen o to, jestli přesvědčíme i tebe…

No… raději zůstaneme u těch písniček, na kterých jste poprvé dělali spolu. Z jednoho vašeho rozhovoru jsem měl pocit, že vám to na začátku úplně nefungovalo, nebo vaše společné skládání probíhalo hladce a přirozeně?

I: Já bych tu frázi, že to nefungovalo, přesunula na úplný začátek našeho vztahu. Jakub byl totiž asi vůbec první člověk, který mi řekl hrozně ostrou kritiku na mou tvorbu. Stylem: Hele, holka, to se teda fakt nedá poslouchat. Motivace ke společné tvorbě byla z mojí strany opravdu velká. (smích)
Jakub: No, byl jsem přísnej…


Deska Gravitace se každopádně povedla. Měl jsem hodně rád už Jakubovo Divozemí, ale zatímco starší tvorba byla tak nějak rozkročená všemi směry, teď jakoby se vše zklidnilo a dozrálo.

J: Zřejmě na mě má žena má dobrý vliv. Rozhodně je tam od naší předchozí tvorby posun, kterej je velikej…

Byla to dlouhá cesta, jako ta z kuchyně do ložnice, jak jsi Iamme někde říkala?

J: Chtěl jsi říct z ložnice do kuchyně, ne?
I: No, v autě jsme měli ložnici a kuchyni v jednom a tam se to všechno uvařilo…

… načež zazněla soutěžní skladba Racci, toho času na pátém místě hitparády.

Jaké to je, být klaunem, jedná se opravdu o příležitost být tím, kým skutečně jste? Máte vy sami tento rozměr rádi? Vracím se tím naposled k vašemu dokumentu a klaunu Eliranovi.

I: Jakub se právě svlíknul, tak asi jo. A Eliran, můj dlouholetý kamarád, se v této poloze našel.
J: Humor je hrozně dobrej a ozdravnej. Třeba Hm… jsou úžasní taky proto, že v muzice dokážou projevit humor.

Než se rozloučíte skladbou Barcelona, co teď v nejbližší době máte před sebou?

J: Každý teď už žijeme trochu jiným projektem, Andrejka točí svůj rozhlasový dokument…
I: Máme před sebou řadu koncertů, hrajeme na festivalech, v Banátu… sama ale ještě pořád totálně žiju naší deskou. Jsme takoví multitaskeři. Kuba teď stříhá dokument o Zrní, já dělám dokument o roztroušený skleróze, prevenci a současným životním stylu, učím jógu, máme malou dceru a pořád něco děláme…
J: Za poslední dva roky se mně nashromáždilo docela dost angažovaných písniček, a proto bych na podzim rád dal dohromady aspoň nějaké elektronické ípíčko. Uvidíme, jak na to budu mít sílu a hlavně čas.

A na úplný závěr ještě k té komunitě. Nepřijde vám, že v rámci domácí nezávislé hudební scény určitá komunitní pospolitost už teď docela aktivně funguje?

I: Myslím, že hodně. Stačí se podívat tady na Velkou sedmu...
J: … nebo do bookletu naší nový desky.
I: Hrozně mě baví být součástí této avantgardy a alternativní scény. Lidi kolem mě jsou hodně velký důvod, proč jsem, kde jsem, a proč jsem ve svém životě šťastná.
J: Zároveň je tam ale ta obtíž, že když se člověk pohybuje jen v tom svým malým vesmíru, má pocit, že to tak je na světě.

Tagy Velká sedma Cermaque
Muziku miluju. Aktivně se kolem ní pohybuju už od druhé poloviny devadesátých let, kdy jsem začal organizovat první koncerty a vydávat fanzin. Frontman a jeho vedení pro mě byla a je výzva. Cesta dál. Znát mě můžete i z Radia 1 nebo festivalu Beseda u Bigbítu. Motto: "Nemusím...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY