Anna Vaverková: Krása je všude a ve všem. I v tom zlém, co nás potká

Před dvěma lety, kdy jsme spolu mluvili naposled, jste měla po vydání debutové desky a mluvila jste o tvůrčí krizi. Jak se vám ji povedlo překonat?

Trpělivě jsem čekala, až se dostaví nová energie a já zase udělám něco, s čím budu spokojená a co mě bude naplňovat. Časem jsem konečně složila pár věcí, které mě bavily a přišlo mi, že by pro mě mohly znamenat nový směr. Taky jsem si začala v té době poznamenávat do notýsku, co mě na každém prožitém dni potěšilo. Ten notýsek, který jsem si pořád nosila s sebou, byla taková moje forma sebepéče. Zapsané poznámky se postupně měnily do podoby každodenních příběhů a z původně drobných záznamů se stal spíš můj osobní diář, ve kterém jsem pak našla náměty pro řadu písní z nového alba.

Prvním EP Roztomilá holka a albem Pozdravy z polepšovny jste si nastavila laťku hodně vysoko – dobré recenze, nominace a pak i ceny Anděl, Apollo… Cítila jste se tím úspěchem svázaná?

Ano, cítila. Věděla jsem, že s druhým albem jsou většinou spojena velká očekávání, protože jsou všichni zvědaví, zda umělec dokáže navázat na vydařený debut. I to byl pro mě trochu blok. Ráda bych ale zmínila, že ceny a ohlas kritiky mne samozřejmě moc potěšily a přinesly mi novou motivaci. Bylo toho od obojího, trochu tlak, ale i hodně motivace.

Říká se, že druhé album je těžší i proto, že debut těží z prvotního nápřahu a shrnuje materiál z delší doby, kdežto na druhém by měl interpret vykročit dál – a času na tvorbu nového materiálu až tolik nemá. Byl to i váš případ?

Zrovna v tom co zmiňujete, u mě problém nebyl. Pozdravy z polepšovny nebyly shrnutím mé tvorby za delší časový úsek,  album naopak vznikalo v docela krátkém časovém rozmezí, a to i včetně psaní písní. Vlastně to celé trvalo tak rok dva. Tlak jsem pociťovala opravdu jen v souvislosti s očekáváním, jestli se budou nové písně kvalitativně blížit těm z debutové nahrávky. Nakonec jsem si ale uvědomila, že je to celé nesmysl a že prostě musím napsat a vyprodukovat něco, co mě samotnou bude bavit a naplňovat, a že nic víc pro to vlastně udělat nemůžu.

Novinku jste nazvala Krása. Je tenhle dost abstraktní pojem něčím, co sjednocuje celou desku? A co pro vás znamená „krása“, kde ji hledáte – a kde nalézáte?

Ano, řekla bych, že krása tematicky zastřešuje celou desku. V různých podobách se prolíná jednotlivými písněmi, které vyprávějí o jejím hledání v maličkostech i v ošklivých věcech a každodenních situacích. Album je výzvou k tomu, aby člověk přijímal realitu takovou, jaká je, nesnažil se romantizovat si věci kolem a naopak střízlivě hledal krásu v úplně každém všedním dni.

Vtipné je, že jeden z prvních singlů k albu s názvem Krása se jmenuje nevybíravě: Chce se mi blít. Nabízí se samozřejmě otázka, co vás k té písničce inspirovalo?

I tahle píseň vychází z mých zápisků. Vznikla v nynější vypjaté situaci, nebo alespoň pro nás v Evropě vypjaté. Z každodenních zkušeností jsem začínala nabírat dojem, že lidé se začínají chovat čím dál víc jako do sebe zahledění a bezohlední idioti. Asi je to i Berlínem, kde žiju. Tam když někdo na ulici potřebuje pomoct, všichni toho člověka radši obejdou, nikoho ani nenapadne přestat si hledět svého. A v tomhle „brainwashing“ prostředí jsem začala sama na sobě pozorovat, že se začínám trochu chovat jak tihle idioti a že nejsem vlastně o nic lepší. „Hniloba společnosti a já stejná,“ zpívám v té písni. Říkala jsem si, jak v tomhle mindsetu, kdy všichni jsou všem u zadku, může člověk milovat a prožívat lásku. Vždyť to přece nejde. Pokud takový člověk přijde domů a svému partnerovi řekne „miluju tě“, je vůbec reálné, aby tu lásku opravdu prožíval? Se vším všudy prožíval? Láska přece není jen to vyprázdněné „miluju tě“, které si každý pár říká denně, aniž by v hloubi duše ta slova opravdu mysleli tak, jak znějí. Mimochodem doporučuju všem knížku All About Love od Bell Hooksové, jsou v ní krásně popsány všechny podoby lásky a to, co vůbec láska znamená. 

Své skladby jste před lety psala s basovou kytarou. Změnil se od té doby způsob, jak skládáte?

Můj první nástroj je klavír, takže prvotní skladby vznikaly vždy s klavírem. S basovkou jsem začala psát, až když jsem hledala novou inspiraci. Líbilo se mi, že mě ten nástroj harmonicky nelimituje a že s basou vždycky přijdu na nějakou groovy linku, která pak udá směr další produkce. Pozdravy z polepšovny jsem psala jak s klavírem, tak s basovkou i kytarou, byla to taková kombinace postupů. Na novém albu Krása jsem u toho principu v podstatě zůstala, jiné bylo ale to, že namísto hudební složky jsem často začínala s textem a hudba ten text až doprovodila.

Nové písně jsou propracovanější, autorsky i aranžérsky, ale nechybějí ani přímočaré písničky jako Ostrov hoří nebo Nanana, které jdou ve stopách hitovek Já tě mám nebo Nikdy nikdo nic. Kam byste vlastně zařadila svou současnou hudbu?

Já myslím, že to, co vytvářím, asi nejvýstižněji charakterizuje pojem alternativa. Čerpám ale z mnoha žánrů, popu, rocku, folku a u některých písní třeba i z elektra, scénické hudby, americany. To všechno se v mých písních ozývá.

Ve studiu jste při natáčení desky pracovala s orchestrálním zvukem i s pedálovou steel kytarou. Už vám nestačila kapela?

Když jsme písně s mým manželem produkovali, v jednu chvíli jsme si řekli, že by bylo fajn, dostat tam pedal steel guitar. Na jiném místě nás zase napadly smyčce. A jelikož známe velice schopné muzikanty, u kterých víme, že dají do nahrávání kus sebe, tak jsme je oslovili. Ale už Pozdravy z polepšovny byly bohaté na orchestrace. U nového alba je toho možná ještě o kus víc. Chtěli jsme prostě natočit písně tak, jak jsme je v naší hlavě předem slyšeli.

Jeden ze singlů z nové desky, Ostrov hoří, působí jako dokonalý protipól obsahu a formy. Je to písnička s libozvučným nápěvem, ale přitom v ní zpíváte o tom, že zrovna začala válka. Přitahuje vás propojovat zdánlivě nepropojitelné?

Já myslím, že krása se skrývá i v tom, když si přiznáme, že nikdy nic nebude ideální. A ideální nebyla ani naše svatební cesta s Liamem, o které Ostrov hoří je. Během té cesty zemřel dědeček mého manžela, začala válka v Pásmu Gazy a ostrov Madeira, který jsme projížděli, začal hořet. I přes to všechno jsme se snažili užít si tak významný okamžik, jako byly naše líbánky, a prostě jsme žili své životy dál. Ta píseň je právě o tom, že i těžkosti jsou součástí žití, a že vždy bude jen na nás, jestli i ve zlé době dokážeme hledat a nalézat krásu. Pro mě je úplně přirozené, že protipóly, o kterých jste mluvil, existují vedle sebe v souznění.

Napřesrok to bude deset let, co jste odešla do Berlína. Je to vlastně zvláštní, dlouhodobě žijete mimo Česko, přitom tvoříte a zpíváte v češtině. Vnímáte to jako paradox?

Nejspíš to paradox je. Ale nakonec to pomohlo mé umělecké identitě.

Cítíte, že jste se za těch deset let odcizila? 

Asi ano, ale já jsem takový podivín, že bych se cítila jako cizinec, i kdybych v Čechách žila. Takže těžko říct.

Je čeština i jakýmsi tmelem, který vás pořád poutá k zemi, kde jste se narodila? Byla byste bez rodného jazyka jako člověk už úplně jinde? 

Já nevím, kde bych byla, asi v nějakém paralelním vesmíru. Nechci o tom uvažovat. Ale je pravda, že díky psaní v češtině a koncertování v Čechách se dostanu častěji za rodinou, což je fajn. Taky si pateticky říkám, že když už jsem odešla, můžu tímhle způsobem aspoň trochu přispívat české společnosti, něco jí vracet – tahle iluze mě nějak naplňuje.

Jste jednou z osobností, které se objevují v chystané knize Jany Kománkové Češi v Berlíně. Jak se za dobu, kterou jste v Berlíně strávila, proměnil váš vztah k tomu městu?

Důvod, proč jsem se do Berlína zamilovala, je i důvodem, proč jsem se zase odmilovala. Je to město nikoho a ničeho. To se mi vždycky líbilo. Všem jsem tam byla jedno, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Ale i tyhle růžové brýle vám jednou spadnou z očí. Asi i dospíváním a s přibývajícími léty se mi tenhle styl anonymního života, kdy se nikdo nestará o své okolí, už jaksi nelíbí. Možná jsem ve fázi, kdy začínám hledat určitou pospolitost. Když si vzpomenu na hodiny společenských věd na gymnáziu, vlastně mi přijde, že jen přirozeně následuju Eriksonovy fáze a konflikty vývoje člověka.

Vedle autorské tvorby a koncertů provozujete s manželem i hudební studio. Láká vás pomáhat zrodu jiných projektů než vlastních? A je to pro vás hlavní zdroj obživy?

Nahrávání a produkování je každopádně skvělý způsob, jak pilovat znalosti muzikantského řemesla. Pro mě je to ale i inspirativní práce. Můj manžel se provozem studia živí, já jsem do konce srpna stále pracovala na částečný úvazek na zákaznické lince a do toho se věnovala hlavně své hudbě, natáčení alb, koncertování. Když mi zbyl čas, pracovala jsem i v našem studiu. Od letošního podzimu se už budu věnovat jen hudbě. Nikdy jsem se čistě jen hudbou neživila, tak uvidíme, jestli to půjde. 

Zmínila jste svou práci operátorky na telefonu. Byla to jen úmorná nuda, nebo se i z téhle zkušenosti dalo autorsky čerpat? 

Píseň Kde si Aneto z debutové desky je právě o mé práci na zákaznické lince. Autorsky se z toho tedy čerpat dá. Jinak ale nemám nějaký standardizovaný proces, kdy tvořím a kde, ráda to pořád obměňuju a ozvláštňuju. Náměty mě napadají nejčastěji, když prostě žiju svůj každodenní život. Nebo když vstřebávám zážitky z kultury a umění. Taky když se dostanu do diskuze s někým, kdo má na svět úplně opačný názor.

V říjnu vyjedete na turné k nové desce Krása tour. Co všechno budete hrát, s kým a taky – podíváte se někam, kde jste ještě nezpívala?

Chceme s kapelou hrát co nejvíc písní z nového alba, ať si ho můžou posluchači vychutnat naživo. Repertoár ale bude zčásti přearanžovaný pro naši tříčlennou kapelu, to znamená Joakim Jägerhult na bicí a drum pad, Liam na kytaru a občas na basu plus doprovodné vokály a já budu mít na starosti baskytaru, klávesy a hlavní zpěv. Koncerty nově doprovodí projekce animací od Rozálie Kolkové, které jsme uvedli poprvé v rámci našich koncertů v českém pavilonu na EXPO v Ósace, což byla taky skvělá zkušenost. V rámci podzimního tour budeme mít release party u nás ve studiu v Berlíně a od prvního října nás postupně čekají Olomouc, Brno, Břeclav, Ostrava, Praha, Plzeň, České Budějovice, Ústí nad Labem, Nymburk a 19. října odehraju ještě krátký sólový set v rámci knižního veletrhu Buchmesse ve Frankfurtu nad Mohanem. Když to vidím takhle sepsané, tak jsem zatím nehrála jen v Břeclavi. O to víc se tam těšíme!