Ametyst: Astrofyzik, paralelní reality a inspirace létem

Jak vznikl úplně první impuls pro skladbu Astrofyzik? Byl to spíš text, hudba, nebo nějaký konkrétní obraz?

Markéta: To byla vlastně konkrétní událost. Ale myslím, že těch impulsů tam bylo víc. Něco vedlo ke vzniku textu a něco zase k hudbě.

David: Hudba vznikla tak, že jsme si říkali, že potřebujeme novou písničku. Já jsem procházel materiály, co jsem měl doma, a našel jsem tam takovou smyčku – ten motiv, co je na začátku té písničky, takový to „tu tu tu tu“. A říkám si: „Hm, to je docela zvláštní rytmus.“

Pak jsem začal hledat text, protože Markéta svoje texty často publikuje na Facebooku. Tak jsem koukal, jestli tam něco nemá, a říkám si: „Hele, tohle je dobrý, to by šlo dohromady.“ A tak vlastně vznikla ta písnička.

Ten text má ale svůj konkrétní příběh…

Markéta: No to je pravda. To jsme byli na šňůře a měli jsme takový hezký zakončení. Byli jsme ve Valašském Meziříčí a tam jeden chlápek má skvělý prostor – takovou budovu, kde se koná spousta kulturních akcí, a dole je perfektní bar.

A ten bar byl úplně jak v devadesátkách. Nebudu zacházet do detailů, ale bylo to strašně dobrý. Ta akce měla úplně specifickou atmosféru. A přitom mi ani nebylo špatně, i když jsme to zakončili různýma alkoholama.

A já jsem si říkala, že to místo je vlastně úplnej zázrak – co tam vzniká za energii. A z toho vznikl ten text.

David: Ten člověk je astrofyzik. On tak nevypadá, ale má takové pozadí.

Název i téma pracují s fyzikou. Co pro vás znamená překračování zákonů fyziky v kontextu lásky?

Markéta: Je to spíš takový optimisticko-pesimistický. Život plyne lineárně a my se občas zapomínáme zastavit. A tahle písnička je vlastně taková šance se někam vrátit, kde nám bylo dobře.

David: Mně zase přijde, že když ten astrofyzik tím knírem „rozsekne“ čas, tak to je jasně překročenej zákon fyziky. Fyzika nic o knírech a čase neříká, takže to je úplně mimo zákon.

Markéto, vaše texty působí hodně snově a surrealisticky. Jak vznikají?

Markéta: Všechny vznikají dost podobně. Já jdu na procházku se psem a tam mě to napadá. Můj pes je moje inspirace – Sirius.

A nosíte si s sebou něco na zapisování?

Markéta: Ne. Já jdu, přemýšlím… a buď to napíšu na Facebook, nebo si to zapamatuju a zapíšu doma. A pak to ještě předělávám.

Já mám ráda stručnost. Nemám ráda „ukecanou“ poezii. Nechci nikoho kritizovat, mně se líbí spousta věcí, ale sama za sebe uznávám minimum slov.

Davide, jak jste hudebně pracoval s tím, aby skladba zněla letně a jemně tanečně?

David: Ona vznikala v létě, takže se to tam prostě otisklo samo. Já jsem to nijak neplánoval.

Zároveň to má trochu kubánskej rytmus. Když se nad tím člověk zamyslí, tak je to takový zvláštní mix.

Mně to pořád evokovalo takový ty filmový písně, takový lehce francouzský nálady. Neříkám, že je to něco převzatýho, ale připomíná mi to jednu písničku od Jiřího Grossmanna pro Semafor – „Pojď se líbat až na konec pláže…“. Je tam podobná náladovost.

A jinak je to hlavně o tom grooveu – drum machine a do toho takovej línej shaker, kterej tomu dává ten letní spád.

Klip je inspirovaný sci-fi estetikou východního bloku. Měli jste nějaké konkrétní reference?

Markéta: My jsme se v tomhle nechali úplně vést Markem Mrkvičkou a Katkou Bouškovou. To je jejich svět.

Když jsme viděli první sestřih, připomínalo mi to Solaris nebo Stalkera od Tarkovského – takový zamyšlený lidi, co řeší něco vědeckýho, ale zároveň existenciálního.

Někdo tam viděl i Star Trek, ale to je jiná estetika. I když ty starý díly mají taky takovou zvláštní strnulost a eleganci.

Jak probíhala spolupráce s režijním duem?

David: Měli úplně volnou ruku. Stopadesát procent.

Zasahovali jsme jen minimálně – ve fázi barev jsme říkali, že něco je trochu tmavý, tak se to lehce upravilo.

Ale jinak dramaturgii i vyznění jsme nechali na nich. Už jsme spolu dělali víckrát, takže jsme věděli, jak přemýšlí.

A Katka je skvělá v tom, jak vede natáčení. Ona prostě říká, co máme dělat, a my to jen následujeme. Všechno jde rychle a přirozeně.

V klipu se objevují paralelní reality. Jak to vnímáte v běžném životě?

Markéta: Když člověk zpomalí, tak najednou vidí, že každej žije v jiným rytmu. Jdete po ulici a vedle sebe existují úplně jiný světy.

Někdo jde do opery, někdo tam sedí a je bez domova, někdo řeší úplně jiný věci. Jsou na stejným místě, ale každej má svoji realitu.

David: A někdy se ty reality ani nepotkají.

Máte blízko k absurdnímu humoru. Vzniká vědomě?

Markéta: Ne, spíš přirozeně. Známe se dlouho, zažili jsme spoustu bizarních situací. Ten humor máme „odžitej“.

Není to kalkul.

Jak funguje vaše spolupráce při tvorbě?

David: Vzniká to různě. Někdo přijde s nápadem, někdo něco přidá. Na zkouškách to řešíme společně.

Já to nějak vedu, ale snažíme se využít všechny podněty. Hodně vycházíme z Markétiných textů a rozvíjíme je.

Je pro vás imaginace únik, nebo způsob pochopení reality?

Markéta: Dřív to byl únik. Teď spíš pochopení. A zároveň moment, kdy člověk fakt žije.

Když píšete o lásce – je to osobní?

Markéta: Já myslím na sebe. Ale tím, že používám málo slov, tak to působí obecně a každý si v tom najde svoje.

Co z punku ve vás zůstalo?

David: Ten princip – že to třeba neumíš, ale stejně to děláš. Že jde o sdělení. A taky to, že se známe a fungujeme spolu.

Můžeme čekat album?

David: Rádi bychom, ale nemůžeme to slíbit. Děláme věci postupně.

Kde vás můžeme vidět naživo?

26. června v Hradci Králové na festivalu Regiony.

A plány na léto?

David: Ventolin bude hodně koncertovat, včetně Polska.

Markéta: Já mám i jeden stand-up a chtěla bych dát konečně dohromady svoje texty.