Aiko: Objevuju krásu spolupráce s jinými lidmi

V květnu jste vydala nový singl Mi Amor, a to hned ve dvou verzích – anglické a španělské. Když to srovnáme s vaším singlem pro Eurovizi, tam byla zásadním tématem porozchodová naštvanost a sebehodnota. V jakém kontextu vznikala skladba Mi amor?

Vznikla díky tomu, že jsme se v Eurovizi daly dohromady s přítelkyní Kat. Potkaly jsme se tak, že jsme tam soutěžily proti sobě (Kat Almagro na Eurovizi jela společně s kapelou Megara, která reprezentovala San Marino, pozn. aut.). Pak Eurovize skončila a já jsem měla naplánované nějaké sessions na psaní a produkování. Tam jsem přišla společně s Teyou, což je jedna z eurovizních umělkyň z roku 2023, a moje kamarádka. Vyprávěla jsem jí dojmy z Eurovize a ona na to, že musíme napsat písničku o mně a Kat. Takže je to až skoro vyznání lásky. Pak jsem tu písničku na dovolené pouštěla Kat a společně jsme vymyslely, že by bylo vtipné to poslat i do španělské Eurovize – a tak vznikl nápad na španělskou verzi.

Jaké to je, mít za kapelnici zároveň životní partnerku? Jak se vám tam tyhle role prolínají?

Spousta lidí mi říkalo, že to není dobrý nápad. Ale je to super! Hraje na bicí v mojí kapele a je pro mě naopak oporou. Ani na turné jsme se nehádaly. Rozumíme si jak partnersky, tak pracovně – máme třeba navzájem pochopení pro své pracovní vytížení. Hezky se to prolíná.

Všimla jsem si, že dřív jste v kapele měla Davida Moudrého. Ten je teď ale asi vytížený díky hraní s Branko’s Bridge. Jak dál vypadá vaše kapelní obsazení pro koncerty?

V současné době hlavní jádro koncertní sestavy tvoří jen já a Kat. Na většinu koncertů s sebou bereme kytaristu, ale čeká nás i pár vystoupení, kde budeme hrát jen ve dvou, nebo naopak přizveme tanečnice. Obsazení se průběžně obměňuje – záleží na typu akce.

Plus část instrumentální složky tvoří nahrané základy, synťáky atd.

To ano, zároveň před turné jsme si dost vyhráli s tím, aby live verze písniček zněla jinak než ta studiová, aby to nebylo přímočaré. Takže i když jsou tam přednahrané synťáky, zní to jinak než na albech.

Jaký je teď váš další plán? Věříte na strategii „singl-album-turné“?

Přednedávnem jsem spustila další projekt. Album dává smysl, aby člověk mohl jet na turné, zároveň pozornost publika je hrozně přesycená. Pořád někdo vydává něco nového. Takže zkouším novou strategii, že vydávám každý měsíc nový singl. A fanoušci si můžou na základě malých ukázek vybrat, jakou písničku vydám příště. Je to skoro jako společná hra, kdy oni mohou ovlivnit, jak bude vypadat i vizuál a tak dále. Bude na to upřená po celý měsíc pozornost a pak se půjde na další písničku.

Jak projekt „1 singl měsíčně“ v tuhle chvíli pokračuje?

Zatím skvěle! Lidem se koncept velmi zalíbil, mám za sebou první vydání songu kdy lidé opravdu vybírali mezi 3 písničkami. Opravdu se zapojili, mají pocit, že toho jsou součástí, teď se pro změnu ozývají kdy konečně vyjdou ty další songy, které se nevybraly ten daný měsíc. Mám z toho radost!

Překvapilo mě, že jsme si napsaly rovnou osobně, protože po tom obřím hypu kolem Eurovize jsem spíš očekávala, že za vámi stojí velký tým. Jak to teď tedy u vás funguje?

Pořád si spoustu věcí dělám sama. Mám booking v Británii i v Čechách, mám na pomoc management, ale manažerka Gabča je teď na dovolené, takže to dělám já. Sdílíme spolu taky věci kolem PR a spustu dalších věcí si dělám sama a sama se je snažím taky dotáhnout.

Myslím, že jste v rozhovorech zmiňovala, že si v týdnu děláte pravidelně jeden den volna, kdy záměrně neřešíte nic. Vychází to tak i v současné době?

V poslední době vůbec, je toho moc. Spíš ty volné dny vycházejí tak… spontánně.

Ještě se vrátím k hudební kompozici. Co je váš oblíbený prvek, ze kterého vzniká písnička? Ať už inspirační zdroj, nebo konkrétní zvuk, nástroj…

Je to emoce, nálada, kterou chci posluchačům předat, popsat. Můj styl psaní se podstatně změnil. Pořád jdu do studia s producentem s tím, že něco vznikne, ale už to nemám tak nalajnované a připravené. Už tomu dávám mnohem větší volnost a otevřenost spolupráci, nejen s producentem, ale třeba i s další osobou. Teď třeba mám písničku s Maellou – jasně, byla to písnička pro mě, ale ona se podílela na melodii a textu. Objevuju krásu spolupráce s jinými lidmi.

V rozhovorech jste právě říkala, že tvoříte hodně sama u sebe v pokojíčku. Takže jak těžké bylo udělat tenhle krok ven a důvěřovat lidem okolo, že se nesnaží vám písničku rozbořit, ala naopak vás podpořit?

To, že se mě snaží podpořit, jsem asi věděla vždycky. Je to spíš o nějakém perfekcionismu, který, myslím si, teď pominul. Už dlouho například spolupracuju s producentem Stevenem Ansellem, který mimochodem taky bydlí v Brightonu jako já. Už vím, že tam nějaká hudební chemie je a že mu můžu důvěřovat – a přesně, že nemusím být před session úplně perfektně připravená. Přišlo to vlastně přirozeně, čím víc jsem psala s jinými lidmi. Loni jsem vydávala písničku Hunger polečně se zpěvačkou Teyou a i to mi pomohlo, víc se spolupracím otevřít.

Na druhou stranu, stalo se vám někdy, že vám písnička v produkci začala někam nezáměrně „ujíždět“ a bylo potřeba to zabrzdit?

Jo, určitě, to jsem měla hodněkrát. Třeba při natáčení alba Aiconic jsme se nějak nemohli naladit na stejnou notu. Ta písnička na tom albu je, ve výsledku to bylo fajn, ale práce na ní trvala podstatně delší dobu, než bych řekla, že měla trvat. Zároveň se snažím cizí nápady neodmítat hned, chvilku s nimi „posedět“, procítit je.

Nechala jste si někdy mluvit do hlasového projevu?

Teď se Stevenem jsme hlasovou techniku řešili vlastně poprvé docela dost. U jedné písničky mi řekl: „To ti sedí moc v nose, dej to dolů. Víc ležérně, přirozeněji.“ Trvalo to asi dvacet minut, než jsme ten hlas dali v těle na to správné místo.

Zase když se člověk pak kontroluje moc, taky to není dobré.

To jsem mu taky říkala, že od toho musím na chvíli poodstoupit, protože v jednu chvíli bylo na té nahrávce slyšet, jak nejsem uvolněná a hrozně se snažím.

A ještě zpátky k té kompozici. Když začínáte tvořit, s jakým je to nástrojem – nebo je to vokál?

Už jsem dlouho nevzala do ruky kytaru, abych začala skládat s ní. Poslední dobou je to nejčastěji vokální linka a nějaké slovní spojení. Nahrávám si to na záznamník do telefonu. Klidně si nahraju i bicí…

… jako takový beatbox.

Přesně. Začínám takhle nahrávkou na telefon, společně s nápadem na text to donesu producentovi a spolu přijdeme na to, co by mělo být to první, na čem budeme písničku stavět – jestli to bude třeba kytara nebo nějaký beat a podobně.

Většinou už musím mít nějaký textový základ, alespoň refrén nebo sloku, abych kolem něj začala dál tvořit. Moje písničky jsou pořád hodně založené na textech, pořád chci, aby mi dávaly nějaký smysl.

Koncertujete teď častěji v zahraničí než v Česku. Je podle vás české a zahraniční publikum v něčem jiné?

Určitě ano a liší se to dokonce i v zahraničí stát od státu. Mám štěstí, že lidi, kteří chodí na koncerty, už hodně znají moje texty, takže společně zpívají a je to velká výměna energie. Ale přesto – teď jsme měli koncert v Nizozemsku a přestože lidi ty texty znali, byli takoví zaražení. Pak jsme se s Kat smály, že to byl takový „slušný rock“. A pak jsme zase byli v Anglii a Britové jsou takoví, že to naopak prožívají hodně a chodí za námi po koncertech, stojí v dlouhé frontě, aby si s námi mohli popovídat. Asi nejvřelejší publikum jsem poznala v Polsku – tam to lidi opravdu hodně prožívali.

Jak se teď po roce díváte na svou cestu Eurovizí?

Pro mě ta zkušenost je pořád nějakým způsobem blízká. Možná i proto, že podle toho, jak jsme se o tom bavili s dalšími účinkujícími, můžu říct, že moje zkušenost byla velmi dobrá a pozitivní. Bylo to skvělé a jsem moc ráda, že jsem toho mohla být součástí.

Jak jste zvládala ten obří shitstorm kolem své nominace do semifinále?

Trochu to na mě doléhalo, protože jdete v podstatě z nuly na sto. Najednou vás všichni nesnáší a strašně to prožívají. A po pár týdnech si na to zvyknete, že na vás mají všichni nějaký názor a ten názor je hrozně hlasitý. A je to vtipné: nejdřív vás všichni nenávidí, pak jsou zase v pohodě, pak naopak říkají, jakto že moje vystoupení nebylo ve finále – teď o rok později dostávám komentáře, že jsem tam měla být. (smích)

Jak jste prožívala letošní ročník coby komentátorka přímo v semifinále?

Bylo to pro mě zajímavé zase nahlédnout na Eurovizi z druhé strany! Představa, že úplně stejným způsobem probíhalo komentování v mnoha zemích, když jsem vystupovala já, je pro mě vlastně docela zábavná – minulý rok jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Při komentování jsem si vzpomněla na všechny ty pocity, které člověk zažívá během toho večera: to očekávání, těšení se na vystoupení... A musím říct, že je to docela intenzivní proces – není moc času si reálně užít sledování ostatních. Hned po uvedení účinkujícího se v podstatě začínáte připravovat na dalšího.

V rozhovoru pro Forbes jste říkala, že po skončení SuperStar i Eurovize je vždycky důležité chytit příležitost za pačesy, než opadne celý ten hype. Potvrzuje se vám to teď rok poté?

Určitě. Doufám, že jsem to chytla dobře, protože jsem oznámila turné den před svým vystoupením v Eurovizi. Tudíž jsem chytla ten hype – lidi o mně tím pádem věděli a askutečně na ty koncerty přišli. Podařilo se mi vybudovat fanouškovskou základnu. Jsou lidi, kteří opravdu sledují všechny příspěvky a těší se na nové songy. Doteď mám dobrou poslechovost, udrželo se to na 100 tisících posluchačích měsíčně. Je to něco, na čem můžu stavět.

Předloni jsem na konferenci ReConnect slyšela v panelové diskusi říkat Pam Rabbit, jak si člověk musí dávat velmi dobrý pozor na znění smluv a podpisy. Má člověk i bez právního vzdělání šanci si tohle všechno ošéfovat sám – tak, aby potom peníze tekly k němu a ne jinam?

Já mám to štěstí, že moje mamka má právní vzdělání – sice ne konkrétně v hudbě, ale odmalička mi vtloukala do hlavy, jak mám číst smlouvy. A přesto jsem taky měla moment, kdy jsem podepsala smlouvu, kde nebylo všechno tak úplně podchycené. Ale přesto jsem měla možnost z toho nějakým způsobem vylézt. Každopádně má Pam pravdu – je potřeba si dát opravdu pozor, co člověk podepisuje.

Je totiž spousta lidí, zejména v zahraničí, která se na umělcích jen nějakým způsobem přiživuje. Je hodně věcí, které si člověk dokáže udělat sám. Tím, že jsem už strašně dlouhou dobu nezávislá umělkyně, mám dost povědomí o tom, co všechno si umím zařídit sama a na co naopak potřebuju další lidi. A častokrát mě až mrzí, když vidím některé kolegy podepisovat smlouvy, kde nestačím koukat, za co všechno si společnosti berou procenta.

Důležitou složkou vaší tvorby je vizualita a s ní související merch. Chystáte něco dalšího?

Můj vysněný merch je udělat si vlastní parfém. A mě hodně baví vymýšlet nové věci. Na podzim pojedeme na další turné, tak uvidím, co nového tam vymyslíme. Teď ale pojedeme do Japonska vystupovat na Expo (24. 7. v rámci Českého národního dne, pozn. aut.), budeme tam skoro týden. Na to se moc těším.