Zaostřeno na Nizozemsko s Robertem Meijerinkem (ESNS)

Všimli jste si někdy, že ti nejzkušenější a nejprofesionálnější lidé z hudebního průmyslu bývají také obvykle velmi přátelští? Když jsem Roberta Meijerinka požádala, zda by v nejbližší době byl ochoten mi poskytnout rozhovor, okamžitě mi odpověděl a dokázal do svého harmonogramu vtěsnat hodinový Zoom call, přestože poslední měsíce před ESNS (který se bude konat v lednu 2022) jsou vždy náročné. „Je to vždy rušné, ale už jsem na to zvyklý. Rád vstávám brzy ráno, přestože se pak někdy dostanu do postele až pozdě v noci. To už je život dramaturga,“ říká, aniž by si stěžoval. Pro mě bylo potěšením dělat rozhovor s tak optimistickou a v oboru zběhlou osobností, která se ochotně dělí o svůj vhled do prostředí začínajících kapel a bookerů.

Nijmegen: nejstarší nizozemské město, kde se hudbě daří

Robert vyrůstal v Twente, regionu, který dal vzniknout několika skvělým hudebním projektům žánru Americana jako například The Common Linnets (Ilse DeLange). Později se přestěhoval do idylického studentského města Nijmegenu, kde byl coby místní booker pro klub Doornroosje několikrát oceněn za svou práci. Také se stará o booking pro zdejší klub Merleyn a pro většinu místních událostí, které potřebují hudební program: Valkhof Festival (během akce 4Days Marches v červenci), Bevrijdingsfestival (připomínka osvobození Nizozemska za II. světové války, 5. května), Kids'n'Billies Festival (rodinný rockabilly festival) a Oranjepop (oslava králových narozenin).

Staráte se o booking pro spoustu různých míst a událostí, s různou návštěvnickou kapacitou, pro různé cílové skupiny publika i různé žánry... Jak to všechno dohromady zvládáte?

No, v první řadě to nedělám všechno sám (smích)! Samozřejmě, je to velké množství celoroční práce, která nikdy nekončí. Některým lidem vyhovuje, že mohou v pět odpoledne říct: „Pro dnešek padla.“ Hudební booker to udělat nemůže. Přes den děláte kancelářskou práci a po večerech chodíte na koncerty. Dřív jsem chodíval na všechny koncerty, každý večer, ale postupně už to přestalo být možné. Před deseti lety jsem řekl řediteli Doornroosje: „Podívej, já svou práci miluju, jsem v ní dobrý, a taky si dost dobře dokážu udržet nadhled. Ale mám pocit, že je teď důležité naučit mladší lidi dělat mou práci a poskytnout jim tak kariérní příležitosti.“ Od té doby školím asistenty pro práci bookera v Doornroosje i na ESNS. Netoužím všemu velet. Za ty roky jsem nasbíral nějaké zkušenosti, asi by se dalo říct, že jsem v pozici „seniora“. Ale je mnohem lepší mít vedle sebe někoho dalšího, kdo už k té seniorské pozici také směřuje. Zkušenosti se pak nepojí jen s jedním člověkem, ale s celým týmem.

Pokud jde o různé festivaly v Nijmegenu, jejich hudební program je bookován skrze Doornroosje. Je to praktické, protože jednotlivé festivaly nemusí najímat své vlastní bookery a my máme přehled o všech aktuálně nadcházejících akcích. A víme pak třeba, že projekt, který si loni vedl dobře na Valkhof Festivalu, by bylo dobré bookovat na letošní ročník festivalu Oranjepop. Tou nejdůležitější věcí pro bookera je porozumět poslání a vizi každého koncertního místa a zohlednit to během rozhodování.

Kluby Doornroosje a Merleyn si pamatuji z doby před dvaceti lety coby studentka v Nijmegenu. Klub Doornroosje tehdy sídlil ve staré budově, celé pokryté grafitti; pak jste se přestěhovali do zbrusu nové, větší budovy. Jaké to tam je a jak funguje propojení mezi kluby Doornroosje a Merleyn?

Merleyn je pořád ve staré budově, ale má trochu jiné zaměření. Po bankrotu v roce 2008 znovu otevřeli s tím, že pro ně teď dělá booking Doornroosje. Merleyn byl vždy něco jako „bytová stage“, zvlášť v raných devadesátkách. Měli na programu také divadla a experimentální hudbu. Při znovuotevření jsme si řekli, že by si Merleyn měl zachovat své zaměření na lokální a regionální jména, ale s přidanými celonárodními a mezinárodními projekty. V podstatě by to fungovalo jako inkubátor pro Doornroosje. V ideálním případě by program v Merleyn měl být přitažlivý pro lidi, kteří rádi objevují nové, především holandské umělce na začátku jejich kariéry.

A pak, když už se jejich kariéra rozjede, mohli by se z Merleyn s kapacitou 200 diváků přesunout do menšího sálu v Doornroosje, který pojme 400 lidí, nebo i do velkého sálu, kam se vejde 1100 lidí, ale který lze také uzpůsobit pro menší publikum, pokud jsou prodeje nižší, než se čekalo, nebo je vhodnější vytvořit intimnější uspořádání. Mám velkou radost, že tenhle teoretický model opravdu funguje: velké množství umělců, kteří nejprve hráli v Merleyn, se později přesunulo do Doornroosje. Pro umělce je to dobrá příležitost. A pokud to pro ně v Doornroosje nefunguje, protože neprodali víc než 250 lístků, vždycky se můžou vrátit do Merleyn.

Z „indie“ a „DIY“ se staly prázdné fráze

V jednom z rozhovorů jste zmínil Batidu, portugalského umělce, který na ESNS vystupoval v letech 2012 a 2014. Řekl jste, že první koncert byl úžasný, ale nic z toho pak nevzešlo, protože Batida kolem sebe v té době neměl žádný tým – žádného agenta, promotora, nic. A že jste se kvůli tomu cítil špatně. Když se o dva roky později na showcase přihlásil znovu, už měl v Portugalsku kariéru rozjetou a měl agenta, takže jste mu dali na ESNS další šanci a tentokrát z toho byl obrovský úspěch. Sama jsem „malou rybou“ mezi muzikanty a v posledních letech jsem hodně slýchala, že agenti a labely a takovéhle věci už jsou minulostí, že je lepší na to jít systémem DIY. To zdánlivě odporuje vašemu příběhu s Batidou. Co si myslíte o současném DIY trendu? A jsou instituce uměleckého managementu a promotérských agentur díky Spotify a YouTube dnes už překonané?

Věci se vyvíjejí pomalu, ale docela ostře. Já věřím, že hudební průmysl pořád funguje stejně jako před deseti lety. Ok, díky Spotify je možné vydávat svou muziku přímo, bez labelu. Ale rád bych si posvítil na pojem „DIY“. Stala se z toho trochu prázdná fráze, podobně jako z pojmu „indie“... Jde o to, že někdy vidíte u kapely označení „indie“, ale pak zjistíte, že jsou upsaní u Sony...! To si řeknu: „No, jasně... indie... skvělý!“ (smích)

Myslím, že všechno závisí na vašem budgetu. Pokud jste malý umělec a po vaší hudbě zatím není velká poptávka – o což všichni usilují především –, pak chcete, aby se o vás dozvědělo více lidí. Ale pouze umístit hudbu na Spotify k dosažení tohoto cíle nestačí; a ani nezáleží tolik na tom, jestli to uděláte sami, nebo jestli to za vás udělá label. Jsou to jen první kroky.

Pro dobré promo potřebujete dobrou hudbu a potřebujete ji někam procpat. Můžete toho dosáhnout prostřednictvím Spotify, kde protlačíte svou hudbu do playlistů, nebo díky účasti na Eurosonic showcasu nebo na podobných akcích. A pokud se přihlásíte na showcase a oni vás nevyberou, stejně si můžete koupit lístek a jít se na daný showcase nebo konferenci podívat, abyste se setkali s lidmi a dostali k nim svou hudbu osobně. Je to všechno o lidech. Začíná to vašimi vlastními přáteli a postupně to expanduje.

Příklad s Batidou je pro mě pořád velmi aktuální, protože se to opakuje každoročně: umělci, kteří na Eurosonic hrají v rámci své kariéry příliš brzy, potom mohou zapadnout. Objevuji spoustu nových umělců, kteří mají možná skvělou hudbu, dělají skvělou show a jsou tak nadšení, že by nedočkavě sedli na letadlo a všechno si zaplatili z vlastního. Ale pokud kolem sebe zatím nemají profesionální prostředí, zkouším je spíš varovat, že by je mohlo čekat zklamání a že je možná lepší ještě počkat.

Jednou jsme například měli úžasnou rapperku z České republiky, Hellwanu, která na ESNS odehrála skvělou show. Nevedlo to sice k žádným bookingům, ale pomohlo jí to získat více pozornosti v její vlastní zemi. A já jsem si říkal: „Jasně, ale nemělo by to být právě naopak?“ Umělcům radím zkusit získat nejprve solidní fanouškovskou základnu v jejich vlastní zemi – například dostat vaši vlastní hudbu do rádia nebo hrát na místním showcasu. Jakmile zaznamenáte úspěch, můžete projít svůj profil na Spotify, jestli máte dostatečný počet posluchačů v zahraničí. Pokud se ukáže, že máte rostoucí fanouškovskou základnu v Lucembursku, vaším příštím krokem bude projít stejným procesem znovu, ale v Lucembursku. A mezinárodní showcase typu ESNS by měl přijít až na konci této cesty, ne na jejím začátku. Musím říct, že mě tenhle fenomén pořád fascinuje.

V roce 2016 jsme se zaměřili na střední a východní Evropu s cílem nabídnout strukturovanější pohled na jednotlivé země v této oblasti a dodat agentům a promotérům z těchto zemí nástroje, aby mohli svou práci dělat aktivně a profesionálně. Byl to velmi ambiciózní projekt, jehož příprava ve spolupráci s různými think tanky nám zabrala pět let. Byl jsem překvapený, že některé z těchto zemí vůbec nemají vybudovanou infrastrukturu v oblasti profesionálního hudebního průmyslu. Že si většina kapel dělá vše svépomocí nebo mají přátele, kteří vlastní malé vydavatelství, a booking a design, tisk a distribuci letáků si dělají sami ve svém volném čase. Což je sice cool, ale zároveň je smutné, že v těchto zemích neexistuje žádná podpora kapel na politické úrovni. Není tam žádná národní instituce, na kterou se kapely mohou obrátit s dotazy, žádné granty, žádná agentura specializující se na hudební export. Takže jsme se propojili s organizacemi jako je SoundCzech a tam jsme našli oboustranné nadšení a elán pro dlouhodobou spolupráci; v roce 2019 jsme se zaměřili tedy především na Česko a Slovensko.

Zpívat v rodném jazyce, nebo ne? Dělej to, co ti sedí!

Kapely z neanglofonních zemí často řeší otázku: kde vlastně leží náš trh? Chceme hrát hlavně doma, nebo také v zahraničí? A máme-li ambice vyjet jednoho dne na zahraniční turné, znamená to, že musíme zpívat anglicky nebo v určité chvíli přeložit všechny naše písně? Připadá mi, že například španělština a portugalština jsou téměř žánry samy o sobě a ve většině zemí jsou lehce přijatelné, ale že holandské publikum by mělo mnohem větší problém naladit se na kapelu zpívající ve slovanském nebo severském jazyce. Ale pokud například česká kapela zpívá už od začátku v angličtině, může mít zase problém oslovit české publikum. Co si o tom myslíte vy?

Tuhle otázku dostávám často. Chápu tu potřebu uspokojit publikum a komunikovat s ním, ale vždy říkám: „Dělej to, co ti sedí!“ Pokud se umíte lépe vyjadřovat v mateřské řeči, měli byste to dělat. Taky to hodně závisí na živé show, kde je spousta způsobů, jak sdělení předat. Spousta kapel slaví velký úspěch u zahraničních posluchačů, kteří sice jejich textům vůbec nerozumí, ale vnímají celkový vibe, cítí ho a věří mu. Nebo se jim líbí sám o sobě ten cizí jazyk. Máte pravdu, že portugalština a španělština jsou mezinárodně uznávané žánry, ale je jen otázkou času, než „česká hudba“ získá tento status také.

Jedním z důvodů, proč ESNS vzniklo a proč stále existuje, je podpora a propagace „evropské kultury“ – pokud něco takového opravdu existuje, protože je to pochopitelně mix mnoha různých kultur. Když se kohokoli z České republiky zeptáte, jeslti zná hudbu okolních kultur, myslím, že tam je velká šance, že na vás budou jen zírat a krčit rameny. Průměrný fanda holandské hudby neví nic o německém trhu, a to právě kvůli kulturním a jazykovým odlišnostem. Ale když se na věc podíváte z odstupu, všimnete si, že hip hop, rap, R&B a rock jsou rozšířené všude. A ano, kapely jako Kensington platí v Nizozemsku za velké hvězdy, ale pokud prodají nějaké vstupenky v Německu, je to především díky Holanďanům, kteří tam žijí. Takže bych stále rád podporoval mladé muzikanty, aby dělali to, co oni chtějí a v čem jsou dobří. Hellwana, česká rapperka, kterou jsem prve zmínil, zpívala v angličtině i češtině, a abych vám řekl pravdu, její české songy se mi líbily víc. Přestože jsem z nich nerozuměl ani slovu, víc jsem jí tam věřil.

Holandské hudební projekty, které stojí za poslech

O kterých holandských hudebních projektech by lidé v dalších evropských zemích měli podle vašeho názoru vědět?

Rád bych zmínil Jungle by Night: devět týpků z Amsterdamu, asi polovina z nich má hudební vzdělání a ostatní jsou samouci, a všichni sdílí lásku k africké hudbě, soulu a funku. Velmi na nich obdivuji nejen to, že jsou spolu už déle než deset let, ale také to, že se stále umělecky vyvíjejí. V posledních letech do své muziky přidali elektronické prvky a nedávno vydali excelentní desku. Komerčně se nikdy nestali velkou rybou, ale jsou velmi úspěšní jako kapela hrající naživo. Jejich hudba není povrchni, je inovativní a autentická.

Také bych rád zmínil kytarovou kapelu... a rád bych zároveň jmenoval nějakou ženu, protože v poslední době spousta žen dělá skvělé věci. Hodně zajímavá mi přijde Luwten, vlastním jménem Tessa. Už dlouho aktivně hraje v několika projektech a stále se vyvíjí. Letos vydala nové album a řekla mi, že ji inspirovalo R&B, což jsem nejdřív trochu nepochopil, protože ona je spíš písničkářka a folkařka. Ale když jsem si to pořádně poslechl, uvědomil jsem si, že měla pravdu: v její muzice je určitá vřelost, taková přidaná vrstva, určitý „swing“, který je připomínkou R&B – a to činí její hudbu velmi originální.

Pěhem pandemie jsem si velmi užíval Hang Youth (slovní hříčka na holandské slovo „hangjeugd“, které znamená něco jako „zkažená mládež“, pozn. aut.). Jsou to punkáči z Amsterdamu. Zpívají v holandštině, jsou to rebelové, jejich songy trvají tak minutu a půl... Jejich zpěvák Abel je týpek, který nic nepřijímá jako fakt a bezostyšně říká: „Tohle je prostě posraný.“ Miluju to. V dnešní době potřebujeme víc lidí jako je on.

Pak je tady Temple Fang. Jsou takoví celí neotesaní, zkrátka psychedelický rock, ale neuvěřitelně dobří. Během jejich padesátiminutového setu v Doornroosje krátce po prvním lockdownu se publikum úplně rozdivočelo. Všichni byli tak šťastní, že můžou zase slyšet hlasitou živou hudbu, a vzbudilo to emoce. Takže po prvním songu, který trval dvaatřicet minut, jejich leader řekl: „Ach, Nijmegene, já jsem TAK šťastný, že jsem tady!“ – a šlo to opravdu z hloubi jeho srdce. „Jsem tolik, tolik šťastný... a teď vám zahrajeme naši druhou a poslední píseň.“ (smích) To všechny včetně mě úplně rozsekalo, a pak následoval další dvacetiminutový trip. Dost povedené. Tahle kapela se skvěle prodává; kytaristi a hudební podivíni ji milují.

ESNS se v roce 2022 zaměří na Španělsko: poslechněte si tyhle projekty

A co obráceně? Které evropské hudební projekty byste doporučil holandským hudebním nadšencům?

Rád bych jmenoval několik umělců ze Španělska, protože je to země, na kterou se v roce 2022 ESNS zaměřuje. Zjistili jsme, že Španělsko ve skutečnosti nemá ucelenou kulturní identitu, ale mnoho oblastí se specifickým jazykem a kulturou, v čemž právě spočívá jejich síla – sami by vám to ostatně také řekli (smích). Asi chcete, abych jmenoval jenom některé, že? Ok, to bude těžké...

Tak například Pódium, skvělá kapela z Valencie hrající garage rock. Jejich frontwoman je působivá, ale nejen pro své charizma, ale pro svůj hlas... Křičí a pláče, jde to přímo z útrob.

Pak Santa Salut, rapperka a hiphoperka z Barcelony, která je hodně populární mezi španělskou mládeží. 

A pro milovníky většího „umča“ bych doporučil: mrkněte se na Travis Birds, ta dělá dle mého názoru hodně zajímavou muziku.

Novou generaci nebude možné škatulkovat

Jak byste popsal současný stav na holandské hudební scéně?

Jako velmi fascinující. Nechci příliš často užívat slovo „covid“... ale myslím, že za posledních deset let se na holandské scéně událo mnoho. Když se na to podíváte čistě perspektivou byznysu, ekonomický výstup je nyní mnohem zásadnější než před deseti lety. Prodeje lístků holandských umělců vystřelily strmě nahoru, takže se holandské projekty začaly mnohem více bookovat pro popové kluby a festivaly. A to hovořím o středně velkých festivalech jako Paaspop, ale také o větších festivalech, jako je Lowlands a Pinkpop, kde zdánlivě vždy platilo pravidlo, že zahraniční projekty, zvláště z Anglie a USA, byly automaticky považovány za „lepší“ nebo hodnotnější. Velké festivaly spolupracují s britskými a americkými agenty, kteří jsou velmi dobří v prodeji svého zboží... Ale Evropa se už také rychle chytá.

Nizozemsko také vždy vzhlíželo k Belgii coby úrodné půdě pro vysoce kvalitní alternativní hudbu, ale dnes už nejsme tolik pozadu. A já jsem na to docela hrdý. (Belgické projekty jako dEUS, Zita Swoon a Gorki byly v 90. letech v Nizozemsku ohromně populární, pozn. aut.)

Umím si představit, že – pokusím se to slovo použít pouze jednou – covid a lockdowny kromě vší té škody, kterou napáchaly, také daly holandským kapelám jedinečný impulz – po nějakou dobu nebylo možné bookovat mezinárodní kapely a jejich místo bylo tedy prázdné... Ale jsem přesvědčena o tom, že současný boom domácí hudby závisí na více faktorech... Zlepšila se samotná hudba? Nebo začaly být kapely chytřejší, co se týče sebepropagace? Nebo je to tím, že se stalo trendem zpívat v rodném jazyce nebo dokonce v regionálním nářečí? V osmdesátkách, když jsem byla malá, bylo považované za hodně „ne-cool“, když někdo zpíval v holandštině...

To je dobrá otázka. Myslím, že je to tím, že nové generaci tolik nezáleží na tom, být zaškatulkovaný v nějakém žánru stylem „vy hrajete punk“ nebo „vy děláte alternativu“ a podobně. Žánry pořád existují, ale není to tak černobílé, jako to bývalo od 70. do 90. let. Platformy jako Spotify možná přispěly k větší myšlenkové otevřenosti a hudební nevybíravosti mladých posluchačů. Samozřejmě, někteří lidi, kteří pracují v Doornroosje třeba jako technici nebo za barem, měli přesně ty stejně odbarvené modré vlasy, jako nosila v jednu dobu Billie Eilish. Protože je to ikona a mladí lidé budou mít pořád potřebu rebelovat proti svým rodičům a společnosti – alespoň já doufám, že tohle se nikdy nezmění, protože si myslím, že to je přirozené. Ale včera během koncertu Jungle by Night byl sál v Doornroosje plný dvacátníků. Já se málokdy cítím staře, ale tentokrát jsem si říkal: „Jsem tu snad jediný, komu je přes čtyřicet? Jak je to možné?“ Viděl jsem tam stát modro-žluté „Billie Eilish“ holky vedle punkáčů, všichni společně pařili na Jungle by Night a já si říkal: „Tahle kapela všechny lidi spojuje!“

To zní skoro utopicky.

Taky že to takové bylo! A vtipné je, že jsem si o tom psal s kolegyní z Groningenu, kde Jungle by Night hráli týden předtím – a ona měla naprosto stejnou zkušenost! Takže to vůbec nemělo co dělat s Nijmegenem. Potvrzuje to moji teorii, že mladí lidé jsou otevření různým hudebním stylům. Já sám jsem vždy byl zvídavým konzumentem hudby: když jsem například v devadesátkách slyšel Beastie Boys, napadlo mě: „Odkud je ta basová linka?“ Pátral jsem po tom, až jsem skončil u jedné jazzové nahrávky ze 60. let. A u dnešních mladých pozoruju tu stejnou zvídavost. Samozřejmě ne u všech, ale je to viditelný trend.

Ha... Tolik lidí si pořád stěžuje na mladou generaci, osočují je z povrchnosti, z nezájmu o kvalitu zvuku nebo o hudební historii... Slyšet ve vašich slovech naprosto opačný příběh je docela osvěžující... Takže je tu naděje?

Naprosto, není třeba se znepokojovat.