Virtuální Bezčasí: pouť dlouhá jako cesta do Santiaga de Compostela

Na Ježkárně vás kromě vašeho kontrabasu a baskytary samozřejmě naučí i klavír a nějakou tu hudební teorii. Zahrát všechny party sám je ovšem velmi obtížné, pokud člověk není zrovna Mike Oldfield.

Od rapu a hiphopu v Manželích jsem oklikou přes českou novou vlnu stále mířil k vysněným zátočinám art-rocku. Oslovit Adriana Belewa, ač s ním mám společnou památeční fotku, jsem nemohl, a tak nezbývalo než hledat muzikanty, kteří mají vedle svých projektů čas i na jiný soudek rocku. Příhodně k tomu započalo dlouhé období covidových karantén a zákazy vystupování.

Za léta působení v undergroundové scéně má člověk naštěstí spoustu hudebních kontaktů. Sice mu nezaplatí vydavatele, ani neseženou sponzory, ale mohou přinést nečekané výsledky. Třeba konec snah vystavět regulérní skupinu. Lidé kolem mě odcházeli, stěhovali se, ztráceli zájem a mě nezbývalo, než se v realizaci posunout dál. Rozhodl jsem se celý projekt dokončit virtuálně.

První přišly na řadu bicí. Štěpán Smetáček geniálně vystihl můj záměr a z tracků v Cubase se staly pod jeho zručnýma rukama živé mnohovrstevnaté stopy. Potom kytary: Tomáš Fuchs po dokončení poloviny odjel na turné s Janou Kirschner, sotva covid polevil, a zbytek dokončil Jakub Červinka ze Sto zvířat.

O texty jsme se podělili s Vláďou Čechem, dlouholetým kamarádem, díky němuž je temnota Bezčasí a syrovost jeho melancholických nálad pestřejší, a nezbývalo než najít zpěváka.

Oslovil jsem Honzu Holečka. Skladby se mu líbily, jenže právě začínal s Flamengem a točil vlastní desku. Poslal alespoň první nahrávku. Najednou jsem věděl, že je to ono, že se přesně do téhle muziky hodí – ostré výšky, naléhavé frázování v těžkých harmoniích prog-rocku...

Potom ale morová rána covidu sebrala muzikantům obživu a přinutila je zalézt do nahrávacích studií. Honza se s tímto žánrem vypořádal velmi zodpovědně a ukázal, jak velký potenciál má.

Klávesy jsem nahrál sám a právě do hledání jejich zvukové přesvědčivosti se propadlo nejvíc času. Stovky hodin práce byly završeny. Gigabajty dat přeneseny. Opravy, připomínky, revize zapracovány. Barvy zvuku vyladěny, party virtuálních nástrojů přehrány živými hosty a sbory a nastal čas mixu, jehož se citlivě ujal Štěpán Smetáček a masteringu pod taktovkou skvělého Kakaxy.

Chtěl jsem zachovat určitou neučesanost celkového zvuku, rozervané kytary a klávesy evokující staré dobré sedmdesátky, ale zároveň se dotknout současnosti. Tento leitmotiv vedl i ke změně názvu na finální Bezčasí. Stejně tak se zrodilo i mimo prostor – se spoluhráči jsem se osobně setkal až při společném focení u příležitosti přípravy bookletu a webu graabner.cz.

Právě domlouváme podrobnosti koncertního provedení a pevně věřím, že se i přes nabité kalendáře všech zúčastněných uskuteční. A tentokrát snad bez covidu.

Když se ohlédnu zpátky, jak jsem začal skládat a natáčet sám „with a little help from my friends“, zpívat „svahilštinou“ a potýkat se s technickými problémy při nahrávání, ovládáním software, vidím pouť dlouhou jako cesta do Santiaga de Compostela. Jako pomníčky u ní jsou jména těch, kdo se konce nedočkali, samota přikrývá truchlivý tón a přece je kdesi za mraky světlo a naděje v setkání.

Pomalu je čas připravit se na další cestu projektu Graabner...