Tomáš Valášek: Dej ze sebe všechno a nic si nenechávej pro sebe

Tomáši, co je podle tebe nejdůležitější vlastností sólového kytaristy?

No, tak to je strašně jednoduché. Pustit si písničku a okamžitě k ní zahrát. Jestli to bude víc sólo, nebo jestli to bude víc beglajt, tedy doprovod, to je jedno. Cokoli, co bude pro tu písničku přínosem. A to je vlastně gró celé mé školy. Žádné noty, nic – prostě pustím beglajt, žáci se naučí improvizovat. A potom jim říkám: „Tak, a teď přemýšlej nad tím, že bys měl něco sdělit, to znamená – to je tvoje sólo. Teď nehraješ, to znamená – teď poslouchej ty ostatní a jenom tak jako přitakávej.“ Protože když někomu přitakáváš, říkáš věci jako „přesně“ a „jasný”, tak se tomu druhému samozřejmě mnohem líp mluví.“

To není vůbec špatný obraz, jak má kytarista fungovat v rámci kapely. V seriálu o kytarových technikách jsem se hodně zabývala typickým zvukem každého hráče. Co je vlastně to, co každému kytaristovi tvoří jeho charakteristický zvuk?

Jsou to samozřejmě hlavně ruce, to je jasné. Ale ty ti budou houby platné, když budeš mít v ruce něco, co nehraje. Když chceš mít dobrý zvuk kytary, záleží nejdřív na dřevě – jestli vůbec hraje. Protože snímač může sebrat jen to, co v té kytaře opravdu je. Kde nic není, ani smrt nebere. Samozřejmě záleží taky třeba na šňůře, která to přivede do aparátu, a na dalším technickém vybavení. Ale před tím vším jsou ruce, které každému sólu vtisknou nejen zvuk, ale dalo by se říct i duši. To znamená, že chci-li mít svůj specifický sound, nezáleží to jen na technických kvalitách zvuku, ale taky na tom, jak hraju.

Když si pustíte Jeffa Becka, tak tam je co? Je to kytara, pak to je nějaká šňůra, možná někdy nějaká škatule, všechno samozřejmě kvalitní, a pak marshall. A nic jiného to není. Ten zbytek jsou ruce.

To mě rovnou přivádí k další otázce – jaké máš kytarové vzory?

Už jsem ho zmínil, bohužel je po smrti. Tenhle člověk tu měl být ještě hrozně dlouho. Já jsem, zaplaťpánbůh, stihl být na jeho sólovém koncertě, když tady byl, no a bylo to strašné. Protože on byl senzační, ale to, co se dělo kolem, a technické podmínky, to byla ostuda. O to větší, že to bylo na Hradě. V jednu chvíli vypnuli proud, nikdo se o nic nestaral a skončilo to tak, že Jeff Beck klečel na pódiu a modlil se, ať už konečně někdo přijde a tu elektriku na pupku Čech zapne!

Kdo mě nejvíc ovlivnil, byl Van Halen. A samozřejmě – teď možná řeknu takovou hloupou věc – toho, koho jsem měl nejvíc přečteného a koho jsem se musel hodně odnaučovat, byl pochopitelně Radim Hladík. Vždycky, když jsem někde zahrál, říkali mi: „Hele, ty posloucháš hodně Radima Hladíka, viď?“ A mě to štvalo. (smích)

Jak dlouho jsi vlastně k němu chodil na hodiny? Tys mi vždycky vyprávěl, jak jsi za ním jezdil někam daleko...

Mám dojem, že to byly zhruba tři roky. Bylo to 150 km vlakem, za totáče to bylo úplně jiné cestování než dneska. Vždycky jednou za čtrnáct dní, v pátek odpoledne, od čtyř do pěti. A bylo to skvělé – jednak to byly strašně inspirativní hodiny, a pak, kolem páté, se tam začala scházet kapela, protože v pátek většinou někde hráli. Takže jsem se tam seznámil s Leškem Semelkou, s Vladem Čechem – to bylo tenkrát, v roce 1977 – a poznal jsem i Fedora Freša a všechny ty lidi, kteří s ním hráli.

Co myslíš, že tě Radim naučil nejpodstatnějšího?

To je naprosto jednoznačné. Vzpomínám si na první hodinu, když jsem tam přišel a začal hrát nějaké strašlivé sólo od Deep Purple. A jak jsem tam, šestnáctiletý klouček, smolil to strašně těžké sólo, on mě tak poslouchal – a když jsem skončil, řekl: „Ale tudy cesta nevede. Ty, jestli chceš něco v kytaře dokázat, tak musíš jít svojí vlastní cestou.” A myslím, že tohle byla přesně věc, kterou se on sám řídil. Protože i teď, když někde slyším jeden tón, vím – jo, to je Radim.

Ale když uslyším jeden tón třeba od Pavlíčka, tak řeknu: „Moment, ještě to chvilku nech… jo, to by mohl být Pavlíček.“ Asi takový rozdíl mezi nimi je. Pavlíček je skvělý, úžasný! Ale vím, že se scházel s klukama, že si předávali zkušenosti, různé figury a tak dál. Radim to nikdy nedělal. Radim se sebral, pustil si rádio – to dělal až do konce svého života – a k tomu rádiu se snažil něco zahrát. Přesně to, co jsem říkal na začátku: něco, co bude smysluplné. A to byla jeho cesta

Máš pocit, že se snažíš něco podobného předat dál svým žákům?

Určitě! Já jsem vlastně toho úplný otisk, protože si myslím, že on to z českých kytaristů v tomhle směru dotáhl úplně nejdál.

Tomáši, ty jsi začal učit asi před 25 lety, chvíli mi trvalo to dopočítat, byla jsem tehdy jednou z tvých prvních žaček. Co pro tebe bylo těžké, když jsi z pozice muzikanta a kytaristy přešel do role učitele?

Vůbec to udělat. V té době jsem hrál hodně v muzikálech, ale viděl jsem, že to jde do háje. Že zkrátka dlouho ty kapely žít jenom na muzikálech nevydrží. Říkal jsem si rodina na krku, v té době se mi narodila první dcera, tak jsem se rozhodl učit. Přesně to, co dělají muzikanti, když vidí, že jim začíná téct voda do bot – začnou učit. Ale mě velice rychle došlo, že mě to baví.

Nejdřív jsem si říkal – tak jak to budeš dělat, co budeš učit? Tak si sakra vzpomeň na to, jak ses učil ty. A samozřejmě první, na koho jsem myslel, byl Radim Hladík. Takže jsem vlastně tu metodu, kterou mě učil on, jenom rozvinul do posledního detailu. Což on nedělal, protože nebyl založením kantor. Jeho učitelská činnost končila tím, že „někoho budu učit teda…“, ale vlastně to neměl zapotřebí.

Já jsem ale brzy poznal, že mě to baví a asi na to i mám nějaké vlohy, protože moje matka byla skvělá učitelka. Najednou jsem přišel na jednu věc. Dej ze sebe všechno a nic si nenechávej pro sebe. Protože jedině tak můžeš být dobý kantor.

Pozoruješ, že by se za tu dobu, co učíš, nějak změnil přístup žáků ke kytaře nebo k výuce samotné?

Všechny to baví – a mě to těší, protože vidím, že je učím metodou, která jim sedí. Z těch možná tří set lidí si pamatuju jen jednoho, kterého to nebavilo. Tak jsem ho vyhodil. Já jsem totiž v tomhle velmi sobecký člověk – když to nebaví jeho, nebaví to ani mě. Jenže do půl roku byl zpátky a dřel jak mezek. A nakonec byl velmi dobrý. Najednou přišel na to, že mu něco chybí.

Přeci jen se ale některé věci změnily. Když jsem chodila k tobě na hodiny, vypalovala jsem si to, čemu se dneska říká backing tracky, na cédéčka. Dneska je všechno tohle volně k dispozici na YouTube. Mají to dnes žáci minimálně snazší?

Rozhodně. Covid mě naučil věc, které jsem se dlouho vyhýbal – a to sice učení online. Obával jsem se, že tím půjde kvalita výuky dolů, ale není to pravda. Možná je to dokonce intenzivnější. Služby typu Zoom jsou totiž jednosměrné, vždycky může hrát jen jeden, a když chci tomu druhému něco říct, musím ho přerušit. Určitě si pamatuješ, jak jsme si na hodinách pustili nějaký beglajt, hráli jsme a střídali se, uběhla půlhodina a ejhle – no tak teď už bychom měli něco začít dělat. To online neexistuje, tam je to mnohem koncentrovanější.

Přišel jsem na to, že když chce někdo někoho něco naučit, je v podstatě jedno, jestli jste ve stejné místnosti, nebo online. I když u kurzů už ta odezva není tak přímá.

Právě na to se chci zeptat – dnes je obrovská nabídka online kurzů. Vnímáš, že má ještě pořád smysl chodit na skutečné hodiny?

K tomu můžu říct jenom to, jak to praktikuju já. V případě, že je někdo zdaleka a nechce docházet pravidelně, nabízím takzvané konzultace. Natočil jsem čtyři díly kytarové školy s několika sty videí, takže tomu dotyčnému, který nechce chodit osobně, vždycky říkám: „Dobře, budeš chodit na konzultace – je na tobě, jak často. Ale podmínkou je, abys měl aspoň první kurz, trsátkovou techniku, abychom se nebavili o něčem, co vůbec neumíš. Nastuduj si to, a co ti nebude jasné, to spolu probereme.“ Tímhle způsobem jsem například vychoval Jirku Rambouska. A to je zatím moje nejvyšší meta – asi i co se týče slávy.

Vidíš, to by mě také zajímalo – na koho jsi nejvíc hrdý jako učitel?

Na Rambouska určitě. I když samozřejmě těch zdrojů, ze kterých čerpal, bylo mnoho. Některé pro něj byly lepší, jiné horší. Naučil se třeba Petrucciho techniku, která spočívá ve vedení úhozu z předloktí. A to si myslím, že pro mladé kluky není úplně nejzdravější, je to hodně náročné na ruce. Byl jsem na něm teď před měsícem a bylo to skvělé – i když šlo o převzatou muziku, něco tak dokonalého jsem málokdy slyšel.

Má ale i další velkou zásluhu, o které možná ani neví – inspiroval totiž strašnou spoustu kluků, kteří šli v jeho stopách. Třeba můj další žák, Tomáš Svoboda, je na tom technicky i feelingem stejně jako Jirka Rambousek. Učit takovéhle lidi, to je radost! S Tomášem jsem nedávno šel i na přijímačky na ježkárnu, abych ho podpořil.

Pojďme se ještě vrátit zpátky ke kytaře, co tě na hraní nejvíc baví?

Tím způsobem, který mi naznačil Radim a kterým jsem se vydal, neustále něco objevuji. Stejně jako v jiných oblastech – čím víc toho víš, tím víc zjišťuješ, co všechno ještě nevíš.

Takže to funguje i u kytary?

To si piš, že jo. (smích) Tohle „vím, že nic nevím“ se děje u nekonečných věcí. A cesta hry na kytaru je nekonečná, neustále ji můžeš zdokonalovat.

Dají se tedy v kytarovém zvuku a technikách ještě objevit nějaké nové věci a někam celkově možnosti kytary posunout? Nebo už spíš recyklujeme zvukové a výrazové možnosti předchozích generací kytaristů?

Asi bych řekl, že lepších nástrojů už se moc nevyrobí. Ale technické věci půjdou neustále dopředu a v tomhle se máme na co těšit. Co se týče kytarových technik, tak trsátková technika jako nejoblíbenější a řekněme základní, v té už se toho moc nevymyslí. Protože každý druhý kluk, který hraje na kytaru, bude dřít trsátko jako mezek. Takových lidí je na světě miliony. Ale málo je lidí, kteří se věnují spíš alternativním technikám, jako je tapping – za našich mladých let se tomu říkalo hammering – to je technika, která ještě zdaleka nedošla na konec. A potom je to samozřejmě vibrapáka. Tyto dvě techniky jsou trošku kontroverzní a ne každý se do nich pustí. Proto tam je co objevovat.

A co tvoje oblíbené kytarové techniky, je něco, k čemu se vždycky rád vrátíš?

Vlastně všechno. Akorát jsem to poslední dobou hodně směřoval k bluesové muzice. Velice rychle to ale překročilo hranici obyčejného blues a dospěl jsem k určitému hudebnímu jazyku, který mi už umožňuje zahrát americkou muziku. To znamená country, funky, samozřejmě blues, fusion... najednou vidím, jak to funguje. Strašně dlouho jsem na to přicházel. Je to poměrně jednoduchý systém, ale naučit se ho je docela těžké. A když jsem ho konečně domyslel, pustil jsem si Guthrieho Govana a říkal jsem si: „Ty vole, ty jsi zas objevil Ameriku!“ (smích)

Máš tedy i nějaké oblíbené současné kytaristy?

Samozřejmě Guthrie Govan – to je něco neskutečného. A já tam nacházím ty postupy, na které jsem si tak pracně ve svých letech přišel! On, mlaďoch, to tam sází… ale aspoň mi to potvrdilo: jo, šel jsi správnou cestou.

Tomáši, moc díky za milé setkání. Na závěr se zeptám – co bys poradil někomu, kdo by rád začal se sólovu kytarou?

Co se týče sólové kytary – beglajty a podobné věci si dneska najdete na internetu, na to nikoho nepotřebujete. První, na co je ale potřeba si dát pozor, je výběr kantora. Ten nástroj je totiž strašně mladý a každý ho učí jinak. Školy dnes často neumí učit jinak než s notami a tabulaturami, já jsem ale zjistil, že to jde krásně i bez nich. To znamená: vybrat si jednoho učitele a podle něj jet alespoň nějakou dobu. Naučit se základ – a na tom základu stavět. Protože pokud budu navštěvovat víc kantorů, každý mi bude říkat něco jiného. A pak se nedostanu nikam.

Druhá věc je velice rychle v sobě nastartovat svoji vlastní cestu. Hrát svou muziku, svoje sóla a řídit se vlastní invencí.