Tiché bodnutí Barbory Polákové a Štěpána Urbana zůstává pod kůží

Zásadní devízou nahrávky je podmanivá vokální atmosféra, vystavěná na dialogu ženského a mužského hlasu. Poláková zde opouští polohu herecky výrazného popu a nachází křehčí, civilnější výraz; Urbanův hlas funguje jako zrcadlo i protiváha. Společně vytvářejí atmosférickou auru, která drží album pohromadě víc než jednotlivé hity. Jemná folková kytara se nenápadně vine skladbami, zatímco popové beaty jsou střídmé, často jen naznačené – slouží náladě, ne ambici dobýt playlisty.

Je to svět zcela odlišný od nafrněné energie největšího hitu Polákové, skladby Nafrněná. Sršeň je introvertní, soustředěný, místy až meditativní. Titulní skladba Sršeň funguje jako manifest celé desky – napětí, ticho, drobný neklid pod povrchem. Je jedno jaká byla a Líto staví na jednoduchosti a emocích, které se nesnaží být líbivé. Drak a Svět rozšiřují zvukový prostor, aniž by porušily křehkou rovnováhu.

Ve druhé polovině alba zaujmou Všechno mě to zajímá a Hodiny (feat. Under My Pillow), kde se elektronika nadechne o něco víc, ale stále zůstává v roli služebníka atmosféry. Svetr, Tota a Moře patří k nejintimnějším momentům nahrávky – písně, které se spíš poslouchají se zavřenýma očima než analyzují. Závěr s Prejenda a Jenda nepůsobí jako klasické finále, spíš jako tiché rozplynutí, které nechává doznívat pocit blízkosti.

Co oceníte na nahrávce jako muzikanti?

Barbora Poláková si respekt na Sršni zaslouží, a to hlavně za snahu ubrat. Aranže dýchají, nechávají prostor tichu a drobným detailům, které by v přeprodukovaném popu zanikly. Je slyšet cit pro dynamiku, práci s barvou hlasů i schopnost říct hodně s minimálními prostředky – přesně ten typ nahrávky, který dokazuje, že síla písně nezačíná u hlasitosti, ale u pravdivosti.

Barbora Poláková, Štěpán Urban – Sršeň
Supraphon 00:36:00
80 %