Přejít k hlavnímu obsahu
Honza Kučerňák - Pá, 14.03.2014 - 08:50

Struny proklatě nízko u krku

Kdykoli poslední dobou šáhnu na cizí kytaru nebo basu (ať už je to něčí životní láska, kterou má seřízenou na míru, nebo kousek na zdi v hudebninách), vždycky mě překvapí, jak nízký dohmat lidi používají. U nadšenců do rychlé hry a hromady zkreslení to samozřejmě má svoje opodstatnění. Co to ale dělá na kytarách bluesmanů, rockerů nebo funkmanů (to slovo jsem si právě vymyslel a docela se mi líbí), je mi ale záhadou.

O co že mi zase jde? Rozhodně tady nechci tvrdit že vysoký dohmat je pohodlný, nebo že hru usnadňuje. To vůbec ne. Ale za tu trochu nepohodlí můžeme získat pěkné zlepšení zvuku. A to je podle mě ve všech žánrech, co nejsou primárně o rychlosti, sakra výhodný obchod. Přímo drnčení strun o pražce sice přes aparát sice slyšet není. To ale neznamená, že situace kdy k němu dojde neovlivňuje zvuk vůbec. Co dostaneme větším dohmatem?

a) Dozvuk. Brnknutím struně dodáme kinetickou energii. Ta pak následně zní až do doby, než se jí zbaví. Buďto o ni přichází způsoby pro nás nezbytnými anebo z pohledu kytaristy naprosto zbytečnými. Co se nezbytného způsobu týče, struna předává svoji energii vzduchu (čímž vzniká zvuk), případně se rve s magnetickým polem snímačů (čímž zase vzniká signál, který putuje do aparátu). Těch zbytečných je celá řada. Může ji předávat uvolněnému šroubu nebo páce na kytaře, může se vyplýtvat na vibrování měkké kobylky z nekvalitního kovu, může ji spotřebovat na rozeznívání ostatních nezatlumených strun a nebo, a to nás teď zajímá, svoji drahocennou kinetickou energii vyplýtvá na mlácení o pražce.

b) Barvu zvuku. Když struna pravidelně klepe o pražce, neprojevuje se to jen samotným zvukem drnčení. Změní se i barva zvuku. A to už narozdíl od zmíněného drčení aparát přenese. Takové to staré pořekadlo, že se Les Pauly rozezpívají až při vyšším dohmatu je trochu nepřesné. Neplatí to totiž jen o LPčkách, ale obecně o všech kytarách.

c) Dynamiku. Čím silnější úder, tím víc prostoru potřebuje struna pro svoje kmitání. Pokud ten prostor nemá, narazí na pražec a zmenší se její rozkmit a s ním i hlasitost vydávaného zvuku. Co to v praxi znamená? Výška dohmatu nám určuje maximální hlasitost, jakou si může zahraná nota udržet víc než zlomek vteřiny. Dohmat nám určuje maximální akcent, který bude slyšet. Že akcent ovlivňuje i zmíněný dozvuk a barvu zvuku asi není potřeba připomínat.

d) Pohodlnější vytahování tónů. Ne všechny techniky se dělají hůř na vysokém dohmatu. U vytahování může být s příliš nízkým problém s nehranými strunami. Ty by při vytahování neměly sklouznout pod prsty. Pokud se tak stane, při spouštění struny zpět dolů se dočkáme nepěkného bordelu v okamžiku, kdy se nechtěně přimáčknutá struna dočká svobody. Navíc, pokud máme dohmat až moc nízký, může se nám při vytahování struna položit na některý z vyšších pražců, a tím tón končí (naštěstí není placatá ani země, ani hmatník). To taky není extra chtěná záležitost.

Uf. To máme celkem pěknou hromádku výhod. Jasně, netvrdím že by všichni okamžitě měli běžet ke kytaře a zvedat dohmat. Rozhodně ale doporučuji s dohmatem chvíli experimentovat a zkoumat nejen vliv na pohodlnost, ale i na zvuk.

Tagy jak na to
Brněnský kytarista, učitel a zapálený nadšenec.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY