Přejít k hlavnímu obsahu
Honza Kučerňák - Út, 06.05.2014 - 09:29

Sólová pitevna: Xindl X – Mindráček

Druhá Xindlova deska Praxe Relativity byla co se hudby týče tak rozmanitá, až vlastně nesourodá. Od odporně vlezlého rádiového popu (víme, že?), přes naopak vkusný a povedený pop, či zbytky akustického minimalismu, až po našlapaný rock, v kterém jsou cítit bluesové či bluegrassové kořeny. Od posledně jmenovaného však na desce bohužel najdeme jen jediný kousek. Škoda, osobně bych rád v tomhle zpracování viděl celou desku. Ale dost tváření se jako arbiter elegantiae, jdeme se podívat na něco, co by mohlo zajímat kytaristy. Mindráček totiž obsahuje velice povedené sólo. Pojďme si ho podrobně rozpitvat.

Rozbor z pohledu kompozice

Pozadí pod sólem je harmonicky velice stručné. Stejně jako ve zbytku skladby, i zde se všechno odehrává v tónině C moll. Basa velice výrazně sedí na tónice, pouze s opakovaným odskakováním na VII. stupeň (Hes), a to vždy na konci taktu. Jedinou změnou je lehké naznačení III. stupně (Es), a to na konci čtvrtého taktu. Jediný další nástroj schopný do harmonie zasáhnout je banjo, které však akorát ještě víc zdůrazňuje tóniku. Takové pozadí je pro kohokoliv kdo se snaží napsat zajímavou melodii zaráz jak kletbou tak požehnáním.

Požehnáním je fakt, že je zde poměrně dost možností odchýlit se od C mollové stupnice. Absence jakékoliv sekundy, sexty, kvarty či kvinty v pozadí nám umožňuje využití jakéhokoliv mollového modu. Navíc vše můžeme relativně bezpečným zašpinit přidáním zmenšené kvinty nad rámec stupnic. Na druhou stranu, pravidelné odskakování basy na Hes znemožňuje využití harmonického mollu. Trash metal se tedy nekoná.

O prokletí se jedná z důvodu, že nedostatek jakéhokoliv výrazného harmonického pohybu předurčuje jakékoliv sólo, které by se jen drželo základní stupnice, k nudnosti a monotónnosti. Pokud do takovéto harmonie člověk chce udělat něco zajímavého, je využití jiných stupnic téměř nutností.

První čtyři takty nejsou ničím jiným než nejobyčejnější mollovou pentatonikou. Za zmínku stojí především první dva vytažené tóny. První (C) je i přes dost agresivní naservírování (jiné by v této skladbě znělo vyloženě nepatřičně) zcela neutrální základním tónem jak stupnice, tak i akordu který basa v pozadí naznačuje. Druhý mě ale hned při první poslechu hodně výrazně trkl do ucha. To se dá vysvětlit jak jednoduše, tak složitě. Snadné vysvětlení: Dlouhé bendy jsou prostě sexy. Vždycky byly. Vždycky budou. Vysvětlení složité: Vzhledem ke kontextu skladby má ucho zvyklé na "běžnou hudbu" tendenci automaticky k jednotlivým basovým tónům doplňovat celé akordy, které by seděly do Cmollové tóniny. Basa sice hraje jen tón Hes, ucha ale automaticky očekává celý akord Hes dur. Z doposud znějícího C na Es je vytaženo právě ve chvíli, kdy v harmonii nastupuje zmíněné Hes(dur). Tedy, melodie je půl tónu od akordové tercie. To je občas způsob jak znít napínavě, jindy falešně. V tomhle případě je to napínavé jak týden před výplatou. Zbytek tónů první půlky jsou jen rychle se míhající šestnáctiny bez šance nějak výrazně zapůsobit.


V druhé půlce nadchází doplnění pentatoniky o tři intervaly. Velká sekunda, zmenšená kvinta a velká sexta. Nebýt zmenšené kvinty, vypadalo by to na ukázkový dórský mod. Ten by svojí nasládlostí a uhlazeností absolutně nezapadal do nálady skladby. Proto na scénu přichází zmenšená kvinta. Za každou dobou obsahující dobráckou velkou sextu následuje doba obsahující zmenšenou kvintu. Kdyby intervaly byly lidmi, velká sexta by byla číšníkem z luxusní restaurace. Zmenšená kvinta by oproti tomu byla zjizvený chlapík v kožené bundě, který v té restauraci plive na zem zbytky žvýkacího tabáku. Doufám, že o nich někdo natočí film.

Nad rámec toho ještě stojí za pozornost lick kterým druhá půlka sóla startuje. Na první pohled obsahuje směs relativně nezajímavých stupňů stupnice. Prima, malá tercie a čistá kvinta? Ještě když v pozadí zrovna hraje základní akord? Jak to, že to zní tak ostře? Tyhle tři stupně jsou sice jednotlivě poměrně neutrální a nevýrazné, dohromady ale tvoří rozklad zmenšeného akordu. A jak všichni víme, kdo si zahrává se zmenšenými akordy, ten je buďto jazzman, nebo přivolává satana. Mindráček jazzově nezní.

Rozbor z hráčského pohledu

Celé sólo obsahuje dva relativně zrádné okamžiky které prověří naši hmatníkovou ruku. Prvním je bend o třech půltónech na začátku. Druhým jsou čtyři za sebou jdoucí dvaatřicetinky. Tedy, prve projdeme dost silovou záležitostí, která nelze provést moc uvolněnou rukou, a potom máme kousek tak rychlý, že absolutně nutně potřebujeme hrát s lehkostí a bez křečí. V kraťoučké pauze mezi první a druhou půlkou sóla tedy musíme urychleně uvolnit svoji levačku. Když se nám tohle povede, je zbytek sóla spíše ze snadnějších kousků, vhodných i pro mírně pokročilé hráče.

Tak nakonec je pitva možná i o dost podrobnější než byly autorovy myšlenky při hraní. To ale vlastně vůbec nevadí. Trocha toho hudebního přemýšlení ještě nikdy nikoho nezabila.

Jako asi u všeho, důrazně doporučuji všem, co si to sólo chtějí zahrát, naučit se ho podle sluchu. Kdyby to přesto někdo z jakéhokoliv důvodu odmítal, níže najdete taby.

Tagy Xindl X jak na to pitevna
Brněnský kytarista, učitel a zapálený nadšenec.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY