Různé cesty šamanského blues

Každá hudba, každé umění má jiný účel a jinou kvalitu, kterou nám přináší. Některé umění přináší energii krásy a jemnosti. Jiné nás má přimět se nad něčím zamyslet, burcuje a aktivizuje. Některá hudba přináší krásu a ladnost, jiná nás ponouká do tance a svobody, další nám umožňuje se vydupat, vybít, vykřičet či naopak v nás probouzí laskavost.

Moji cestou je skrze hudbu nechat znít základní podstatu. Záměrně se při opracovávání svých skladeb vyhýbám všemu co je z tohoto hlediska navíc, jakémukoliv krášlení, vrstvení a obecně odvádění pozornosti od naladění se na nás samotné. Aby zůstala jen naprosto základní energie hudby, která přitom rezonuje s něčím prastarým v nás.

Cigarbox guitar je nástroj, která zažívá už nějakou chvíli svou renesanci. Ke mně se dostal před pár lety díky dobrému kamarádovi Janu Ficovi, staviteli hudebních skvostů v Red Bird Instruments a také autorovi pozitivně temného, moderně bluesového alba Město (2019). A oba jsme na jím vyrobené nástroje také nahráli společnou eponymní desku Axman&Fic.

Hudba ať mluví sama za sebe (ideálně ji prosím poslouchat na kvalitnějším poslechu, je to křehké hraní), já doplním technické zázemí a podrobnosti mixu.

Hráli jsme „naživo“, resp. bez sluchátek a nakonec jsme natáčeli jen do tří stop, skrze zvukovku PreSonus Studio68c.

D.I. z akustického Marshallu poskytl sloučený zpěv + hlavní cigarbox guitar (dále cbg) + podkladový, ze záznamu pouštěný srutibox. K tomu mikrofon Audix OM6 snímal bednu z které zněl Honzův sólový cbg (hraný přes Orange Tiny Terror a box Vermona). Vše doplnil kondenzátorový mikrofon sE X1S, který měl především brát můj rytmický cbg a druhotně celek, ale který jsme nakonec při mixu takřka nepoužili, protože v něm bylo místnosti už příliš.

Celá nahrávka tak stojí na dvou hlavních stopách, té třetí bylo cca 10 % na dobarvení. Stereo jsme tedy dělali primárně pomocí stereo hallu, konkrétně Space Designer (míchalo se v Logic X). A to je vlastně takřka celé. Komprese málo, protože takováto hudba musí opravdu dýchat; prostor jemně dokreslit a nechat znít ticho – zkrátka se všemi parametry jsme pracovali jako v rukavičkách. Mastering byl také jemný, trocha lampového kompresoru, mírné roztažení sterea ve výškách. Za ten děkujeme Jiřímu Blatnému.

Výsledek této hudbě sluší i slouží. Dovolím si říct, že občas není potřeba každý nástroj snímat deseti mikrofony, spíš je důležité mít vyladěný svůj zvuk, tak aby nás inspiroval a umožňoval nám s ním dynamicky a svobodně při hraní pracovat. Náš způsob měl samozřejmě své limity (obzvlášť spojení hlasu/cbg a srutiboxu do jedné stopy) a ve studiu by nedávalo smysl takto pracovat, nicméně s výsledkem jsme spokojení. Zda li se to líbí i vám, to už nechám na vašem posouzení.