Progrockový les Pana Lynxe znovu houstne a je plný hráčské suverenity

Nové písně budou fanouškům povědomé, ale zároveň působí ambiciózněji: tvrdé rockové polohy se tu střídají s akustickým neklidem, kytarová sóla řežou prostor s nezaměnitelnou jistotou a celé album stojí na hráčské preciznosti, která je v českém kontextu pořád spíš výjimkou než pravidlem.

Úleva přichází hned po prvních minutách: všechny klíčové atributy Lynxova světa jsou stále na svém místě. Skořepa zůstává geniálním skladatelem, multiinstrumentalistou a textařem, který dokáže spojit absurditu, šamanský odér i progrockovou rozmáchlost do jednoho organického celku.

A právě progrocková stránka desky je tentokrát možná nejzajímavější. Pan Lynx nikdy nebyl „písničkář“ v tradičním smyslu. Spíš hudební architekt, který skládá skladby jako podivné stavby: chvíli stojíte v akustickém přítmí, za rohem se otevře grandiózní rocková katedrála a pak vás to celé strhne do psychedelického víru.

Piano často zní zlověstně, jako by hrálo soundtrack k pohádce, která se pokazila. Do toho přichází neobvyklé (dis)harmonie, které ruší, ale zároveň podivně hladí. A pak kytara – ta nezaměnitelná, expresivní, místy až progmetalově přesná. Jeho sóla nejsou jen ozdoba. Jsou to malé příběhy uvnitř písní. Přesně vystavěné, hráčsky brilantní, ale nikdy samoúčelné.

Co na albu fascinuje nejvíc, je schopnost přepínat nálady. Jednu chvíli máte pocit, že posloucháte tvrdý alternativní rock s téměř stadionovou energií, vzápětí se všechno zlomí do křehké, akustické pasáže, která je ale pořád neklidná – jako kdyby i ticho v Lynxově lese mělo v sobě napětí. Tohle střídání poloh je grandiózní a zároveň riskantní. Vyžaduje absolutní kontrolu nad materiálem. A tu Skořepa má.

Nechybí ani typický lynxovský humor – třeba ironická De to s tebou do kopce, která si bere na paškál domácí neschopnost některých chlapů. Hosté opět rozšiřují paletu: Marek Bero, Alain Johannes nebo dokonce Skořepův syn Alan vnášejí do nahrávky další vrstvy. A nad tím vším se pořád vznáší ten zvláštní šamanský opar, který dělá z Pan Lynxe projekt tak těžko zařaditelný. Psychedelie, východní motivy, rocková teatrálnost i civilní absurdita – všechno vedle sebe funguje.

Pravda ale je, že tentokrát to celé působí o něco méně samozřejmě než na debutu. Občas jako by ta jinakost byla už trochu vědomý záměr, ne přirozený stav. A platí staré pravidlo: být podivín nesmí být cíl, ale cesta. Když je to autentické, je to fascinující. Když je to kalkul, může to na moment zavánět pózou.

Co na nahrávce oceníte jako muzikanti?

Především hráčskou suverenitu. Tohle je deska, na které je slyšet: aranžérská posedlost, práce s dynamikou a kontrastem, progrocková struktura skladeb, precizní kytarová práce a nezaměnitelná sóla, odvaha míchat tvrdé rockové plochy s akustickým neklidem, schopnost udělat z čtyřiceti minut malý hudební labyrint.

Pan Lynx není hudba do pozadí. Je to nahrávka, která vás nutí poslouchat. A pokud sami hrajete, budete se přistihovat, že obdivujete, jak je to celé poskládané.

Pan Lynx – Odvrácená strana lesa
Digiton Music 00:39:00
85 %