Hrajte to tak jak na koncertě a ty se, Sisi, nedívej do kamery | Foto: Tomáš Bláha
POVÍDKA: Povodí Ohře – Stará zem
Je poledne. Ležím doma odkopán, opocen a mělce dýchám. Před a včerejší koncert, Maruška, Mary, vodka, bary, španělská kytara a k ránu se Slávkem zpěv mi ubraly drahocenných sil. „Sorry, mámo, musel jsem si dát.“ Ba, ba, jazyk se lepí na patro, hledám cigaretu... A dnes ještě ten zasranej klip!
30. 8. 2020, Hospoda U Křelovců, Plzeň. Kamera, střih a námět klipu: Tomáš Bláha
Píp, pip
Honza Eso
Neděle 30. srpna 2020, 13.57
Holčina z Full Moonu 774 116 *** – zavolej jí, někdo od nás ji měl vyzvednout, ale my nakládáme a řešíme auto. Ve dvě je na nádraží.
Do píči! Hodím na sebe košili, zavážu kecky a letím. Tramvaj mi frkne před nosem… Zadýchán vytáčím ve vestibulu nádraží číslo fullmoonové holčičky.
Tu, tu, tu
OBSAZENO
Rozhlížím se kolem sebe. NIC.
Vyjdu před budovu. NIC.
Píšu:
774 116 ***
Neděle 30. srpna 2020, 14.17
Čekám Vás na nádraží, neberete tel. Zavolejte. Sisi
Přemístím se ke stánku na nástupišti a objednám si pivo. Opět vytáčím číslo.
Tu, tu, tu
OBSAZENO
Píšu:
774 116 ***
Neděle 30. srpna 2020, 14.19
Nebereteeee! Jsem u stánku na nástupišti. Sisi
Rezignuji a u stolku popíjím zlatavý mok.
Tú, tú, tú
Od Ladon
Neděle 30. srpna 2020
„Zdar. Kde jsi?“
„Na nádraží. Čekám tu na někoho z Full Moonu.“
„Tak přijď ke Křelovcům. Už tu je.“
„Mrcha. Zdar. Jdu.“
Koupím cigarety a stoupám nad nádraží do hospody U Křelovců. Pamatuji si ji již z mých učňovských let, kdy přetékala blázny všech druhů a povah.
Vkročím dovnitř. Zde se zastavil čas. Na podlaze linoleum a discokoulí nasvícený pánský hajzl.
S panem majitelem, Johnym a pár štamgasty přemístíme kulečník do rohu.
Hoši tahají aparát a já se jdu věnovat slečně Full Moon.
„Ahoj. Sisi.“ Podám ruku krapet nervóznímu stvoření.
„Ahoj. Ja som Lucia. Stretli sme sa v Mariánskych Lázňach,“ vychrlí na mě slovensky.
Tlačím na ni, abychom rozhovor rozhodně udělali co nejdříve. Není mi dobře.
„Pánové, chce eště jedného zástupcu mladšej generácie,“ snažím se ji napodobit.
Počkáme u piva, až kolegové nazvučí. Na stole mezitím přistanou popelníky.
Odpovídat na nejméně 50x položené otázky chce odvahu.
„Ako to vaše Povodiečko vzniklo?“
„Ako ste sa stretli?“
„Obľubené miesto na Povodie Ohře?“ – To zní vtipně, neumí vyslovit ř.
Sem tam něco řeknu. Většinu prostoru přenechávám chlapcům. Láďa hrne moudrá slova před sebou jak buldozer. Bouše s kolečkem a Jan s lopatou sekundují.
Pan Mže ukusuje chlebíček a já si dávám další pivo.
Hospoda se pozvolna zaplňuje štamgasty i naším komparzem. Dorážejí zástupci Našich desek.
Začínám pivo prokládat vodkou.
Vzápětí přijíždí i režisér. Připraví si rekvizity a upraví osvětlení.
Část I. KAPELA
„Hrajte to tak jak na koncertě a ty se, Sisi, nedívej do kamery.“
„Ok.“
„Jedem.“
„STOP – JEŠTĚ JEDNOU.“
„STOP – JEŠTĚ JEDNOU.“
Nedokážu si vzpomenout na zkrácenou verzi písně Stará zem a do toho pořád čumím do kamery.
Když to přehrajeme přibližně osmkrát, což je v podstatě celý koncertní set, začne se mi upravená podoba songu pomalu vybavovat.
Část II. NENÁVISTNÉ POHLEDY
Nenávistné pohledy stolu komparzistů proti místním štamgastům. Breivik, Kejsa, Mušketýr – to bude domácí hodně silná káva.
Stávám se asistentem režiséra.
„Od zpěvu.“
„KLAPKA – NENÁVISTNÉ POHLEDY poprvé.“
Herci po špeku vybuchují smíchy.
„Sparta – Plzeň 3:0,“ zahlásí někdo průběžný výsledek současně hraného fotbalového utkání.
„Cože?!?“
„Kurva, to není možný!“
„Ty zmrdi!“
Pohledy jsou najednou víc než nenávistné. Koušou kouř. Vzduchem létají tácky. A jak když bičem mrská, sviští jedovatá slova.
„STOP – JEŠTĚ JEDNOU,“ přerušuje stále kapelu i herce pan režisér Bláha.
Situace se vyhrocuje. Sliny nenávisti létají od úst.
„STOP – JEŠTĚ JEDNOU PROSÍM.“
Doteky čel. Židle v rukou. Breivik vstává. Vypije Frantovi panáka a poté mu nesportovně, přesto zkušeně, rozbije flašku o hlavu.
„STOP – PARÁDA.“
Účinkující se rozprchnou po hospodě.
Část III. ZBRANĚ
„Můžu si sundat bundu?“ ptá se Láďa pana režiséra.
„Ne! Když si v tom začal, tak to tak i dohraješ.“
Otočím do sebe panáka.
Svoláme herce.
Jsem moc rád, že dnes jen zpívám. – Původní verze venkovské svatby a ranní divé lynčování mé osoby, tažené vzhůru křížovou cestou…
„STOP – JEŠTĚ JEDNOU.“
… mi nahání hrůzu. To se ani nezmiňuji o oběšení vedle kaple na konci cesty. Brrrrrr…
„Od sóla.“
„Od sóla.“
„KLAPKA – GANY poprvé.“
Bouše se do toho opře.
Boeing míří kvérem Breivikovi na hlavu a střídavě se snaží kontrolovat stůl štamgastů.
Sólo vyplňuje prostor.
Kalašnikov v Kejsovo rukou.
Přechod a činel.
Brokovnice, samopal a pistole.
Kytara pomalu utichá a proti sobě stojí dva tábory naštvaných chlapů a žen.
„Breiviku, střílej,“ ozve se z publika.
Ticho. Vše ztuhne. Do místnosti vstoupil malý Kajetán Tyl.
„Dík, to je vše.“
Po šesti hodinách natáčení přidáme ještě část koncertního programu.
Přisednu ke stolu. Mastí se karty a sázka je vysoko! Jakub dal do hry Veroniku, kterou vzápětí vyhrává zpět... NEŠŤASTNÍK... Pepi vyráží paní výčepní z rukou tác kořalek.
„STOP – JEŠTĚ JEDNOU.“
Zaplatíme.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
