Přejít k hlavnímu obsahu
 Dělám si srandu a neustále přemýšlím, co dál, říká Pokáč | Foto: Tony Kosař
Dělám si srandu a neustále přemýšlím, co dál, říká Pokáč | Foto: Tony Kosař
Petr Horák - Po, 14.06.2021 - 08:00

Pokáč: Umím hejbat ušima zároveň, ale i zvlášť, což moc lidí neumí

Kdo ho inspiruje v zahraniční tvorbě a jakým způsobem pracuje se svojí slovní zásobou? Proč je podle Pokáče důležité umět si udělat srandu sám ze sebe a jak vypadá v jeho podání skládání písní pro hudební kolegy? „Je určitě rozdíl dělat vtipnej song o vtipný věci nebo dělat vtipnej song o vážný věci,“ říká jeden z nejoblíbenějších písničkářů současnosti v rozhovoru nejen o svém novém albu Antarktida.

Hrajete ještě na něco jiného než na kytaru a ukulele? Je nějaký nástroj, na který se chcete naučit hrát?

Chodil jsem sedm let na piano na ZUŠku, někdy od šesti do třinácti, ale spíš z donucení. Absolutně mě to nebavilo a bohužel si z toho nepamatuju vůbec nic. Hrozně rád bych se teď na to piano naučil pořádně, protože si myslím, že by to každej muzikant měl umět. Piano je fenomenální nástroj a já hrozně chci jít na nádraží, sednout k tomu a rozjet to jako velkej jazzman (smích).

Taky jsem hrál dva roky na bicí. Měli jsme rodinnou kapelu The Pokorny, ve který jsem hrál já a taky moje ségra na saxofon, kterej hrozně smrděl.

Něco jako Jackson 5?

Něco jako Jackson 5, ale měli jsme na Buštěhradě menší popularitu (smích). Tam je hudebka, kam jsem chodil dva roky. Hrál tam taťka, kterej z toho byl nadšenej, pak pár učitelů a já. Byl jsem tehdy takovej malej talent, protože jsem hrál na bicí a bylo mi asi 11 let.

Pokáč | Foto: archiv umělce

To je docela dobrý základ, ne?

Já myslím, že jo. Nicméně vzhledem k tomu, že mě to tenkrát vůbec nebavilo, těžko říct, kolik jsem si toho odnesl. Něco asi jo, nějakej základ do nás taťka asi dostal, když nás tam nutil. Ačkoliv na to piano umím opravdu velmi ostudně na to, jak dlouho jsem tam chodil.

My jsme tam chodili asi prvních 14 dnů dobrovolně a zbytek – 6 let a 11 měsíců – trošku na sílu. Na bicí neuděláte moc velkou parádu u táboráku. To piano, to aspoň můžete hodit do ohně a je to alespoň k něčemu dobrý.

U písničkářů je obecně předpoklad, že mají dobrou slovní zásobu. Jak to máte vy? Rozšiřujete si v tomhle ohledu znalosti, nebo si vystačíte s tím, co máte a znáte?

Já jsem vždycky hrozně chtěl, aby mě bavilo čtení, ale ve skutečnosti to úplně nenávidím (smích). Z beletrie jsem za život přečetl asi tři knihy. Ale rád čtu třeba životopisy. Je jedno jakej, třeba Eda Sheerana. Takovýhle věci jo, ty mě motivujou.

Co se týče slovní zásoby, pokouším se používat košatou češtinu – například použiju slovo košatou. Občas pochytím nějaké slovo a to pak používám, ale nějak moc se v tomhle neposouvám. Rád hraju scrabble a největší skill mají ty lidi, který znají slova jako „OÓ“ nebo „XU“ a podobný. V písničce se mi to zatím nepovedlo použít, ale třeba to jednou přijde.

Pokáč | Foto: Štěpán Černý

V písni I když jsme plešatý nebo Tak tě tu vítám zpíváte o vážných tématech. Dá se dělat seriózní téma vtipně? Je to pro vás těžší než klasický vtipný námět jako třeba Chudák Alzák?

Je určitě rozdíl dělat vtipnej song o vtipný věci nebo dělat vtipnej song o vážný věci. Je to mnohem větší výzva, aby to nebyl kýč nebo aby to nevypadalo, že se něčemu vysmíváte. To mě jako hodně baví a asi bych to mohl dělat i víc.

Je pravda, že těch vážnejch témat, ať už jsou to ty plešatý nebo to druhý, moc není. On to málokdo umí. Je to velká výzva, přesně jak říkáte. Vtipnej song o tom, jak je Alzák hroznej, vlastně není až tak těžký udělat.

Na druhou stranu u těch plešatejch, tam jsem se bál, když jsem to Aničce Slováčkové posílal (pozn. autora: trpěla rakovinou). Já ji v tý době vůbec neznal, byla to pro mě neznámá holka, a čekal jsem, co ona na to. Mohla by říct: „Ježiš, to si jako dělá srandu?! Naštěstí má smysl pro nadsázku a umí si udělat legraci sama ze sebe, takže je to dobrý.

Ale vždycky to tak není. Třeba k aktuální písničce „Holky to objektivně lehký maj“ se vzdemuly různý debaty na feministickejch fórech. Jestli někdo zareaguje slovy: „To si snad dělá srandu!, tak ano, dělám si srandu. Miluju reakce typu: „Myslel jsem, že na konci bude disclaimer, že to byl vtip, ale disclaimer tam nebyl.

Tak jsem si říkal, že to lidem nebudu vysvětlovat, jako třeba u písničky „V lese, kde jsem musel vysvětlovat, že les není špatnej, že je dobrej. Nebudu přeci vysvětlovat, že holky to nemaj objektivně lehčí. Přeberte si to sami.

Vaše nejnovější album má název Antarktida. Jak byste ho popsal? Je v něm zakořeněn nějaký konkrétní koncept či myšlenka?

V zásadě ne. Je to šestnáct nejlepších písniček, který jsem za ty dva roky udělal. Nějak jsem to poskládal, dost se to měnilo. Nejdřív jsem napsal několik duetů a vypadalo to, že to bude samej duet, potom několik songů o lásce... Jsou tam taky třeba dvě písničky na téma ekologie, takže někomu by se to mohlo jevit jako ekologický album, ale prostě to takhle vyšlo.

Dost se mě ptali, proč se to jmenuje Antarktida. Je to název jednoho ze songů. Myslím, že je to dobrej název pro album, ale hlavně můžeme mít na obalu tučňáka v plavkách, což si myslím, že chce každej (smích).

Antarktida

Na leden máte naplánovaný koncert v O2 aréně. Věříte, že se uskuteční?

Už tomu věřím, ale byl jsem takovej skeptickej. Nicméně se to dost rychle mění. Ještě před měsícem jsme byli nejhorší v COVIDU a všichni v háji, že je všechno zavřený, a teď najednou se lístky na koncerty obecně začaly prodávat jak šílený. To bylo stejný i loni. Jak přijde léto, je dobrá nálada. Letos to už s tím očkováním bude dobrý a ten podzim už nebude tak divnej jako loni. Počítáme s tím, že se koncert uskuteční.

A když to vezmu, tak třeba The Lumineers jsou v Tipsport aréně v lednu nebo v únoru a to jsou Američani, ti to musí vědět (smích). Takže počítáme s tím, že to bude.

Jak byste popsal vaše cílové publikum? Na mě působí dojmem, že se nedá paušalizovat, že je takové mnohogenerační.

Je pravda, že na kytaru jsem začal hrát, abych na to balil holky. Ale psal jsem písničky o počítačích, takže na to spíš chodili ajťáci, čímž jsem si moc nepomohl. A potom třeba mám doma kočku, což považuju za naprosto zásadní, když se ohlídnu – díky ní mě začalo poslouchat hodně dětí. A teď už je jedno, jestli se dostanu k holkám, protože mám rodinu a už mě to nezajímá.

Ale je pravda, že když teďka dělám pro Frekvenci 1, tak mě oslovili s tím, že ředitel Frekvence 1 (myslím že předchozí, ale nejsem si úplně jistej) si mě všiml, když se na nějaký jeho rodinný oslavě o mojí muzice zasvěceně bavila jeho desetiletá dcera s jeho tchánem (smích). A to se mi, musím říct, moc líbilo.

Mě to hodně překvapuje, protože já jsem vždycky psal témata mě blízký a očekával jsem, že na to budou chodit lidi plus minus v mým věku, což se třeba ze začátku dělo. Asi to bylo kvůli tomu, že na mě chodili jenom kámoši. Musím říct, že to bylo hrozně fajn a vůbec si nedokážu vysvětlit úspěch u těch dětí. Možná je to tím, že jedu hodně přes Youtube a tam jsou děti hodně. Ovšem je tam taky spousta věcí a lidi tomu nefanděj, takže tohle asi nebude jedinej důvod. Nevím.

Je pravda, že na koncertech jsou lidi od 3 do 90 let. Od všeho něco, průměr je myslím můj věk, ale ten rozptyl je velkej.

Máte v hlavě představu o nějaké nové inovativní metodě, díky které budete originální a můžete tak získat ještě větší publikum?

Musím říct, že i proto jsem si, trochu proti svojí vůli, nedávno založil ten slavnej TikTok. Furt teda nechápu, proč to lidi sledujou, ale vidím, že je to jedna z věcí, kterou dost jedou. Tak si to vyzkouším a uvidím, jak to funguje.

Nedávno jsem třeba vyzkoušel takovou tu „minirychlovku. Dal jsem to na Instagram, kde mám třeba 100 tis. followerů a na TikTok, kde jsem měl nulu, ale ve finále tam byl stejnej počet zhlédnutí. Takže TikTok je teď očividně trendy. Snažím se sledovat i Spotify – tam mají „canvas. To tam běží takový obrázek a překvapivě to málokdo zná. Zároveň jsem vždycky rád streamoval, což moc lidí nedělalo. Během korony to ale začali dělat všichni, tak já jsem přestal.

Teďka mám v plánu vychytat youtube streamy, protože vidím, že tam mám nejvíc followerů, ale na to je potřeba kvalitní připojení a vybavení, tak abych to všechno zařídil. Bohužel mám pomalej internet, to budu muset nějak pořešit.

Takže neustále přemýšlím, co dál. Ale že bych tady teďka vybombil nějakej super originální koncept, kterým bych zničil všechno, tak to bohužel ne (smích).

Pokáč | Foto: Tony Kosař

Zaujalo mě, že se snažíte po vzoru Eda Sheerana pravidelně každý den skládat. Této aktivitě prý věnujete tři hodiny denně. Je to pravda?

Tak nutně až takhle přesně ne. Teď, když máme mimčo, je toho času taky trochu míň. Ale vždycky jsem se snažil minimálně na hodinu nebo dvě sednout a psát. Když to udělám ráno i večer, tak to tak vlastně odpovídá. A když zrovna neskládám, řeším takový ty věci jako administrativu nebo odepisování, takže je to práce jako každá jiná. Člověk vlastně chodí do práce na osm hodin – co já bych si válel doma šunky a čekal na múzu.

Nedávno říkal Ed Sheeran, že se taky zavře do domácího studia ve svý obří rezidenci a píše muziku. I když on má teď myslím taky nový dítě, takže se tam možná zašije a jde spát (smích). Ale to už mu nebudu sahat do svědomí. Mohl bych mu zavolat, ale nemám na něj číslo (smích).

V čem dalším vás inspirují vaši další oblíbení muzikanti jako Jack Johnson, Jason Mraz nebo Passenger?

Když si je poslechnu, z nějakýho důvodu mě zase muzika obecně baví. Což když skládám dlouho, tak mě prostě nebaví absolutně nic. Ale pak si pustím tyhle interprety a zase mě to nabije tou energií, proč jsem vlastně vůbec začínal. Je to důvod, abych vůbec bral do ruky kytaru. Tenhle dojem na mě moc nepadá v rádiu, že bych se najednou cejtil inspirovanej, ale z těchhle věcí čerpám. Nebo jenom koukám, jak to dělaj. Často si třeba vzpomenu, když píšu song: „Hele, jak by to třeba napsal Johnson? Takže takhle.

Jsou to moje velký zahraniční vzory. Inspirujou mě, co se týče muziky, protože co se týče textů, tam je to v tý angličtině jiný. Člověk to neprožívá tolik jako svůj rodnej jazyk. Na texty mám rád textaře jako je Nohavica, Dobeš, Xindl X, Prago Union (Kato) a další. Nerad bych taky zapomněl na Záviše, kterej je můj dobrej kamarád.

Často o sobě tvrdíte, že se snažíte ze svých slabin udělat silné stránky. Se sebeironií jste v minulosti popisoval svoji pleš nebo hovořil o ceně Český Slavík. V písni Dej mi pusu zase hovoříte o tom, že moje zuby, jsou jako hvězdy – žlutý a daleko od sebe, ale svítí jen pro krásu tvou. Myslíte, že každý člověk by si ze sebe měl dokázat udělat srandu a nebrat se vážně?

Podle mě by to bylo fajn. Nemůžu nikomu nic nutit, ale rozhodně si myslím, že svět by byl lepší místo, kdyby si ze sebe každej uměl dělat srandu. To se jako máte utápět ve smutku, že máte pleš nebo vás nechtěj holky? S tím nic nevymyslíte. Tak jsem to vzal takhle, řekl jsem si, že když to tak mám já, bude to tak mít i dost jiných lidí, a začal jsem psát písničky na tohle téma. Mám to rád a lidi mě tím pádem nemůžou utřít. Oni mi napíšou, že jsem hnusnej a já jim odpovím: vždyť jo, to přece není nic novýho (smích).

Máte ještě nějakou věc, kterou jste odlišný od ostatních, a nezpíval jste o ní?

Mám ještě jeden skill – a to jsem nikdy neříkal, tak to bych dal možná i do nadpisu (smích). Umím hejbat ušima zároveň, ale i zvlášť, což moc lidí neumí. Taky umím trošku víc ohnout palec, tedy víc ho vykloubit, i když nevím k čemu to je. Ale ty uši jsou dobrý.

Pokáč | Foto: archiv umělce

Hrajete radši s kapelou, nebo sólově?

Jednoznačně sólově. S kapelou jsem hrál pouze jednou, tři písničky ve Fóru Karlín. Jako, kluci jsou fajn, ale nějak mě to k tomu úplně netáhne. Letos jsme sice měli v plánu nějaký festivaly a tam jsme chystali takovej menší kapelní set, ale nakonec fesťáky zrušili, tak jsme tohle taky odložili.

S kapelou jsme se dostatečně vyřádil v The Pokorny a myslím, že od té doby mě to netáhne, i když mě do toho furt někdo tlačí. Třeba vydavatelství říká, že budu druhej Xindl X. Mě to neláká. Myslím, že kdyby přijel třeba Nohavica s kapelou, bude mě to vyloženě otravovat. Pořád mě nejvíc bere koncept toho Záviše (smích).

Občas to nějak uděláme na pár akcí, jen pro ozvláštnění, ale já mám před sebou pořád ten táborák. Když má člověk kapelu a zpívají s ním všichni, pak se k tomu třeba ještě přidají další lidi na bicí, tak si myslím, že to lidi třeba i odradí.

Za jak dlouho s kapelou nacvičíte písničku, kterou napíšete?

Tak kapelu nemám… (smích). Ale když jsme hráli v tom Fóru Karlín, byla tam kapela bratří Balcárků, u kterejch nahrávám svoje písničky. Johnny Balcárek je producent, on to všechno zná. Měl u sebe nahraný všechny stopy, natočili si to sami, já jsem tam přijel vlakem, dvakrát jsme to zahráli a bylo to nadřený. Pak jsme to ve Fóru trochu popletli, ale to nevadí, to se ztratilo.

Musím ovšem říct, že to teda byl hroznej pocit. Když člověk hraje s kapelou, musí hrát trochu do rytmu. Nemůže si říct, že na to s prominutím se*e, musí se zkrátka držet. V tom Fóru Karlín jsme měli píseň – já jsem hrál pořád sám, pak byla tma a světlo a najednou jsme začali hrát všichni a bylo to úplně mimo (smích). Nakonec jsme se teda chytli, ale v tu chvíli mi bylo dost ouzko. To je věc cviku, každej si prostě zvykne, ale já s kapelou trénoval tak patnáct minut.

Když to chci nacvičit sám, tak je písnička napsaná třeba za dvě hodiny. Pak to ještě druhej den třeba dopiluju. Ale zapamatovat si text, to je fakt brutální. To nejde se třeba do tejdne naučit, to musí v tý dlouhodobý paměti uzrát. Hrozný třeba bylo, když jsem měl při Andělech, tedy přímo pro ty Anděly, napsat písničku a hned za tři dny to tam zahrát. I když se to budu ty tři dny drtit furt a furt, stejně to není ono, takže jsem to tam povoral a ještě jsem byl mrtě nervózní (smích). Normálně nebejvám, ale na takový akci zkrátka… Dobře to jde asi nejdřív po dvou tejdnech.

Co kdybyste dostal zakázku na státní hymnu? Kdyby vám někdo nabídnul českou státní hymnu, šel byste do toho? Jak byste ho pojal? Kriticky, ironicky nebo seriózně?

To by pro mě byla velká challenge, ale asi bych to vzal. Myslím, že bych to pojal seriózně. Já když píšu pro někoho jinýho, ať už Mirai, Kubu Děkana nebo pro Voxela – a teď jsem dělal pro Lucku Bílou nebo pro Annu K., tak se snažím do nich trochu vcítit. A nemůžu pro ně složit song: „Rád chodím na poštu a nejsem tam jen do počtu. (smích). Teda jako můžu, ale asi by to nedopadlo.

Takže jo, mě tyhle věci baví. Píseň „V naší ulici pro Voxela byla poměrně úspěšná. Já bych ji třeba ve svým repertoáru klidně měl, na druhou stranu Vaškovi ta písnička hrozně sedí a jsem rád, že ji může hrát on. Pro sebe mám rád sarkastický a ironický písničky, ty by se jim nehodily, ale rád dělám i něco jinýho. Takže myslím, že na český hymně bych se určitě vyřádil a bylo by to dobrý.

Má vůbec vydání CD v dnešní době ještě nějaký komerční dosah? Když lze skladbu pustit na Youtube a dalších stremovacích službách, má to pro vás cenu?

Já jsem si to původně taky myslel. Když jsem vydával svoje první album Vlasy, což je taková kompilace pro fanoušky, sedmnáct z těch osmnácti songů bylo na Youtube. Lidi už to všechno znali, ale z nějakýho důvodu se to album stejně dostalo mezi víc posluchačů. Možná proto, že na tom Spotify to je víc po kupě nebo že třeba lidi rádi poslouchají alba?

Taky se to líp promuje v různejch rádiích a pořadech, když řekneš, že je nová deska. Nevím vlastně úplně proč, ale myslím, že to smysl má. Na tom Youtube je to takový rozbordelený a ne každej ho taky využívá.

Pořád si myslím, že když vyjde fyzický cédéčko, je to dobrá věc. Je to nástroj, lidi si ho poslechnou a nemusejí to nikde nahánět, takže smysl to furt má. Až mě to samotnýho překvapuje.

Tagy Pokáč
Miluji grungové kapely 90. let. Považuji se za velkého fanouška kapely Pearl Jam. Dokonce jsem se za tímto účelem vypravil do USA, abych viděl jejich koncert. Za svůj nejintenzivnější hudební zážitek považuji jejich pražský koncert v roce 2012. Mojí srdeční záležitostí je třeba t...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY