Petr Uvira „Na Hajzlu“: Jaký člověk je, tak i hraje
Na počátku byl malý byt a v něm malý útulný záchod. Zde vyhrávám své vnitřní souboje a zpovídám hosty z jejich jedinečných hudebních příběhů. „Na Hajzlu“ je série neformálních rozhovorů se zajímavými osobnostmi ze světa hudby a kytary, které se mnou v této netradiční kulise mluví o své autorské tvorbě a diskutují o svých zkušenostech s kytarovým vybavením. Pořad přináší nový pohled na hudební scénu a umožňuje objevovat inspirativní hudebníky a hudebnice, kteří si zaslouží více pozornosti.
Mým dalším hostem byl opavský kytarista a skladatel Petr Uvira (Ladě, Marie Puttnerová, Heimat, příležitostně Vladivojna La Chia a další), který se do elektrické kytary úplně zbláznil už v šestnácti letech. „Doma pořád něco hrálo – táta byl velký fanda do free jazzu a brácha bigbeaťák a jediné místo, kam jsem mohl s kytarou utéct, byl hajzl. V rámci revolty jsem poslouchal rychlý thrash metal, např. Metallicu nebo Slayer,“ říká.
Na technickou hru Tosina Abasiho zírá a líbí se mu to, ale nic to se ním nedělá. „Zírám, ale nerozpláču se. Přijde mi extrémně důležité vědět, o čem je píseň, kterou právě hraju, a hru v kapele vnímám jako službu dané písni,“ dodává. Podřizuje tomu i gear, který chce použít, ať už jsou to krabičky, kytary nebo aparáty. „Jaký člověk je, tak takovým způsobem v zásadě hraje,“ myslí si Petr. Podle něho nemá smysl si vyčítat, že v sobě nemáme funky jako Prince, když pocházíme odsud.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
