INSANIA – NEO-NOE: Apokalypsa, ve které se Titanic potápí s úsměvem

INSANIA po více než třech dekádách existence dobře ví, co od ní její posluchači očekávají. Těžké kytary, elektronické samply, nekompromisní rytmika, Polyho jedovatý vokál a texty, které se s gustem navážejí do světa kolem nás. Na NEO-NOE se kapela rozhodla jít ještě přímočařejší cestou a místy opravdu připomíná svou energičtější podobu z období Kultu hyeny. Neznamená to však, že by rezignovala na vlastní bizarnost. Právě naopak – INSANIA zkouší, kam až může zajít, aniž by se sama sobě přestala podobat.

Už úvodní Bude to boj, ale neboj naznačuje, že tentokrát dostanou přednost údernost a tah na branku. Skladba inklinuje spíše k punkovému oi! než ke složitým metalovým konstrukcím a její přímočarost funguje jako účinný otvírák. INSANIA si zkrátka zase jednou vyhrnula rukávy a jde do boje, i když se u toho nezapomene ironicky pošklebovat.

Hned druhá Tu kytaru jsem spálil kvůli tobě představuje jednu z nejvýraznějších hudebních taškařic desky. Z původně krásného, téměř táborákového šlágru Václava Neckáře vznikla špinavá metalová mutace plná těžkých riffů a strašidelné klávesové stěny. Přerod známé melodie je odvážný, možná až příliš doslovný, ale jako ukázka toho, že INSANIA nemá respekt ani před domácím hudebním pokladem, funguje dokonale. Poznávacím znamením je ovšem třesoucí se Polyho vokál, který umocňuje dojem, že kapela má s přibývajícími lety stále větší smysl pro absurdní humor.

Do svého typického módu se INSANIA naplno dostává až ve skladbě Kříž a kamení, jedné z nejlepších položek celé desky. Kapela se zde vrací ke smysluplné metalové rétorice, která nestojí jen na vtipu, ale má atmosféru i sdělení. Refrénové „Dám ti znamení“ mísí biblické motivy s překvapivým westernovým nádechem foukací harmoniky, zatímco kytary hledají nové zvukové možnosti. Poly navíc do textu vkládá literární i popkulturní odkazy, od parafráze Sylvie Plath až po kultovní „Všichni jsou mrtví, Dejve“. Všechno dohromady vytváří typický insaniácký koktejl: chytrý, morbidní, místy absurdní, ale rozhodně ne náhodný.

Do travestie se kapela vrací v Prachách. Baskytarový a kytarový motiv zjevně připomíná Money od Pink Floyd, jenže INSANIA z něj nedělá obyčejný cover. Známý základ přetváří do vlastního cynického úšklebku, který navíc pokukuje směrem k domácí klasice Pražského výběru. Výsledek je možná vtipnější a přirozenější než neckářovská předělávka. Polyho projev se zde navíc místy stále více přibližuje deklamačnímu stylu Michaela Kocába, což celé skladbě dodává další, lehce znepokojivý rozměr.

Druhá část alba už se ve větší míře pohybuje ve vodách, které INSANIA dobře zná. Hry s ohněm šlapou v robotickém rytmu připomínajícím industriální přístup Rammsteinu, ale nechybí jim vlastní identita. Právě zde zaznívá ústřední metafora celé desky: „Jen si klidně stavěj archu, já postavím Titanik.“ Biblický příběh se mění v groteskní obraz lidské sebedestrukce. Každý sekáč si přece rád hraje s ohněm – a INSANIA dobře ví, že člověk má zvláštní talent postavit si loď, o které předem tuší, že může jít ke dnu.

Problém XXL otevírají klávesy a otázka, co vlastně znamená štěstí. Text se s typickou kousavou ironií vysmívá lidské nostalgii po údajně lepších časech i moderním motivačnímu průmyslu. Svět bude vždy jiný, než jsme chtěli – a právě v tom spočívá titulní problém XXL. Polyho sarkasmus zde míří na naivní představy o tom, že stačí něco dostatečně chtít a vesmír se spojí, aby nám to splnil. V insaniáckém světě se vesmír spíš spojí proto, abychom všechno důkladně pokazili.

Powermetalově laděná Ironie patří k nejjedovatějším skladbám alba. Kapela po delší době využívá v refrénu kontrastní dětské hlasy, které doplňují Polyho cynický přednes. Hudebně možná nejde o nejpřekvapivější moment desky, ale její refrén a textový jed fungují přesně tak, jak mají.

Jako jakobíni už svým názvem odkazují k dějinné události, konkrétně k atmosféře Velké francouzské revoluce. INSANIA však historii nepoužívá jako školní učebnici. Motiv jakobínského teroru, krve, gilotiny a padajících hlav slouží jako zrcadlo současnosti, která také příliš často propadá fanatismu, touze po moci a jednoduchým radikálním řešením. Tady se ukazuje, že pod vrstvou grotesky může mít kapela co říct i bez nutnosti všechno zakončit vtipem.

Cukr a bitch pokračuje ve varování před světem, který už se podle kapely neřídí žádnými pravidly. Sarkastická hříčka s tradičním „cukrem a bičem“ převrací známé rčení do drsnější, sugar-free podoby. Starý svět skončil, jede se freestyle a z cukru zbyl jen bič – respektive bitch. INSANIA navíc s chutí paroduje konzumní apokalypsu, v níž se konec světa dá prodávat v akci a sdílet na sociálních sítích se slevovým kódem.

Diktuj udržuje nekompromisní tempo a kyber-rockový charakter desky. Těžké riffy a úderný rytmus zde slouží samotnému názvu skladby – hudba skutečně diktuje a nepouští posluchače z příliš těsného sevření. Po sérii údernějších čísel pak přichází vítané zvolnění.

Skvrny na Slunci představují jeden z nejatmosféričtějších momentů desky. Pomalé bluesové tempo, strašidelné crescendo a parodie na konec světa vytvářejí zvláštní náladu, která může připomenout některé temnější momenty Pražského výběru. INSANIA zde konečně nechává hudbu více dýchat a dokazuje, že nemusí všechno vyřešit okamžitým riffem nebo slovní fackou.

Symbolickou tečkou je závěrečná V oku hurikánu. Apokalypsa tu dostává podobu přímého přenosu a dívčí monolog podtrhuje definitivní charakter konce desky. Po všech hyenách, Titaniku, arše, penězích a gilotinách přichází klid, který ovšem rozhodně nepůsobí uklidňujícím dojmem.

NEO-NOE tak není bezchybnou deskou. Některé humorné vložky jsou až příliš prvoplánové a občas se zdá, že samotný vtip dostal přednost před silnější skladbou. Přesto má novinka mnohem větší přesah, než by se mohlo při prvním poslechu zdát. INSANIA si stále umí dělat legraci ze všeho, včetně sebe samotné, ale pod cynickými texty a hudebními travestiemi zůstává kapela, která pozorně sleduje svět kolem sebe.

Co oceníte na desce jako hudebníci?

Především schopnost INSANIE spojovat zdánlivě neslučitelné. Syrový metal, hardcore a punk se přirozeně potkávají s elektronikou, industriálními samply a syntezátorovými stěnami, aniž by výsledkem byl pouhý žánrový guláš. Aranže mají dynamiku a kapela dokáže během několika taktů přejít od chladné, hororové atmosféry ke skladbě, která vás semele přímočarým rytmem.

Důležitým motorem je rytmická sekce. Bubeník BlackDrum žene skladby neúprosným tempem a dokáže spojit punkovou přímočarost s technicky přesnějšími pasážemi. Baskytarista Klíma drží těžké riffy pevně při zemi, přičemž prostor dostávají i netradiční zvukové experimenty včetně bezpražcové baskytary, která některým linkám přidává zajímavou plasticitu.

Polyho kytara nestojí na samoúčelných sólech. Mnohem důležitější jsou masivní riffy, práce s tónem a schopnost najít pro každou skladbu správnou míru špíny a agresivity. Klávesy a elektronika pak nejsou jen kulisou. Tudy je využívá jako rovnocenného partnera kytar, ať už jde o zkreslené hammondky, temné syntezátorové plochy nebo elektronické samply.

A nakonec je tu samotný Poly. Jeho hlasový projev se nesnaží o klasickou zpěvnost, ale stojí na charakteristickém frázování, polomluvené deklamaci a jedovatém kazatelském tónu. Právě rytmické spojení jeho vokálu s neúprosnými bicími dává mnoha refrénům zvláštní, až hypnotickou chytlavost.

INSANIA už dávno nemusí nikomu dokazovat, jak rychle nebo technicky dokáže hrát. Její největší muzikantskou devizou je dnes suverenita a nadhled. Dokáže napsat přímočarou, tvrdou skladbu s obrovským tlakem, aniž by při tom ztratila osobitost, kterou si budovala více než třicet let. A to je možná největší paradox NEO-NOE: čím víc si INSANIA dovoluje dělat blázny, tím jasněji je slyšet, že přesně ví, co dělá.

Insania – Neo-Noe
Smile Music 00:42:00
70 %