Nové album Julie Jacklin je písničkářskou oslavou kouzelné každodennosti

Od doby, kdy nadšenou písničkářku z australských Modrých hor objevila média, se toho v životě Julie Jacklin stalo docela dost. Nahrála tři desky v celosvětové distribuci a koncertně zaujala nejen u protinožců, ale také na Britských ostrovech a kontinentální Evropě.

První deskou Don't Let the Kids Win se ohlížela nejen za svým dětstvím, ale také mapovala přechod do dospělosti ve svém širokém okolí. Druhá deska Crushing se nesla na vlně nekompatibility mezi běžným partnerským vztahem a koncertováním po celém světě. Přinesla jí šest nominací na  ARIA Awards (britskou obdobu našich Andělů) a po předčasně ukončeném světovém turné také várku nových písniček. Po třech let přichází album PRE PLEASURE, které okolo Julie rozjíždí nečekaný mediální vír.

Nové album už nemá tak fatální pozadí jako minulá řadovka ovlivněná krachujícím vztahem. Dokonce je jednou z mála současných desek, které ani v náznacích nereflektují poslední dva roky covidových lapálií. Místo toho se na pořad dne znovu dostávají vzpomínky z dětství, které tentokrát mají melancholičtější vyznění.

Hned otvírák Lydia Wears A Cross zachycuje přemítání sedmiletého milovníka muzikálu Jesus Christ Superstar nad tím, jakým způsobem se dostat do nebe. Ignore Tenderness je pak výsměchem učebnicovým radám o sexu („Nechte je plácnout si/a pak se nechat udusit“).

Album ale obsahuje i vážnější podtóny. Less Of A Stranger vyvažuje bolest z nefunkčního vztahu matky a dcery, dalšího nestabilního pouta hudební kariéry Julie, Too In Love To Die se sarkasticky ohlíží za milencovým směšným pocitem nepřemožitelnosti.

Mnohem sebevědomější Jacklin na PRE PLEASURE horuje za osobní statečnost každého z nás, odhodlání vyhýbat se klišé a přijmout pravdu i přesto, se může jednat o tvrdou srážku s realitou. „Ztratím zase samu sebe? Docela se mi líbí ten člověk, kterým jsem,“ uvědomuje si autorka v klipovce I Am Neon – a my jí popřejme, aby jí toto vědomí vydrželo co nejdéle.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Zatímco na debutové desce Don't Let the Kids Win posluchači měli co do činění s folkovou novickou, následná kolekce Crushing, možná i díky dramatickému obsahu překvapila svým rockovým nápřahem. Na nové desce se Julie spojila s Marcusem Paquinem (The Weather Station, The National), který i s pomocí doprovodné kapely (zahrnující členy Weather Station) usadil Jacklin na pomyslný střed spojnice mezi prvními dvěma deskami. Výsledný folkrockový tvar podtrhuje melodickou vstřícnost desítky písní, které v několika případech rozšíří i orchestr se smyčcovými aranžemi Owena Palletta.

Úvodní Lydia Wears A Cross může vzdáleně připomenout přirozený rukopis Susanne Vega. Moviegoer je i se svou aranží, pomalu se košatící o smyčcové a dechové nástroje, hudební zkratkou klidného domácího zátiší. Následující Magic pak svou jednoduchou rytmikou a kytarovým doprovodem může připomenout legendární Velvet Underground.

Nadprůměrné písničkové nahrávky nevznikají pouze v rámci citové turbulence. Julia Jacklin natočila obyčejnou písničkovou desku pro obyčejný všední den se všemi plusy i mínusy. A díky chytlavosti je možné brát PRE PLEASURE za důkaz toho, že i ten běžný životní cvrkot může být setsakra zajímavý.

‎Julia Jacklin – PRE PLEASURE

Transgressive rec., 2022, 37:59

85 %