Navždy rozervaný Townes Van Zandt

Je jen málo písničkářů, kteří jsou v pravém slova smyslu kultovní a svoje obdivovatele i následovníky mají ve všech žánrech. Jaksi ze zvyku je Townes Van Zandt řazen k country, asi hlavně proto, že coververze jeho písniček z velké části hráli právě představitelé tohoto žánru. Ale jako svoji ikonu jej vnímají i folkaři, mainstreamoví i alternativní rockeři, bluesmani, ba i metalisté. Všichni, kteří nedají jen na tak povrchní věci, jako je doprovod akustické kytary, ale zajímá je hudební talent jako takový a hloubka autorské výpovědi.
 

 
Townes Van Zandt přitom nebyl žádnou hvězdou z titulních stránek časopisů, nejen společenských, ale ani hudebních (to až relativně dlouho po smrti, kdy svět začal chápat, o koho přišel a koho za života nedocenil). Žil takříkajíc z ruky do úst, většinu života pobýval po motelích, levných hotýlcích, případně ve vlastním karavanu nebo v různých nedůstojných boudách. Nebylo to ale proto, že by měl tak katastrofálně nízké příjmy. Hodně peněz schramstly jeho celoživotní „koníčky“: drogy a alkohol. Ty mu také podkopaly zdraví natolik, že ačkoli zemřel na „banální“ selhání srdce, bylo to důsledkem celkové devastace organismu a pokročilosti alkoholismu, jež vlastně už několik let před jeho smrtí zamezovala detoxu – ten by pro něj znamenal podle lékařů okamžitou smrt.
 

 
Písničkář přitom nepocházel z žádného okraje společnosti, nýbrž z tzv. „dobré texaské rodiny“, jeho předkové zastávali významné státní funkce a otec byl úspěšný právník. Jenomže Townes objevil hudbu. Nejprve viděl v televizi Elvise a nimbus, který ho obestíral, všechny ty holky a auťáky, ho fascinoval. Rodiče mu koupili kytaru a jako posluchač se zamiloval do texaského bluesmana Lightnin' Hopkinse a countryové superstar Hanka Williamse. Už za studentských let se potýkal jednak s láskou k alkoholu, ale zároveň také s bipolární poruchou, kterou se mu pokusili vyléčit tehdy ještě povolenými inzulínovými šoky, jež mu „vymazaly část hard disku“ a poznamenaly ho na celý život.
 

 
Ve dvaceti se začal projevovat Townesův písničkářský talent spojený se značnou hráčskou zručností, velmi dobře ovládal folkbluesový fingerpicking, a to mu umožnilo ve druhé polovině šedesátých let pravidelné klubové vystupování. A posléze i nahrávání alb, z nichž některá patří ke klasice písničkářského žánru. Studiových natočil poměrně rychle za sebou hned šest, většinou s decentním doprovodem, ale občas i ve větší produkci: For the Sake of the Song (1968), Our Mother the Mountain (1969), Townes Van Zandt (1969), Delta Momma Blues (1971), High, Low a In Between (1971) a The Late Great Townes Van Zandt (1972). Jak vypadaly jeho koncerty v nejsilnějším období, o tom vypovídá ryze sólová dvojdeska Live at the Old Quarter, Houston, Texas (nahráno 1973, vydáno až 1977), považovaná za jeden z jeho vrcholů.
 

 
Právě v téhle době složil také svůj největší hit, písničku Pancho and Lefty. Bohužel ji neproslavil sám, ale až komerčně úspěšná dvojice Willie Nelson a Merle Haggard, kteří nazpívali její coververzi v roce 1983 a udělali z ní číslo jedna oficiálního amerického country žebříčku. A zpívali ji i jiní, například Bob Dylan, který přitom patřil k Van Zandtovým vzorům, ale sám jej „na oplátku“ velmi obdivoval.
 

 
Van Zandtova nahrávací aktivita v dalších letech polevila, a podle svědků se zhoršovaly i jeho koncerty, hudebník byl často „pod vlivem“ a zapomínal texty. Opakovaně se sice snažil svých závislostí zbavit, avšak bezvýsledně. Nejdéle střízlivý vydržel prý jeden rok na samém konci osmé dekády. Jinak se jeho stavy často blížily deliriu a to vše ještě násobilo užívání antidepresiv. Je vlastně obdivuhodné, že i v takových okamžicích dokázal Van Zandt alespoň tu a tam tvořit a vlastně nikdy, alespoň co se týče nahrávek a autorství písní, nikdy nespadl hluboko pod svůj standard.
 

 
V devadesátých letech se posílily Van Zandtovy kontakty s alternativní scénou, pro kterou byl už v té době idolem. Podnikal společné koncerty například s kapelou Cowboy Junkies a bubeník Sonic Youth Steve Shelley s ním chtěl natočit album. K tomu už ale bohužel nedošlo, písničkář se poranil, nebyl schopen pracovat ve studiu a 1. ledna 1997 brzy ráno zemřel. Bylo mu dvaapadesát let.
 
To, čím Van Zandt oslovuje už několikátou generaci posluchačů, je ale nejen jeho životní příběh rozervance, ale samozřejmě primárně jeho nahrávky. Van Zandtovy často litanické písně přímo vyzývají k různým druhům zpracování, skrývají v sobě velkou sílu a dynamiku. Autorský projev je ovšem naprosto zásadní, naléhavost ve zpěvákově hlase je neopakovatelná. Je velká škoda, že neměl příležitost pracovat déle.