Nauzea Orchestra: Naše angažovanost není prvoplánová, prostě to musí ven

Začneme pěkně školácky, od tiskové zprávy. Mě tam totiž zaujala formulace, že „nepřikrašlujete věci“ a že to je známka větší „angažovanosti“. Vidíte to podobně – že když člověk není rozjuchaný a pozitivní a třeba si dovolí být trochu temný nebo rovnou kritický, že to je známka angažovaného umění?

Ondřej: Myslím, že u nás angažovanost není prvoplánová, spíš to samovolně vyplývá. Prostě to musí ven – i s tím vším, co se kolem děje. V našich textech jsou určité akcenty, které aktuální dění reflektují, ale není to nutnost a už vůbec nechceme někoho poučovat. Je to spíš terapie...

Když začnu psát text, zpočátku ani nevím, o čem to celé bude. Jsou to spíš slovní obrazy, které si zapisuju a pak je dávám nějak dohromady. Až později se textu snažím vtisknout nějaký oblouk a sdělení. Ale nejdřív je to mozaika obrazů, které by měly probouzet fantazii. Například „v myšlenkách honím po polích akvabely“. Mně se ten obraz hrozně líbí. (smích) Většinou se to takhle nějak stane a pak se to snažím zapasovat do hudby.

Nikdy nedělám hudbu na text, vždycky vzniká nejdřív hudba. Takže se text dost přizpůsobuje spádu a dynamice hudby. A když jsme si řekli, že chceme udělat desku, která je trochu dynamičtější a punkovější, je potom potřeba tomu text přizpůsobit. A někde si člověk může dovolit být trochu naštvanější.

Ivo: Když se řekne slovo „angažovaný“, všichni si představí, že někde vyvěšujeme vlajky, po nocích vyrábíme molotov a čekáme na barikádě. Nebo že děláme politickou agitku pro nějakou stranu. Pro mě třeba tahle deska angažovaná je, ale v takových maličkostech. Pro mě je angažované chování třeba to, že když mi někdo napíše mail, počkám třeba čtyři pět dní a až potom odpovím. Je to nějaký způsob angažovaného boje proti systému – nebýt pořád na značkách, v pozoru, a nenechat se strhnout davovým konzumním šílenstvím a cestou za blahobytem.

Pro mě je pocit angažovanosti to, že si vezmu knížku toho největšího, Bohumila Hrabala, a přečtu si z jeho souborného díla každý den jeden odstavec, budu praktikovat pomalé čtení, užiju a prožiju si každou větu. A nebudu naproti tomu číst nějaké bláboly, jen abych přečetl čtyřicet stránek denně.

Nebo třeba kolik má Ondřej ve svých textech motivů lesa! Procházka v lese, aniž bych si udělal storýčko a hned to sdílel na sociálních sítích, to je pro mě taky angažovaný postoj.

Čili hledání svobody i v době soustavného bytí online.

Ivo: Jo. Nechme umění lidem, AI ať si dělá reklamní prázdnotu. Angažované je i to, jak Ondřej pracuje s jazykem, jak to posluchačům vůbec neulehčuje. Je tam spousta popkulturních odkazů, na Havla, na Kafku, maneki neko (japonská soška mávající kočky, pozn. aut.), Milena Jesenská a jejich první setkání s Kafkou před sto lety v Českých Velenicích...

Ondřeji, říkal jsi, že vždycky komponuješ nejdřív hudební složku a až poté text. Přesto se zeptám: proměnil se v souvislosti s přechodem do češtiny i hudební jazyk Nauzey? Ptám se proto, že čeština má jiné frázování, jiný tok...

Ondřej: Dřív jsem si vyrobil nějakou pseudoangličtinou melodii, kde jsem si rozfrázoval, jak by to asi mohlo být, a do toho jsem pak vkládal ta česká slova – což je strašná dřina a vlastně to vůbec nenese ovoce. Od toho jsem naštěstí časem upustil. Když skládám hudbu, už si rovnou představuju nějakou zpěvní linku, ale naschvál si moc nedělám rastr, jak to bude rytmicky. Nejdřív to dělám úplně volně a pak to s českým textem vzájemně přizpůsobuju.

Už mám dlouho domácí studio, kde si můžu vyzkoušet, jak to zní nahrané. To je skvělé – při poslechu nahrávky zjistíš spoustu věcí, které nejsou slyšet, když si to jen tak broukáš.

A kdo je u vás v kapele ten germanista? (smích)

Ivo: Germanista je hrozně silné slovo.

Tak tedy, kdo je tady ten milovník německé kultury, berlínské scény?

Ivo: To jsme asi všichni. Ale německé texty jsem většinou psal já. Ovšem ten největší německý hit napsal Ondřej – to byl ten ústřední slogan „Deine Tante ist ´ne schmutzige Katze!“, který to celé spustil. Ze začátku jsme si z toho dělali trošku srandu – ale jenom trošku! Současně nás inspirovaly kapely Stereo Total, Cobra Killer, kompilace Berlin Insane, které vydával Steve Morell... Všechny tyhle věci pro nás byly ohromně inspirativní. Když jsme začínali, tahali jsme do Ústí nad Labem různé kapely z Německa, kupříkladu drážďanské Mikrowelle nebo The Sonic Boom Foundation z Lipska.

Ondřej: Ti ale tolik nezapadali do toho „německého“ stylu, blížili se spíš k „anglickému“ soundu.

Ivo: Ale zpívali německy.

Ondřej: Já myslím, že anglicky. Byli to takoví němečtí Primal Scream. Ti mi tam úplně nezapadají. Ale zato Rummelsnuff...

Ivo: Jo, Rummelsnuff, to byla naše vstupenka do Německa, hned v roce 2008. Vzniklo to úplně náhodou. My jsme měli první koncert na Čarodějnice v roce 2008 a hned potom jsme dostali pozvánku – my a Houpací koně – na festival do Chemnitzu, bývalého Karl Marx Stadt. Tam jsme hráli se Silence, což byla vlastně docela velká kapela, která v té době spolupracovala s Laibach na desce Volk.

A hned asi čtrnáct dní nato jsme hráli s Rummelsnuff v Ústí v klubu Cirkus. Po koncertě za námi pak přišli Mathias a Gerald z Turbojungend a říkali: „Kluci, nechcete nám zahrát třiadvacátého prosince v Oberpöbel, kousek za hranicema?“ Brali jsme to jako srandu, že už se neozvou, ale oni druhý den zavolali a najednou jsme jeli tam. Ti nám otevřeli cestu do Německa. Pak se nám na MySpace ozvali lidi z Cottbusu a vydali nám skladbu George Best na kompilaci Disco Fatale a pak už se to nějak nabalovalo...

Řekl bys, že to s vámi začalo být v Německu „vážné“ dřív než tady?

Ivo: My jsme se s těmi kapelami potkali na MySpace (v době, kdy to byla první sociální síť, což jsme ale tehdy nevěděli, protože jsme tomu tak neříkali) a když nás pak třeba pozvali do Cottbusu, tak to sice bylo v malém měřítku, ale pro nás to bylo něco nového. Ondřej hrál předtím v několika kapelách, já v té době asi ve své třetí v životě, ale vždycky to byly lokální kapely. A najednou jedeš do Cottbusu, do Drážďan, do Berlína... My jsme si to tehdy užívali – a užíváme si to pořád.

Znáš Turbojugend? To je celosvětová fanouškovská základna skandinávské death-punkové kapely Turbonegro. A my když jsme viděli, jak vypadají, trošku jsme se vyděsili...

Ondřej: ...jestli to nejde moc dohněda.

Ivo: No, jenže ono je to naopak. Jsou to starý němečtí punkáči, kteří doteď, když hraje německý nároďák, fandí protivníkovi, protože pro ně vyvěšovat německé vlajky je dodneška tabu.

Vy sami se asi občas nevyhnete srovnávání s dalšími českými kapelami, které mají rády německou kulturu. Ale třeba Jaroslav Rudiš a Kafka Band, ti bych řekla, že to berou vážně. Kdežto vy si z některých těch berlínských slizko-týpků děláte legraci, je tam takový podvratný moment...

Ondřej: Ano, v prvním plánu to tak bylo a bylo překvapivé, že se jim to v Německu tak zalíbilo. Ale když si to představíš obráceně, že přijede nějaká německá kapela hrát k nám a v punk-disco rytmu zpívá (paroduje německý přízvuk v češtině): „Tfoje theta je špinavá khočka, mně se s ní nechce spháát...“, tak tě to možná taky bude bavit. To byl můj text, který mě napadl jednou na zkoušce, s tou mojí německou výbavou – a pak jsme ten song takhle x let hráli. Ale Ivo potom začal psát německé texty, které už byly trošku poetičtější a to už zase takový výsměch nebyl.

Ivo: Jen humorná vsuvka. Když Ondřej na zkoušce zpoza bicích zapěl „Meine Tante ist ´ne schmutzige Katze,“ dohráli jsme, on se podrbal na hlavě a říká: „Moje teda je z Düsseldorfu – tak to ne, dáme tam ‚deine‘.“ (smích)

Proto se taky neříká „moje máma“, ale „tvoje máma“... (smích) Každopádně, teď jsem četla recenze na novou desku a pořád se tam objevují formulace typu „ostřejší“, „drsnější“ a podobně. Máte vy sami pocit, že jste hudebně „přiostřili“?

Ondřej: Já bych spíš řekl, že naše nová hudba je dynamičtější. Je to rychlejší, hlasitější deska a návrat k tanečnějším, electroclashovým groovům – trochu jako jsme měli dřív, ale tehdy bez noisovějších prvků.

Ivo: Když si poslechneš naše předchozí album Láska, to je hrozně jemná deska. Ale když jsme ji potom obehráli na koncertech, začala znít čím dál víc noisově.

Láska zdrsněla?

Ivo: Ano, láska zdrsněla. A já myslím, že na nové desce Ondřej i zpívá jinak než na Lásce. Je to tím, že nové skladby jsou dynamičtější, často je tam punková deklamace... Kdežto Láska, to bylo opravdu čiré písničkářství.

Ondřej: Na Lásce jsou z poloviny cajdáky, klidné songy.

A textově možná míň zneklidňující.

Ondřej: Možná. Je tam určitě víc téma „láska“ než tady. Na nové desce mnohem víc rezonují věci z širšího okolí než nějaké interní vztahové záležitosti.

Jak jste si hledali v hlavě prostor pro komponování a zkoušení? Na mě teď třeba ty politické věci tak doléhají, že na nějaké tvoření nemám moc náladu. Jak to děláte, abyste mohli tvořit? Utíkáte do nějakých svých „izolačních“ lesů?

Ondřej: Na moje poměry vznikly všechny nápady na desku docela rychle, v horizontu asi dvou let. Od vydání alba Láska uběhlo pět let, z čehož tři roky jsem nepřinesl vůbec nic – nějak jsme se vezli a měli starosti s jinými věcmi. A pak přišla chvíle, kdy jsem si řekl, že je načase udělat něco nového. To mě vlastně většinou žene k tomu udělat novou desku – že už je načase dát o sobě zase vědět.

Další důvod je, že jsme nedávno koupili starou dodávku, která už moc dlouho jezdit nebude. Tak jsem si řekl, že musíme udělat novou desku, aby nám ta dodávka ještě odjezdila všechny nové koncerty. (smích)

A pak je tu samozřejmě ten tlak, který musí nějak ven... Ale hlavně jsem měl ten vnitřní deadline – chtěl jsem, aby vznikla nová etapa, která bude zase nějakým způsobem zajímavá pro lidi. Zkrátka abychom nezatuchli. Čím déle to odkládáš, tím těžší je pak něco „vyrobit“.

Jak takové „vyrábění“ u vás vypadá? Přinášíš na zkoušku už nějaký materiál skládaný třeba v DAW softwaru? Nebo tvoříte na zkoušce společně?

Ivo: Já bych s dovolením porovnal dvě kapely. Ta minulá, Universal Android, se snažila všechno vytvořit na zkoušce – to znamená sedm let zbytečného, promarněného času jamováním, které ve výsledku nikam nevede.

Ale sbližuje.

Ivo: Jo, sbližuje, ale za sedm let jsme v podstatě neudělali víc než jedno čtyřpísničkové EP. A naproti tomu Nauzea od začátku vypadá tak, že Ondřej zkomponuje skladbu, udělá nástřel textu ve „svahilštině“, pošle nám demo a my se to podle jeho not snažíme zahrát – a potom se snažíme přiblížit tomu původnímu tvaru, který si představoval v hlavě. (smích)

A Ondřeji, jsi dirigent? Snažíš se kapelu přivádět zpátky k původnímu plánu, když se ti moc „rozuteče“? A nebo kolegy necháváš rozkošatět?

Ondřej: Říká se o mně, že jsem pedant... Ono to ve výsledku stejně dostane trochu jiný tvar, za což jsem rád. Ale je dobré si za tím hlavním záměrem stát, aby se to úplně nerozpadlo. Každopádně v jednotlivých hudebních motivech je spousta prostoru na společné dovytvoření.

Roztaje vám někdy na koncertech forma do víc improvizačního nebo jamovitého tvaru, nebo máte i strukturu pro živé provedení skladeb pevně danou?

Ondřej: Je to víceméně pevně dané, protože jedeme s podklady a podle kliku. Ale jsou tam místa, která se dají rozvíjet – a děje se to. Jen je to vždycky zarámované tím daným schématem.

Ivo: Před několika lety jsme byli osloveni Letní filmovou školou v Uherském Hradišti, abychom hráli živě k německému expresionistickému filmu Faust z roku 1926. Aby to právě byla řízená improvizace, použili jsme některé skladby z alba Láska. Některé nástroje, jako třeba basu a bicí, jsme zacyklili, a naopak smyčce a kytary dostaly možnost vyplout na povrch a rozvinout skladby jiným směrem než na koncertech, kde máš dejme tomu pěti- šestiminutový formát.

Zmínili jste „noty“. Jak to vlastně máte s oficiálním hudebním vzděláním? Ivo, tys říkal, že učíš v Dolních Břežanech...

Ivo: Ale já neučím v ZUŠce, já jsem češtinář!

Aha, takže češtinář – a germanista. (smích)

Ondřej: No, tak v tom případě já jsem samozřejmě vystudovaný dirigent. (smích) Ne, hudebně studovaná je jenom Klára jakožto houslistka. Jinak my všichni máme „hudební školu života“.
Aspoň se v kapele dobře domluvíte a nemusíte řešit rozkoly v hudební terminologii. To někdy bývá diplomatický úkol.

Ondřej: Pravda je taková, že se spíš blbě domlouvá s lidmi, kteří hudebně studovaní nejsou. (smích) Lidi s hudebním vzděláním to opravdu mají jednodušší. Prostě řeknou: „Teď hrajeme pizzicato“ a všichni vědí, co to znamená. Terminologie ulehčuje domluvu. Kdežto my z „hudební školy života“ to musíme sáhodlouze popisovat. Děláme si to těžší.

Ivo: Na druhou stranu máme hrozné štěstí na lidi, kteří prošli Ježkárnou, ať už je to Klára Suchanková, která s námi teď hraje, nebo předtím Anna Štěpánová. I když hrály s námi, neškolenými hudebníky, byly hodně tolerantní.

Čím je pro vás stále inspirující vaše domovské Ústí nad Labem? Cítíte tam nějakou spojitost se „špínou“ Berlína? Je to taky univerzitní město...

Ondřej: Naší domovskou scénou bylo dlouho Činoherní studio, kde jsem pracoval a dělal spoustu scénické hudby. Tam se dodnes cítím být doma, i když už tam v důsledku mnoha obměn ansámblu i vedení znám jenom pár lidí…

Ivo: To je těžké, my jsme v podstatě kapela odnikud. Už čtrnáct let žijeme a zkoušíme v Praze, takže když přijedeme do Ústí, jsme Pražáci...

Ondřej: … a když hrajeme v Praze, jsme Ústečáci.

Ivo: Takže jsme taková ústecko-pražská kapela.

Ondřej: Ústí je pro nás pořád zásadní. Já jsem se tam narodil, mám tam celou rodinu a spoustu přátel. Takže pořád doufáme, že i když jsme takhle dlouho pryč, že na nás všichni nezanevřeli a třeba zase přijdou na koncert.

A v čem i pro neústečáctvo tkví místní genius loci?

Ivo: Tam vždycky byly takové malé podniky... Petr Kuneš měl třeba experimentální prostor Mumie, už od 70. let je významné už zmíněné Činoherní studio. A teď v poslední době je pro mě třeba důležité, že ve vedení Letního kina, Národního domu a Kladívka – což jsou, dá se říct, velké instituce – je náš kamarád Honza Kvasnička, který se nebojí zvát do těchto prostor alternativní hudebníky. Dřív to byly zkostnatělé instituce, kde se jen jednou ročně konaly Jazzové dny, byť to byla skvělá akce. Ale teď tam najednou hned týden po nás hrají švýcarští Young Gods a Lvmen.

Ondřej: Přitom do té doby – když nepočítám devadesátá léta, kdy jsme do Nároďáku chodili na Psí vojáky a Už jsme doma – byla největší událost, když tam hrál Laco Deczi. Teď s Honzou Kvasničkou se stala taková malá kulturní revoluce, dokázal tenhle hlavní stan kultury pěkně zrenovovat a dělá tam skvělé věci.

Ivo: A ještě jsme nezmínili Veřejný sál Hraničář.

Ondřej: Ten vznikl jako určitý typ revolty, když byla krize Činoherního studia. Parta lidí se rozhodla, že bude v opozici vůči magistrátu, který se v jednu chvíli rozhodl, že Činoherní studio zruší. Dobrovolnicky dali dohromady sál Kina Hraničář, který do té doby chátral. A dodnes to tam funguje. Řekl bych, že to je hodně viditelná instituce a je to vlajková loď FUDu (Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, pozn. aut.). Takže se dá říct, že Ústí kvete i bez nás. (smích)

Ivo: Já když jsem žil v Ústí, měl jsem pocit, že se tam neděje nic. Kolik se toho tam děje, jsem začal vnímat, až když jsem začal žít tady a vidím to ze vzdálenosti sta kilometrů. Hrozně tomu městu fandím a rád vzpomínám na dobu, kdy jsme se scházeli v Činoheráku, v Mumii, v nedělní Chaloupce v devadesátkách – tam se sešli lidi z taneční scény, z kytarových kapel, z reggae scény... V salónku nás sedělo každou neděli třicet a ty scény se organicky propojovaly.

Ondřej: Tenkrát ještě boomersky bez telefonů. Prostě jsi věděl, že v neděli se tam sejdete.

Tím se obloukem vracíme k té existenci bez telefonů, k potřebě žít offline.

Ivo: My když jsme se s Ondřejem poznali, byla to doba bez mobilů a my jsme věděli, že se potkáme na Rockotéce v Čtyřce ve středu v devět. (smích)

Ondřej: To nebyla domluva, to už byla tradice.

Ondřeji, ještě pojďme na chvíli k hudbě pro divadlo. Na čem teď aktuálně pracuješ a jakým způsobem vlastně k hudbě k inscenacím přistupuješ?

Ondřej: Teď zjišťuju, že mám zřejmě jednotný přístup k Dürrenmattovi. Teď dělám s režisérkou Bárou Maškovou jeho hru Fyzikové a předtím jsem dělal s Davidem Šiktancem pro Dejvické divadlo inscenaci Komplic. A u obou těch textů se lehce dá sklouznout ke komiksovému vizuálnu, které vyžaduje takovou noirovou hudbu – a to mě baví.

Ve které fázi vstupuješ do procesu? Býváš od začátku na zkouškách?

Ondřej: Jak kdy. Většinou jdu na první čtenou zkoušku, tam si řekneme nějaké představy a pak nechám herce pracovat, protože vzniká spousta věcí a má smysl si počkat, až se to trochu ucelí. Pro mě je asi dobré přijít znovu ve chvíli, kdy je inscenace postavená a jsou vyřešené jednotlivé situace. Pak se dá odhadnout, co by kam mohlo hudebně pasovat.

Nicméně základní představu už máme od začátku, já mezitím něco tvořím a pak to dolaďujeme. Mezitím se samozřejmě může ukázat, že něco nefunguje a je potřeba to předělat… Za těch dvacet let jsem dělal hudbu k víc než stu inscenací a možných přístupů je spousta.

A pořád se ti hudební motivy k divadelním inscenacím prolínají s nauzeáckým materiálem?

Ondřej: Dřív jsme ty motivy ze scénických forem pro kapelu používali často. Proč to nepoužít dál, když je to skvělý materiál? To mi jednou vyprávěl Ivan Acher, že se dělá nějaký festival scénické hudby. Tam se sejdou filmoví skladatelé a navzájem si pouštějí svou hudbu. Protože většinou takový skladatel složí nějakou hudbu a režisér z ní pak použije dvacet vteřin.

Ivo: Jmenuje se to Festival Mindrák. (smích)

Ondřej: Ano, a oni se předhánějí a losují, kdo bude pouštět muziku jako první, a žadoní: „Kdy už budu pouštět já?“ (smích) Takže toho se snažím vyvarovat – nesnažím se vytvářet celé skladby, ale spíš nálady a kousky něčeho. A když vidím, že to tam sedí a že to bude hrát dlouho, teprve daný motiv rozvíjím.

Někdy ti to ale nedá, necháš se strhnout a valíš to hlava nehlava, i když už v tu chvíli děláš na úplně jiném projektu, než je scénická hudba. Děláš to pro sebe, protože tě to baví – a často při tom přijdeš na něco, co by se hodilo do kapely, protože to souzní s jejím jazykem.