Alen: Tmu vnímám jako metaforu hlubin našeho nevědomí

Je klavír stále tvým primárním nástrojem při skládání? Kde jste se „potkali“?

Potkali jsme se, když mi byly čtyři roky. Začala jsem chodit na hodiny klavíru do ZUŠky, kde učila moje teta. Takže jsem chodila k ní, a i proto jsem na to malinko kašlala. Ale pak jsem přešla k jiné učitelce, která byla hodně přísná a nebyl to pro mě žádný rodinný příslušník. Hodně mě toho naučila, byl to ohromný posun. Začala jsem si skládat i svoje věci a pořád platí, že klavír je můj primární nástroj.

Skládat hudbu na klavír je pro mě nejsnazší, ale v posledních pár letech jsem začala víc hrát na kytaru. Hrozně mě to baví, protože tam pro mě přichází úplně nová inspirace – je to jiný zvuk, jiný způsob hraní. Já se to teprve učím a objevuju spoustu věcí, které jsou pro kytaristu běžné, ale pro mě úplně nové. A přicházejí nové nápady.

Taky si při přechodu z klavíru na baskytaru pořád všímám rozdílů v tom, jak najednou o hudebním materiálu přemýšlím. Co to s člověkem udělá?

Myslím, že tam je několik rovin. Jedna z nich je zvuk – inspirace je jiná. Další věc je, že kytara je pro mě víc ohraničená akordy, kdežto klavír je pro mě víc melodický nástroj.

Takže se dá říct, že když sedíš u piána, vznikne skladba spíš na základě melodie, zatímco u kytary to často začíná od akordů, na které až později „navěsíš“ melodii?

Většinou to přichází současně. A teď se mi hodně stává, že mě melodie napadají během cesty autem – což je při řízení blbý, protože si to potřebuju nahrát. Takže řídím, do toho zapínám nahrávání, položím si mobil na tu plochu vedle tachometru a zpívám. (smích) A až pak k tomu dělám akordy a další věci.

Začíná to někdy i od rytmu? Třeba zrovna píseň Antilovesong na mě působila jako vyloženě rytmická vypalovačka.

Zrovna tahle písnička vznikla ještě jiným způsobem. Měla jsem motiv na kytaru a neměla jsem k tomu žádný text. A pak jsem objevila jednu svou pár měsíců starou báseň a napadlo mě, že se k tomu úplně hodí! Byla to prostě nějaká poznámka, kterou jsem napsala na papír, hodila ji k dalším papírům na poličku a pak jsem ji při úklidu našla. A takhle to k sobě sedlo.

Takže nemáš textařský sešítek, ale spíš textařské papírky.

No, nejčastěji textařské faktury. Jsem provozní kavárny v Boskovicích, takže musím často řešit nějaké papírování. A často se teď stane, že na zadní straně faktury je nějaká věta. (smích)

Je to ta kavárna na Panském dvoře?

Ano, přímo tam.

Jak ses ocitla v Boskovicích? Pocházíš odtamtud? Nebo jsi přijela na festival a už „zůstala“?

Ne. Jsem z Ostravy a tohle byl takový moravský experiment. Už jsem se v životě stěhovala asi dvaadvacetkrát a objela jsem různá města – Olomouc, Prahu a další. Nakonec mě to zaválo do Boskovic, kde se shodou náhod otevřela možnost provozovat tam kavárnu.

Chystáš tam i dramaturgii koncertů?

Já řeším primárně kavárnu a stálého dramaturga nemáme, ale mám pod sebou sérii koncertů Folks!, kterou organizuji.

Prolíná se ti nějak tahle pracovní rovina s tou tvůrčí? Inspiruje tě třeba některý koncertní program k tomu, že pak sedneš a komponuješ vlastní věci?

Je to spíš oddělené, ale někdy třeba vidím koncert nějaké zajímavé kapely a říkám si, že bych měla víc cvičit na klavír. (smích) Teď jsem tam pořádala koncert Báry Zmekové a Bára je jednak skvělý člověk a hodně jsme si sedly, ale také jsem pozorovala z profesního hlediska, jak pracuje se zvukem, co používá... Hodně mě to inspirovalo.

Co používáš ty? Kde jste třeba nahrávali akustický klavír?

V jedné skladbě jsme ho nahrávali u Ondřeje Ježka ve studiu Jámor a ty zbylé v brněnském Divadle na Orlí, kde mají koncertní křídlo.

Jaký nástroj používáš na koncertech?

Mám stage piano Korg SP 250, má dobrou klaviaturu. Ale samozřejmě bych chtěla Nordy. (smích)

A když chystáš vystoupení v nějakém prostoru a máš možnost využít tamní akustický klavír, vybereš si někdy ten? Pokud je tedy naladěný...

Stalo se mi to za celou tu dobu jednou, že byl k dispozici.

Na co hraješ v kapele Lenky Dusilové?

Tam jsem hrála na Micro Korg, takový malý synťáček, ale teď už jenom zpívám. Na klávesy teď hraje Honza Aleš.

Je to pro tebe změna role oproti situaci předtím, kdy jsi zpívala a zároveň hrála?

Je to vlastně těžší, protože když hraješ, můžeš se za ten nástroj jakoby „schovat“ nebo tam aspoň fyzicky je, ale teď jsem tam úplně „sama“. Je to jiné.

Jak tě spolupráce s Lenkou Dusilovou obohatila? A překvapilo tě třeba něco?

Je to pro mě ohromná zkušenost, co se týče profesionálního přístupu ve všech ohledech. A hodně mě inspiruje to, že je Lenka velká perfekcionistka – fokus na detail, aby všechno fungovalo. Je to pro mě skvělé, každý koncert je velká zkušenost a hodně mi to pomáhá při mých vlastních hraních, kdy se pak cítím jistěji.

Zároveň ty jsi se svou sólovou tvorbou ani předtím nebyla žádné „kuřátko“, už vystupuješ několik let.

Ano, od roku 2016.

Tehdy ses rozhodla, že je ten „pravý čas“?

To právě vůbec nebylo tak, že bych chtěla být zpěvačka. Dělala jsem hudbu pro site-specific performance. Úplně první hudba byla ke klauzurnímu představení mé kamarádky v rámci studia dramaterapie, kterou jsme spolu studovaly v Olomouci. Písně z první desky tedy původně vznikaly pro tohle představení.

A právě v roce 2016 jsem s touhle kamarádkou a dalšími lidmi byla na workshopu v Polsku, večer jsme seděli, byl tam klavír a Léňa mi říká: „Nechceš něco zahrát?“ Slyšel mě tam Dalibor Neuwirth, který tehdy pořádal minifesty na Skleněné louce v Brně, a pozval mě, abych na jednom z nich zahrála.

Udělala jsem tehdy půlhodinový set a trochu ty písničky upravila do koncertní verze. Mělo to ohromný úspěch a hodně lidí si pak chtělo koupit cédéčko. Byla jsem z toho úplně paf a pak jsem si sama řekla, že by to stálo za to natočit, už jenom kvůli tomu, aby ty písničky byly nějak zaznamenané. Třeba zrovna píseň Až se řeky vylijí z břehů (jak se pak jmenovalo i celé album) byla původně pro site specific akci v opuštěné vojenské nemocnici v Josefově a jinak už by pak nikde nezazněla.

A písničky pro album Tma vznikaly už s cílem udělat druhé album?

Některé z nich už existovaly předtím, ale velká část vznikla až během doby, kdy jsme nahrávali. Je to hodně osobní, inspirované věcmi z mého života, anebo to někdy naopak není můj příběh. A někdy to jsou třeba tři příběhy dohromady, taková koláž.

Je to někdy inspirativnější, vžít se do cizího příběhu?

Je tam třeba písnička Marika, kde jsem si vymyslela imaginární holku Mariku, která žije sama v nějakém bytě... Živě jsem si představovala, jaká je, co dělá. Napsali jsme tu píseň s Martinem Kyšperským dohromady a vymýšleli to skoro jako scénář.

Odkud se s Martinem znáte?

Známe se ze spolupráce na jeho projektu 29/2, který probíhal právě 29. února 2020. Martin chtěl mít kapelu, která zahraje vždy jednou za čtyři roky a nahraje album. Vzniklo to tak, že on si napsal výzvu na facebook a mě to nadchlo, takže jsem mu napsala, že se na tom také chci podílet. Myslela jsem si, že z toho vůbec nic nebude, protože se přece vůbec neznáme. A nakonec jsem to opravdu s dalšími dvanácti muzikanty natáčela.

Celé album vznikalo během jednoho dne. Bylo to jako hudební tábor – Martin nám třeba rozdal obálky s akordy, každý si vylosoval akord, poskládali jsme to na zem a z toho pak vznikl určitý pattern, na jehož základě jsme improvizovali. Vzniklo množství materiálu, které se pak různě postříhalo.

Ale nestihli jsme dotočit všechny zpěvy, takže jsme je pak nahrávali u Martina doma. Během toho vznikl nápad na mou písničku Tajemství a já jsem pak poprosila Martina, jestli by napsal druhou sloku a že to spolu nahrajeme. A z toho vznikl nápad natočit celé album. Vlastně jsme z jednoho projektu plynule přešli do druhého.

Jak vaše spolupráce vypadala?

Většinou jsem přišla s nějakým nápadem na kytaru a kusem textu, zahrála to Martinovi – bála jsem se, co na to řekne – a on vždycky řekl: „Super, tak to jdeme hned nahrát.“ A jakmile jsme měli tuhle kostru, přemýšleli jsme, že támhle by se hodil nějaký synťák a podobně. Úplně improvizačně, nakroutili jsme tam prostě nějaké čudlíky a já zkusila něco zahrát. A bylo hotovo. Nebo jsme si řekli, že sem by se hodila basa, Martin ji tam sám dohrál a na příštím setkání mi to pustil.

Už před vydáním druhého alba s tebou na koncertech hráli další muzikanti. Jak došlo k téhle spolupráci?

Já jsem hrála sama s klavírem i v době, kdy jsme začali s Martinem dělat tu druhou desku. Ale během nahrávání mě dost bavilo, jak to zní „kapelněji“, a pak jsem v Boskovicích potkala basistu Davida Libera a domluvili jsme se, že si spolu někdy jen tak zahrajem. Tak jsme si zahráli ještě s kamarádem Matyášem Höklem, který hraje na bicí, a tak vznikla kapela. Ale bylo to až po nahrání druhé desky. S kapelou ty skladby znějí zase jinak.

Jak to bude vypadat na křtech?

Budu tam mít i muzikanty, kteří hrají na albu – kromě Aloise Zatloukala, který hraje na housle a violu, ale zrovna nemůže. Místo něj s námi bude hrát Anna Štěpánová, která je zároveň i členkou Nauzea Orchestra, s nimiž budeme vystupovat na pražském křtu. Na violoncello s námi bude hrát Kateřina Koutná a na synťáky Ondřej Kyas z Květů – který sice na desce nehraje, ale je geniální, takže se to naučí. (smích) Dále se mnou bude hrát Martin Kyšperský na kytaru a Christoffer Strandh na trubku.

Jak vznikl nápad na videoklip k písni Indigová? Režie se ujal právě Ondřej Švandrlík z Nauzea Orchestra.

Ondra přišel s myšlenkou zvířecích hlav – inspiroval se divadelním představením, pro které dělal hudbu a ve kterém byly podobné masky použity. Náš videoklip je trochu „samodomo“, ale kameru dělal Lukáš Masner, který je moc šikovný, a Matěj Vejdělek dělal střih a animaci.

Kam dál se dá ještě rozvíjet koncept tmy jako bezpečného prostoru, jak jsi ho tématizovala na novém albu?

Ano, tmu vnímám jednak jako bezpečný prostor, ale taky trochu nebezpečný – ve smyslu nevědomí, které je obrovsky neprobádaným územím a občas člověk netuší, co na něj z nevědomí vyskočí. A říkám si, kolik pater to fakt má. Stane se ti třeba nějaká událost, zdá se ti, že už to máš vyřešené, ale pak po roce dvou zjistíš, kam hlouběji můžeš jít. Takže spíš mě baví objevovat tohle „území tmy“. Do budoucna se to nebude týkat přímo hudby, ale bude se to v ní dál odrážet.

Čili i samotné tvoření textů, „vytahování je na světlo“ je součástí procesu probádávání.

Já si totiž myslím, že to tak opravdu funguje. Jsou sice lidi, kteří si sednou a píšou, ale u mě to tak není – mně se texty vždycky nějak „stanou“. Třeba jedu v autě nebo jdu po ulici, přemýšlím o nějakém zážitku a napadne mě nějaká věta. Jakoby se to samo „vyplivne“. Myslím, že nejdůležitější je se jenom „zprůchodnit“. Celkem často skládám tím způsobem, že hraju a k tomu si zpívám nějaká slova, která sama vyplynou.

Obecně v písních jiných autorů vnímám spíš hudbu, text chápu víc z hlediska zvukomalebnosti, než obsahově. A stejně vznikají i moje texty. A často se mi stane, že si je pak poslechnu třeba zpětně o rok později, a mám úplně aha moment ve smyslu: „Wow, to je message!“ Přitom v době vzniku textu jsem si takový kontext vůbec neuvědomovala.

Trochu jako automatické psaní. Jenom jak do toho pak už moc nerýpat, aby se to příliš „nezlogičtělo“.

Trošku se do toho rýpat musí. To mě naučil právě Martin. Je v tom preciznější – zkouší různá slova, která se víc hodí, „brousí diamant“. Já o tom teď také začínám takhle přemýšlet, ale primárně to můj způsob práce není. Spíš se mi stane, že některé texty jsou složené z částí vzdálených od sebe dobou vzniku třeba několik měsíců nebo i let. A taky mám často první sloku a refrén – a nenapadá mě druhá.

Takhle pak vznikají featy: „Nechceš si napsat druhou sloku?“ (smích)

Přesně takhle vznikla písnička Tajemství – měla jsem jednu sloku a potřebovala jsem, aby Martin napsal druhou. (smích)

Je to velké téma – jak dostat věci z podvědomí do slov, aby to člověk moc nezahltil vědomým myšlením. Aby to zůstalo ryzí.

Jsou k tomu různé přístupy. Kdybych si měla sednout a na místě něco napsat, asi bych ze sebe taky něco vymáčkla, ale když například Ondřej (Švandrlík, pozn. aut.) potřebuje napsat hudbu k představení a má jasný deadline, prostě sedne a udělá to. To obdivuju. Já mám sice období, kdy se to sází samo jedno za druhým (to byl právě případ mojí nové desky, téměř všechno se „vyplivlo“ během pár měsíců), ale pak mám zase období, kdy se třeba dva roky neděje téměř nic.

Máš někdy chuť měnit něco na starších skladbách?

Jo, z pohledu aktuálnosti mám, ale vždycky se uklidím, že takhle o tom přemýšlet je blbost. Ty nahrávky jsou záznam určité doby, tvého vnímání v dané době. Samozřejmě že dnes bych první desku natočila jinak, ale takhle nad tím nelze přemýšlet. Člověk se přirozeně vyvíjí.

Jak jsi říkala, je dobré to zachytit na nahrávce.

Ano, tehdejší vnímání je v tom pak už „začarované“. A zároveň později začnou písně dávat nový význam. Někdy mě to až překvapí, jak se v novém kontextu proměňují. Třeba na první desce je píseň Jestřáb, kde je v jednom místě velice konkrétní odkaz na můj tehdejší vztah. A jedna kamarádka se mě ptala: „Jak to můžeš hrát? Znovu a znovu to celé otevírat?“ A přitom já to s tím vztahem už vůbec nemám spojené. Každá píseň už žije vlastním životem.

Na závěr se ještě nemůžu nezeptat – jak vzniklo tvé umělecké jméno Alen?

To vzniklo, když jsem měla mít první koncert a nevěděla, jak se mám pojmenovat. (smích) Připadalo mi, že moje rodné jméno Alena Karkošková nezní moc zvukomalebně, tak jsem nad tím dumala. A kamarádka, se kterou jsem tehdy dělala ta představení, navrhovala variantu „Nael“. Ale to na mě působilo hrozně...

...elfsky? (smích)

(smích) Ezo-andělsky. Navíc se to fakt blbě vyslovuje. Pak už se ten koncert opravdu blížil, tak jsem si řekla: „Ok, dáme tam Alen, bude tam tím pádem i Nael a je to.“ Taky jsem tehdy hodně poslouchala švédskou kapelu Amason, která má písničku Ålen. Byla to moje oblíbená písnička a taky se mi to hodně líbilo vizuálně. Až nedávno jsem zjistila, že to v překladu znamená „úhoř“. (smích)