Monika Omerzu Midriaková (Leto s Monikou): Jsem Čechoslovačka, jazykem i mentalitou

Po několika letech, kdy jste se věnovala filmové hudbě, se vracíte k písničkové tvorbě. Jak se odvíjela cesta k novinkovému albu projektu Leto s Monikou?

Hledala jsem tu cestu delší dobu, což způsobilo i covidové období, kdy jsem si sama v sobě musela přenastavit osobní motivace a znovu si definovat a zpřesnit, proč vlastně hudbu dělám. Písničky jsem ale skládat nepřestala. První píseň nového alba vznikla někdy v roce 2022 a od té doby se pomalu rodily další.  

Která z písniček byla tou první?

Zastav. A hned nato Miesta na mape. Obě ty písně nemají úplně klasickou strukturu, nabízely mnoho variant, kam až ve finálním tvaru zajít. Pomáhaly mi definovat zvuk desky.

První album projektu Leto s Monikou vyšlo před osmi lety. Jak byste formulovala rozdíl mezi vaším debutem a novým albem? Kam jste za těch osm let hudebně došla?

Myslím, že podstatnou roli sehrál čas. Dospěla jsem jako člověk i jako autorka. V písních se začaly objevovat různé, často i protichůdné emoce a vrstvy, a to jsem brala jako plus. Doufám, že se posouvám i hudebně, s každým dalším projektem, autorsky i producentsky.

Změny zaznamenal i váš doprovodný hudební tým. 

S Lukášem Klavrzou už jsem hrála v období kolem první desky, ale další spolupracovníci jsou noví. Například Amelie Siba, která mi nazpívala doprovodné vokály do písně Tiger – a jsem hrozně ráda, že do toho šla, nebo Jakub Šindler na bicí. S Kubou jsem začala spolupracovat na singlu Asi ma máš, ale sedli jsme si navzájem natolik, že nakonec hraje i ve všech ostatních písních. 

Zmínila jste loňský singl Asi ma máš doplněný klipem režírovaným Terezií Halamovou. Jak vznikl klipový příběh, v němž v roli učitelky mentorujete žáky trápící se kytarovým riffem?

Právě na základě toho riffu, který celou písní prostupuje. Když jsem doma přemýšlela nad vizuálním ztvárněním písničky, napadlo mého muže, režiséra Olma Omerzu, že bych mohla v klipu vystupovat právě jako učitelka kytary, která své žáky ten riff zkouší naučit, ale jim to pořád nejde a nejde. Tím jsme opakující se kytarový motiv vtipně zužitkovali. Jiný fór je v tom, že sama na kytaru vůbec neumím. Skládám s midi klávesami, čímž se asi vysvětluje, že ve spoustě mých písní zní kytarové party trošku jinak, než kdyby je skládal třeba právě kytarista. 

V textech se obracíte do svého intimního světa. Je pro vás právě obsah tím, co píseň utváří, co existuje ještě před tím, než vás napadne melodie?

Jak u které písničky, je to tak půl na půl. Někdy vznikal jako první text, třeba u písničky Haha, až pak jsem přemýšlela, jak ho hudebně vyjádřit. Ale hodně melodií se rodilo spontánně u piana nebo při práci s nějakým samplem. Na nové desce jsem cíleně usilovala o to, aby vznikala intuitivně, abych proces tvorby nějak zvlášť neanalyzovala, ale co nejvíc využívala impulzy, které ke mně přicházejí. 

Tvoříte v domácím studiu, je to nezbytnost?

Mám malé studio, ale zjistila jsem, že nechci mít doma až moc nástrojů a vybavení. To, co mě limituje, mi zároveň pomáhá být kreativnější. Jsem v tom spíš minimalista. Ale i z mála se dá vymyslet mnoho.

V jednom starším rozhovoru jste zmínila, že do vaší tvorby se propisuje vaše filmařské vidění. Vznikají písně paralelně s tím, jaké obrazy ve vás asociují? 

Asi ano. Já původně vystudovala střih, který hodně přispívá k budování filmového příběhu, k jeho dramaturgii, a myslím, že podobně přemýšlím i nad písničkami. I když píšu spíš abstraktní texty, musí mít nějakou vnitřní logiku. V poslední době se mi navíc písničky propojují s vizualitou. Právě stříhám materiál na druhý klip k albu, tentokrát k písni Tiger, a baví mě, že ta píseň získává díky obrazu další rozměr. 

Jste vystudovaná filmařka. Byla pro vás hudba něčím jako autorskou projekcí, seberealizací, jíž asi v oblasti filmového střihu nejde dosáhnout?

Vystihl jste to docela přesně. Práce střihače je taky kreativní, ale jste součástí týmu, k jehož společnému dílu přicházíte až ve fázi postprodukce. Mám velký respekt k profesím, které byly u zrodu filmu už od začátku, a k lidem, kteří na projektu strávili často i celé roky, než došel až ke mně. Ale písničky, to je ta moje zahrádka, kterou si okopávám z většiny sama.

Proč jste se vlastně před lety rozhodla skrýt za aliasem Leto s Monikou? Obě vaše desky jsou přece regulérními autorskými alby, proč tedy nenesou vaše jméno?

Jednak z praktických důvodů – Monika Omerzu Midriaková je dlouhé jméno. Ale roli asi hrálo i to, že jsem se nechtěla zaškatulkovat. V hlavě pořád bojuju s dvěma principy. Dnešní doba je extrémně o brandingu, budování značky, která vás okamžitě někam zařadí a ulehčuje posluchači najít vás a pochopit. Zároveň se jako tvůrce snažím otvírat nejrůznějším vlivům a žánrům, a o to nechci přijít. Pod hlavičkou Leto s Monikou k tomu mám prostor.

Leto s Monikou je taky symbolický odkaz na film Ingmara Bergmana. Je to váš oblíbený tvůrce?

Ingmar Bergman byl první z velkých uměleckých filmařů, jejichž retrospektivu jsem viděla – to mi bylo šestnáct nebo sedmnáct. Jeho filmy mi otevřely dveře do světa kinematografie a svým způsobem mě i přiměly k tomu, jít studovat na FAMU. Film Léto s Monikou odkazuje právě na tohle pro mě zlomové období.

Vedle autorské písňové tvorby se realizuje i jako skladatelka filmové hudby, například ke třem posledním snímkům Olma Omerzu. Dá se i do hudby, která má sloužit primárně filmovému příběhu, otisknout autorská osobnost skladatele?

Řekla bych, že ano. Ale současně jako filmová skladatelka samozřejmě cítím respekt vůči dílu, pro které hudbu tvořím. Je to jako kdyby mi dal někdo slova a já je měla hudebně vyjádřit a podpořit. Když si vybírám projekty, na kterých mám pracovat, snažím se přijít na to, co můžu konkrétnímu filmu dát, jestli v něm můžu uplatnit vlastní přednosti a svou přirozenost. Z toho se pak odvíjí můj autorský přínos. 

V čem se pro vás jako autorku liší tvorba hudby k filmu a ta písničková?

Přijde mi, že když člověk píše filmovou hudbu, víc se ponoří do světa jiného tvůrce, což může být obohacující, protože zpracovávám i témata, která bych si sama od sebe třeba neobjevila. Ale nejradši jsem, když pracuju na svých věcech a můžu se ve studiu uzavřít do sebe, to mi jako introvertce velmi vyhovuje. I když píšu písničky, vnímám samozřejmě tlak na finální deadline, ale i tak mám víc prostoru objevovat a experimentovat, hledat si způsob vyjádření.

Máte na scéně filmové hudby oblíbeného tvůrce, jehož kreativita, rukopis či empatie vůči samotnému příběhu vás inspiruje?

Hrozně se mi líbí filmová hudba Jonnyho Greenwooda, hlavně ta k poslednímu filmu P. T. Andersona Jedna bitva za druhou. Viděla jsem ho zatím jen jednou, ale ráda bych film v kinech stihla ještě aspoň jednou, právě kvůli Greenwoodově hudbě. Obdivuji, jak je jeho hudba zvukově inovativní a současně koresponduje s vnitřním světem konkrétního filmu. 

Psala jste hudbu i k letošní novince Olma Omerzu Nevděčné bytosti. Jak funguje vaše manželská spolupráce? A je na vás Olmo coby režisér stejně náročný, jako na další členy štábu? 

To úplně nevím, na plac moc nechodím. Naší spolupráce si každopádně hodně vážím. S manželem jsme si vybudovali společný jazyk, jak popsat ve filmu emoce, na základě toho zjišťuju, co Olmo chce a pro film potřebuje. Ale taky máme pravidlo, že po desáté večer se už o filmu, na kterém pracujeme, nikdy nebavíme… 

Filmy vašeho muže jsou ceněny domácí kritikou a ceny sbíraly i na festivalech ve světě. Co se na jeho filmech líbí vám? 

Asi to, že Olmo své postavy nesoudí a dokáže diváky přimět k tomu, že s filmovými hrdiny jdou příběhem, i když třeba jednají způsobem, se kterým divák vůbec nemusí souhlasit. Takovou situaci není jednoduché v příběhu vystavět. Taky se mi líbí, že rodinná problematika, která se v jeho filmech objevuje, tvoří jen jakési podhoubí, ze kterého vyrůstají originální témata, o kterých se tolik nemluví, byť je mnozí zažívají. V případě posledního filmu je to otázka, kam až zajít pro záchranu vlastního dítěte. Objevuje se v něm i téma poruchy příjmu potravy, čímž trpí strašně moc mladých lidí, ale v českém hraném filmu to téměř nebylo zobrazeno. A ještě mě baví ty nečekané komické situace, které vycházejí z mizérie, do které se postavy samy namočily. 

Napadá mě, jak spolu vlastně doma mluvíte? Vy jste Slovenka, Olmo Slovinec…

Můj muž přišel na FAMU někdy ve dvaceti, takže už většinu života mluví česky. A mluví skvěle, kolikrát byste ani nepoznal, že není Čech. Lidé se spíš domnívají, že je Slovák, který mluví česky. Já vedle něj taky začínám mluvit takovou zvláštní česko-slovenštinou, prostě už jsme jazykově hodně promíchaní.

Přemýšlíte už o další tvorbě? Schováváte si písničky na nové album?

Pár písniček mám rozpracovaných, vesměs to jsou skladby, které vznikaly pro nové album, ale nakonec mi přišlo, že tam úplně nepatří, nebo se tematicky dublují s jinými. Chtěla jsem na albu Cítiť to všetko naraz udržet sevřený tvar a použít jen ty skladby, které spolu navzájem komunikují. Ale možná v tom byla i praktická úvaha plynoucí z toho, že muzikanti z alternativní scény si už nemůžou dovolit vydat album třeba s dvaceti písničkami. Musíme se chtě nechtě řídit budgetem, který je k dispozici. Ale nikdy neříkej nikdy, třeba jednou dlouhé album natočím. 

Už řadu let žijete v Praze, ale pocházíte ze slovenského Martina. Je pro vás důležité vracet se domů?

Já už se asi definitivně přesunula do českého prostředí, v Praze jsem už strávila skoro půlku života. Jsem pravý Čechoslovák, nasála jsem Česko asi i mentálně. Spojení s domovem pro mě představují písničky, které píšu ve slovenštině, i když už se mi občas do textů dostávají i čechismy. Některé tam nechávám, vnímám je jako součást mé identity.

Třeba jednou budete psát v češtině.

Tak to zase ne. Sice mi to vaše „ř“ jde docela dobře, ale jinak jsem na zpívání v českém jazyce dost přísná a sebekritická. 

Jak vnímáte napjatou situaci, která momentálně vládne na slovenské kulturní scéně – kroky ministryně kultury Šimkovičové, protesty umělců, situaci ve Slovenské televizi a rozhlasu?

Bolí mě to. Skoro nemůžu uvěřit, kam ten vývoj směřuje. Obdivuju projevy vzdoru vůči dnešní slovenské reprezentaci a jsem na straně protestujících, ale mám pochopení i pro lidi, kteří se naopak bojí veřejně ozvat, protože třeba cítí zodpovědnost vůči své rodině, kterou drží existenčně nad vodou. Nikdy by mě nenapadlo, že podobným situacím, které zažívala generace našich rodičů a prarodičů, budeme jednou čelit i my. Je to pro mě nová realita, se kterou jsem se snažila vypořádat třeba v písničce Tiger: „Krajinou preteká zvieratko z temnoty, na strach sa prilepí, a pohľad ti začerní. Z maličkých rozdielov stali sa zátoky, a tak v hlave počítaš, čo všetko sa utopí“…