Meluzína: Důležitá pro nás není kvantita publika, ale kvalita propojení

Ve vašem debutovém singlu Hlasy Meluzín se mísí mystika s melancholií. Co pro vás osobně Meluzína jako mytologická postava symbolizuje a jak ovlivňuje vaši hudbu a texty?

K názvu Meluzína jsme se dostali postupně v začátcích kapely, kdy jsme hodně experimentovali a hledali vlastní zvuk. Práce s vícehlasy a harmonií pro nás byla zásadní – chtěli jsme zachytit pocit vrstvení, vzdušnosti, možná i „větru v hlase“. Když jsme pak objevili, že Meluzína je i mytologická postava – napůl žena, napůl přírodní síla spojená s větrem, melancholií a proměnlivostí – okamžitě to s námi rezonovalo.

Meluzína pro nás není jen jméno, ale symbol nálady, neklidu i vnitřní síly. V textech se objevuje jako motiv, ne nutně jako postava. Je to určitá energie, kterou do hudby vnášíme – vrstvy zvuků, šum, syntezátory, větrné efekty. Snažíme se vytvářet atmosféru, která je proměnlivá: někdy jemná a křehká, jindy syrová a nespoutaná.

Téma Meluzíny vnímáme jako prostor pro rozporuplné emoce – je v ní něco smutného, ztraceného, ale i pečujícího a nadějného. Dotýká se témat, jako je paměť, mateřství, ztráta. Nejsme vyloženě konceptuální kapela, ale tahle symbolika se přirozeně propsala do našeho zvuku i textů.

Texty písní působí velmi niterně, často až snově. Kde hledáte inspiraci? Vycházíte víc z osobních prožitků, nebo pracujete s fantazií a symbolikou?

Je to kombinace obojího. Většinou začínáme u něčeho, co jsme skutečně prožily. Třeba když se večer po dlouhém dni snažím usnout, hlavou mi začnou běžet fragmenty pocitů a událostí. Zapisují se mi do poznámek jako útržky vět, nálady, obrazy. Ty potom dál rozvíjíme a hledáme v nich něco hlubšího, co by mohlo rezonovat i s ostatními.

V kapele si o textech hodně povídáme, navazujeme na sebe. Některé vznikají hodně kolektivně – někdo přinese nápad a postupně ho společně rozpracujeme. Záleží na kontextu i na tom, kdo s čím přijde.

Často se snažíme propojit ten osobní prožitek s nějakým archetypem nebo fantazií, aby to mělo větší přesah. Nejde jen o popis situace, ale o vytvoření světa, ve kterém se emoce můžou volně pohybovat.

Jak vnímáte propojení hudby a vizuálního světa, který kolem kapely budujete – třeba animaci k singlu Hlasy Meluzín? Má pro vás vizuální stránka stejnou váhu jako hudba?

Rozhodně. Bára s Nikčou studují grafický design, typografii a obecně vizuální komunikaci, takže je pro nás důležité propojovat se s lidmi, kteří tvoří vizuální obsah. Myslím, že to s hudbou úzce souvisí – covery, vizuály k singlům, celková prezentace. Je to další vrstva, která hudbu rozvíjí a podtrhuje. Dnes, kdy máme díky sítím obrovskou možnost ovlivnit, jak naše tvorba působí, je škoda ji vizuálně nepromýšlet. Máme možnost tvořit něco, co se blíží kombinovanému umění.

Já sama jsem dřív nad vizuální stránkou moc nepřemýšlela, ale díky společné tvorbě jsem si uvědomila, jak krásně se ty světy dají propojit. Je to inspirující. Najít správný vizuál je ale náročné – chceme, aby opravdu podpořil to, co hudbou říkáme. Teď je pro nás aktuální nový singl, který jsme díky vítězství ve Startéru získali možnost nahrát s producentem Aid Kidem. A k němu vznikne i videoklip.

Chystáte se ho tvořit samy, nebo přizvete další tvůrce?

Zatím máme jen obecnou představu. Baví nás tvořit ve spolupráci s jinými lidmi – když si člověk nechá i trochu odstup, může ho někdo zvenčí obohatit jiným pohledem. U prvního vizuálu se nám osvědčilo být v roli „klienta“. Člověk ví, co chce, ale nechá profíka to uchopit.

Děláme si rešerše a zatím hledáme někoho, kdo by nám sedl – spíš někoho, kdo pracuje abstraktně, kdo by vytvořil vizuál a dal důraz spíš na atmosféru než příběh.

Často zmiňujete, že se nechcete žánrově zařadit. Co vám přináší svoboda pohybu mezi indie popem a alternativní scénou?

Každá z nás má jiný hudební background – někdo konzervatoř, někdo zkušenost ze ZUŠky, někdo je víc posluchač. Právě tahle pestrost tvoří naši vlastní hudební alchymii. I proto nás lidé těžko zařazují – jednou jsme indie pop, jindy dreamy synth nebo něco s jazzovým přesahem.

Často tvoříme intuitivně. Například poslední skladba vznikla na základě básně a baladického klavírního motivu, který měl jazzový základ. A i když jsme tam zkusili rytmiku tombaku, ve výsledku to zní jako indie pop. Nemáme potřebu přizpůsobovat zvuk žánrovým škatulkám – děláme, co nám v ten moment dává smysl.

Výhodou je, že jsme otevřené novým vlivům. Posloucháme různorodou hudbu, chodíme společně na koncerty, sledujeme českou scénu. Někdo má konzervativnější přístup, někdo úplně volný, a právě tohle vyvažování nás posouvá. A hlavně – pořád nás to baví.

Jakým způsobem do vaší hudební identity vstupuje fakt, že jste začínaly jako čistě dívčí kapela? Ovlivnilo to váš přístup k tvorbě nebo vystupování?

Ze začátku pro nás bylo důležité fungovat v čistě dívčím kolektivu – cítily jsme se bezpečně, víc jsme si věřily a mohly jsme otevřeně sdílet nápady. Postupem času se ale ukázalo, že nejde tolik o pohlaví jako spíš o to, jak si lidsky a hudebně sedneme. Honza, náš bubeník, je pro nás přirozenou součástí – lidsky i muzikantsky. Přesto často stále býváme označovány jako „převážně dívčí kapela“, i když to samy nijak zvlášť nezdůrazňujeme. Vnímáme svou hudební identitu spíš jako otevřenou a inkluzivní – něco, co přesahuje škatulky genderu. Možná je to i důkaz toho, že emoce jsou univerzální a netřeba je přiřazovat k jednomu pohlaví.

Jak probíhalo nahrávání singlu Hlasy Meluzín s producentem Janem Brambůrkem v Tajném studiu? Přineslo vám to nějaké nové perspektivy na vlastní tvorbu?

Byla to naše první opravdová studiová zkušenost – do té doby jsme tvořily hlavně doma nebo na kolejích. Práce s Honzou Brambůrkem nám dala lekci v efektivitě i trpělivosti. Měli jsme sice jasnou představu o výsledném zvuku, ale dostat se k němu byl proces – třeba jsme úplně překopali mezihru. Nakonec jsme písničku dovedli do podoby, se kterou jsme opravdu spokojení. Tenhle singl se možná trochu vymyká našemu běžnému setlistu – je to zvláštní kombinace elektroniky a klasického bandového zvuku. Byl to náročný, ale hodně obohacující zážitek.

Ve svém kapelním složení kombinujete ženské hlasy se synťáky, kytarou, baskytarou a bicími. Jak vzniká vaše typické aranžmá?

Nemáme daný jednotný postup. Někdo přijde s nápadem – třeba jen s melodií nebo harmonií – a pak to společně vrstvíme. V začátcích Tereza častěji přinášela hotovější skladby, ale dnes se snažíme tvořit víc kolektivně. To nám dává větší svobodu – každý má prostor dodat do skladby vlastní vklad už v rané fázi. Je to znát i na pódiu – když si člověk sám vymyslí svůj part, hraje ho přirozeněji. Baví nás experimentovat – kromě běžných nástrojů používáme i housle nebo příčnou flétnu, když se to do skladby hodí.

Jaký byl pro vás zážitek z release party v Anežském klášteře? Cítíte, že propojení s uměleckou a queer scénou je pro vás přirozené prostředí?

Nepřemýšlíme o tom tolik vědomě – queer scéna je pro nás prostě přirozenou součástí toho, jak fungujeme a s kým se obklopujeme. Ceníme si prostředí, kde nikdo nikoho nesoudí a kde může být každý sám sebou. V Anežském klášteře tohle silně rezonovalo – různorodé komunity se tam potkaly a vytvořily jeden celek. Pro nás není důležitá kvantita publika, ale kvalita propojení. Když cítíme energii a otevřenost, je to mnohem cennější než plná hala bez emocí.

Sdíleli jste pódium s kapelami jako Květy nebo Tolstoys. Byly pro vás některé tyto koncerty zásadní? Co jste si z těch setkání odnesli?

Zásadní je pro nás zůstat po koncertě, podpořit ostatní a vyměnit si zkušenosti. Třeba s Květama jsme si sedli lidsky i hudebně – a ten kontakt pak pokračoval i mimo koncert. Je skvělé, když se z jedné akce vyvine přátelství nebo další spolupráce. Navíc některé kapely, jako třeba Tolstoys, pro nás byly inspirací už dlouho. Tím spíš je silné potkat se s nimi osobně a zjistit, že mají podobný přístup – ať už k nástrojům, produkci nebo celkové energii na pódiu.

Pokud byste měli vybrat jedno prostředí, kde byste si přáli jednou koncertovat – ať už reálné, nebo čistě snové –, které by to bylo a proč?

Vysněné místo pro koncert by pro nás nebylo klasické pódium, spíš nějaké netradiční, site-specific prostředí – ideálně uprostřed přírody, třeba v lese, na louce nebo v jeskyni. Láká nás představa koncertu tam, kde by se hudba mohla prolnout s okolní atmosférou, světlem, větrem, tichem. Teď například hodně přemýšlíme nad tím, jaký exteriér bychom si vybrali pro live session v rámci Startéru Radia Wave – Kasárna Karlín vypadala skvěle, ale nás to pořád víc táhne ven.

Jinak nemáme vyloženě jeden vysněný festival nebo venue – pro nás je důležitější energie a naladění publika než konkrétní místo. Ale kdybychom měli být konkrétní, hodně se těšíme na festival Fúze. Je to malý, komunitní festival na louce u lesa, s omezeným počtem návštěvníků, který si mezi sebou předávají hlavně mladí lidi. To prostředí i celková atmosféra přesně odpovídají tomu, co hledáme – je to místo, kde se můžeme cítit bezpečně, svobodně a otevřeně. Doufáme, že to bude jeden z těch koncertů, na které budeme dlouho vzpomínat.

Léto je v plném proudu – co všechno vás teď čeká? A co plánujete do budoucna, třeba po festivalové sezóně?

Léto máme hodně nabité – nejdřív nás čeká pražský Student Fest, pak vystoupíme na festivalu Fúze. Hrajeme taky ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí, kde se potkáme s kapelou Initial Decay. Na podzim chystáme menší turné s kapelou KULE, kterou jsme poznali díky Startéru.

Máme k sobě blízko – doslova i obrazně – jeden z jejich členů, Honza, je Bářin (B. Postlová, pozn. red.) soused a dlouho jsme si říkali, že bychom měli něco podniknout společně. Takže se to celé vyvíjí dost přirozeně.

Kromě koncertů se připravujeme i na nahrávání dalšího singlu. Po zkušenosti s Hlasem Meluzín ve spolupráci s Honzou Brambůrkem se těšíme na další práci ve studiu. A jo – bude i Colours of Ostrava a Beseda v Tasově.