Lucie Dlabolová: Cesta k Lucidnímu snění
Hudba mě provází od dětství, ale teprve v posledních letech jsem se k ní začala vracet naplno a s větší vášní. Právě teď jsem vydala svou debutovou desku Lucidní snění, která se pohybuje mezi šansonem, indie folkem a alternativním popem. Jak moje písničky vznikaly, z čeho čerpám a jak se rodila nahrávka, na níž se podíleli blízcí přátelé a dlouholetí spoluhráči? K některým písničkám mě dovedly příběhy a texty lidí kolem mě, od Jána Sedala a Dory Kaprálové až po hudebníky, s nimiž moje písně postupně rostly a měnily se, například Marka Doubravu nebo Miloše Dvořáčka.
První písničku jsem napsala asi v osmi letech u piana a byla o babičce a dědovi. Pak jsem byla dramaturgyní v divadlech, maminkou, Zdravotní klaunkou, zahradnicí, jezdkyní na koni. Hudba zůstávala, ale tak nějak homeopaticky, nárazově. Před deseti lety jsem se pro ni zase dost vášnivě nadchla.
Písničky na svou debutovou desku jsem psala doma u piana, pak je se mnou aranžoval můj muž basista. Hráli jsme je nejdřív ve dvou, pak v triu s kytarou a když jsem dospěla do fáze je zaznamenat ve studiu, měla jsem pocit, že tomu bude slušet obvyklé kapelní obsazení.
Výběr hudebníků pro studiovou nahrávku vzešel z přátelských vazeb: s kytaristou Markem Doubravou a akordeonistou Michalem Mihokem jsme se před deseti lety seznámili na bulisovském projektu, kytarista Jan Pácha s námi hrává na živých koncertech. Další muzikanti jsou hradecká stopa mého muže, basisty Petra Dlaboly. S kytaristou Jaroslavem Friedlem a bubeníkem Milošem Dvořáčkem se v devadesátých letech potkali v jazzovém triu, hornista Jan Vítek je Petrův kamarád z dětství a Martin Brunner byl mentorem mého muže na hradecké ZUŠ. Filipa Jelínka pozval zvukový mistr Mikoláš Müller. Všechna ta setkání byla zábavná a hodně inspirující. Aranže vznikaly buď spontánně ve studiu, anebo v reakci na nahraný materiál. Posouvají tu moji melancholickou hudbu do větší hybnosti a výrazné rytmiky, dodávají jí rozmanité zvukové barvy.
Pracovali jsme tak, že jsme do studia přinesli dema, jak jsme ty písničky hráli pár let v triu: kytara, klávesy, basa a klávesové vodící linky. Vyznění nahrávky hodně definoval Miloš hrou na bicí a pak jsme tvořili aranže a vrstvy dalších nástrojů podle náběrů, které jsme dovezli ze studia. Bylo to kreativní a dobrodružné. Například ze dvou hodin improvizací flétny nebo vazeb elektrické kytary jsme následně půl dne editovali ty správné motivy na vhodná místa, zrevidovali jsme i moje klávesy. Hodně do toho vstupoval s nápady i Mikoláš.
Písničky na desce jsou výběr z posledních sedmi let. Nejstarší je Jsi rorýs, nejnovější jsou Všední dny, ty vznikly těsně předtím, než jsme v srpnu 2024 začali nahrávat ve studiu.
Za psaním vlastních textů jsou osobní zážitky, sny, vzpomínky na konkrétní lidi. Častým motivem je pomíjení a prožitek živé přítomnosti. Inspirují mě i texty mých přátel. Herce Jána Sedala jsem nejdřív znala jako kavárenského bonvivána, pak jsme se potkávali jako kolegové v různých divadlech. Když se mu stal úraz hlavy, po kterém ztratil schopnost mluvit, dostala jsem se k jeho textům ze sbírky SMS básně a začala je zhudebňovat. Byla to cesta, jak s Janíkem hovořit. Posílala jsem mu písničky nahrané do telefonu. Jsem šťastná, že je stihl slyšet naživo, když jsme hráli v Brně. Text od Dory Kaprálové je její osobní dárek o nezrealizovatelném návratu do rodného města Brna. Popěvek do tmy Hanky Voříškové je prostá básnička o naději.
Desku pokřtíme v Hradci Králové v kavárně Artičok 10. prosince s Markem Doubravou, Milošem Dvořáčkem, Petrem Dlabolou a Janem Vítkem.
Jak vznikala vaše debutová nahrávka? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
