Lenny na Good Omens: Když popová dáma přitvrdí, začíná být opravdu nebezpečná

Opuštění velkého vydavatelství může být pro umělce risk. V případě Lenny se však zdá, že právě tahle cesta vedla k větší tvůrčí svobodě. Good Omens je první album vydané pod jejím vlastním labelem Weird & Wonderful Records a zároveň nahrávka, na níž převzala mnohem větší kontrolu nad celým tvůrčím procesem. Výsledkem je deska, která nepůsobí jako produkt sestavený podle aktuálního playlistového algoritmu. Naopak. Má vlastní tvář.

Za výrazným zvukovým posunem stojí také producent Filip Vlček, jehož rockové kořeny jsou na výsledku dobře slyšet. Kdybych měl vybrat jednu větu, která vystihuje přístup k nahrávání, byla by to ona pověstná: „Přidej tam ty kytary!“ A přesně to se stalo. Kytary dostaly mnohem větší prostor, živé bicí mají patřičný úder a Lennyin hlas získává v rockovém aranžmá úplně jinou váhu.

Otevírák Told Ya začíná téměř nenápadně. Smutné intro nechává vyniknout naléhavému hlasu Lenny, která skladbu postupně graduje takt za taktem. Z nenápadného začátku se během chvíle rozroste poprocková konstrukce až k refrénu, který má jednoznačně arénové ambice. Kytary zde nejsou ozdobou, ale jedním z hlavních stavebních kamenů.

Pak přijde Coming Undone a deska zařadí vyšší rychlost. Hravost skladby může připomenout rané Support Lesbiens, ale Lenny se nesnaží nikoho kopírovat. Je spíš sama sebou, jen si tentokrát dovoluje být ostřejší. Občas může evokovat i poppunkovou energii Avril Lavigne, ovšem skladba si drží vlastní trajektorii. Nádech, výdech, refrén a znovu nádech. Přesně ten typ písně, který by mohl na velké festivalové stagi fungovat zatraceně dobře.

second guessing potom přijde jako logické zpomalení. Good Omens totiž nejede celou dobu na plný plyn. Lenny dobře pracuje s kontrastem. Minimalistické aranže vytvářejí prostor pro melodii a hlas, aniž by nahrávka ztratila tah. A právě střídání tempa je jedním z důvodů, proč těch třicet minut uteče tak rychle.

The Box si pohrává s akustickou kytarou a přináší další polohu Lenny. V některých momentech se lze přistihnout při vzpomínce na velké poprockové osobnosti typu Pink, zároveň je v její prezentaci něco z velkolepého showmanství Taylor Swift. Jenže Lenny nepotřebuje jejich kostýmy ani jejich stadionovou choreografii. Stačí jí hlas, písnička a dobře postavené aranžmá.

Jedním z vrcholů alba je Perfect Girls, kde se k Lenny přidává Annabelle. Tohle spojení funguje přesně tak, jak má. Energie, melodie, poprocková přístupnost a refrén, který se nechce nechat pustit z hlavy. Není to pouze povinný duet do tracklistu, ale jedna z písní, které mají skutečný hitový potenciál.

Pokud někdo po Perfect Girls čeká návrat do bezpečnějších popových vod, Casanova ho vyvede z omylu. Temný kytarový riff se přibližuje atmosféře Linkin Park. Chybí snad jen rapová sloka a mohli bychom se začít bavit o nu-metalu.

A pak přichází Eye Of The Storm. Spolupráce s The Atavists je možná nejvýraznějším momentem celé desky. Syrové kytary, elektroničtější prvky a lehce westernová atmosféra vytvářejí podivuhodně špinavý hudební guláš, který ale drží pohromadě. The Atavists dodávají skladbě výraznou barvu a Lenny se v ní nebojí sundat popovou rukavičku. Výsledkem je jedna z nejdravějších skladeb alba. Právě tady je nejlépe slyšet, jak moc se Lenny na Good Omens odvážila vystoupit ze své komfortní zóny.

Press Rewind před závěrem trochu zvolní. Je to klidnější jízda před poslední zastávkou, zároveň ale potvrzuje, že Lenny dokáže držet pozornost i bez toho, aby neustále přidávala hlasitost a zkreslení.

Pak přijde One Of Us, cover skladby Joan Osborne, který album uzavírá. Lenny ho nepřepisuje k nepoznání a nesnaží se za každou cenu šokovat. Spíš mu vtiskne vlastní charakter. Je to elegantní a svým způsobem přirozená tečka.

Přesto mám pocit, že Good Omens by se bez něj obešlo. Po osmi vlastních skladbách, které postupně ukazují, kam se Lenny posunula, působí cover trochu jako dovětek. Jako by si zpěvačka na úplný závěr ještě potřebovala potvrdit, že na rockovou scénu skutečně patří.

Co ocení na nahrávce muzikanti?

Good Omens není deskou, která by vznikla nalepením vokálu na hromadu počítačových beatů. Lenny má dlouhodobě pevný základ v písničkářství a její klavírní minulost je v songwritingové konstrukci skladeb stále cítit. Tentokrát však klavír ustoupil do pozadí a uvolnil místo kytarám, živým bicím a výraznější práci kapely. A právě živost nahrávky je něco, co bych jako muzikant ocenil nejvíc. Kytary mají tělo. Bicí mají úder. Hlas má prostor. Produkce není přehnaně naleštěná a zároveň neztrácí popovou čitelnost. Filip Vlček dokázal Lenny přitlačit směrem k rocku, aniž by z ní udělal někoho, kým není. Lenny se na Good Omens nepřevtělila do rockové zpěvačky. Ona pouze ukázala, že jí rock byl celou dobu mnohem bližší, než jsme možná tušili.

Lenny – Good Omens
Weird and Wonderfull Records
75 %