Kristy Hernandez: Píšu o tom, čeho se bojím a bát už nechci

Když píšu, pracuju, nechávám se inspirovat tím co znám, a pak v druhé řadě tím, kam mě hlava zavane. Ráda píšu o surovosti v kontrapunktech, o tom, čeho se bojím a bát už nechci. Je to docela jednoduché, mým hlavním tématem jsem já a já o sobě přemýšlím tuze ráda.

První fáze textu je zmatečná, chaotická, v podstatě příběh bez jeho začátků a konců, vysvětluji sobě samotné. Často nevím, co si přeju říct, dokud to neřeknu. Začínám s myšlenkou, pocitem – postupně propojuji mozaiku, která někde vevnitř mě už dávno existuje. Dalo by se říct, že se jedná o takový pokus o pásmo, které ale má jádro a okolo toho jádra se vše snažím vystavět. Poté text projde mírnou úpravou, aby bylo možné vysvětlit ho i někomu jinému. Pak přijde základní konflikt. S patosem, nebo bez patosu? 

Nakonec se většinou rozhodnu, že je mi to jedno a rozhodnu se nést potenciální následky mého potenciálního patosu.

Začínám vždy s kytarou, zřídka s klavírem, poznámkami nebo sešitem a píšu. Jedna z mých prvních básní nesla název pauza na cígo. Tenkrát jsem si řekla, jo, na papíře to vypadá dobře, ale jak by to znělo, kdybych to chtěla někomu vyprávět?

A tak to vzniklo. Jako první jsem začala psát snídani s nulovým úmyslem to někdy vydat. Psala jsem do té doby jen v angličtině a byla jsem si urputně jistá, že to je má cesta. Měla jsem ji napsanou asi za pět minut.

Taky je důležité zmínit, že mě na mé cestě za všeho nejvíc doprovází štěstí, ať už se jedná téměř o cokoliv. Ačkoliv jsem si dovolila na začátek napsat „za neustálého klopýtání“, považuji se za člověka nadměrně bohatého vším, co život nabízí. Jedno z těchto mých štěstí je mít hudebního producenta hned u sebe v ložnici. Tohle sice není článek o něm, nýbrž o mém klopýtání, ale když už se mě na to někdo ptá, cítím potřebu říct, že to je člověk mně nadevšechno vzácný. Osm let ho už můžu pozorovat pracovat – což je oproti tomu, co chci napsat prkotina – osm let už mám to štěstí milovat ho a obdivovat a tvořit po jeho boku. Napsala bych vám, že je nadmíru šikovný a skromný. Nebo taky, že je milující a obětavý. Ale tohle není o něm. Napíšu jenom, že on je ten první, za kým jdu, když něco nového napíšu. Před něj si sednu s kytarou a hraju. A tak jsem mu jednou zahrála snídani.

„Slib mi, že to uděláš.“

Vsuvka: Jedno z mých základních klopýtání je totiž neustálá touha něco tvořit, ale strach to dokončit.

„To je ale něco úplně jinýho, než jsem chtěla. Nevim, jestli je to ta správná cesta.“
„Možná ne, ale slib mi, že to uděláš.“

Za pár týdnů byly všechny písně složené. Přišla jsem s tím za kapelou na jednu z našich pondělních zkoušek. Od té doby chtěli vždycky hrát jen písně české. A měli jsme koncert a lidi to bavilo. A já si uvědomila, že na sobě cítím tlak. Ale nebyl to tlak ve formě strachu, byl to dobrý tlak. Tohle je něco, na co bych mohla být pyšná, takový tlak.

Spoiler: Jsem.

Písně byly v procesu celých osm měsíců, dokud jsem si neřekla: dokud nic neuděláš, nic neuděláš. A tak jsme si jednou na dva dny sedli do studia a písně byly hotové. A dva dny na to jsem to celé vydala. Mou hlavní motivací bylo udělat něco, za čím si budu stát. Často budete lidi poslouchat, jak mluví o takové věci zvané koncept, je to lepidlo, je to vážka, která drží tabák pohromadě, je to slina, která vážky přilepí nakonec k sobě. Koncept může být záchranný kruh od začátku děravé lodi nebo to může být začátek, vize. Pro mě byl koncept koncem. Nepřemýšlela jsem nad tím, co píšu, prostě jsem potřebovala tvořit. A pak jednou jsem si všechny písně pustila a rámcově pochopila, co je mým konceptem, co je mým tvarem, co je mou mozaikou a proč se to mohlo spojit až na konci právě s písní hněvati se na labuť. Ohlížím se v EP na dobu, kdy jsem se dávala dohromady, a tak nemohla vědět, jestli se mi to podaří. A teď už patosuju. Takže.

Albert Camus řekl: „Možná si nejsem jistý tím, co mě doopravdy zajímá, ale jsem si naprosto jistý tím, co ne.“ Podobně se to má s mými hudebními tématy a motivy. Nebaví mě didaktičnost, nebaví mě souměrnost, nebaví mě jistota, nebaví mě člověk ve středu světa a svět proti němu, nebaví mě ani člověk se světem smířený.

Naopak jedna z věcí, co mě baví jsou biblické motivy jako jablko, ráj, peklo. Podívejte se na to místo, které má být nejvíce přehledné a ztratíte se, přitom to je pro nás lidi už tak dlouho cesta.

Vsuvka: Jestli po nějaký cestě jdu, a já doufám, že jdu, je plná odboček a pokaždý jinýho poslání. Občas je plná kamení, jindy chodím po vodě, občas se to vůbec netváří jako cesta, ale spíš brodění se. Často je to klopýtání, jindy svištění. Když nevíš, kam jdeš, nedojdeš. Tedy, když uvnitř sebe najdeš cestu, cesta bude. Nemám ani tušení, jestli je vůbec něco z toho pravda. Někteří řeknou, že cesta je tam, kde je vůle, jiní, že cesta za tím, co chceš je vždycky v rekonstrukci. Objeví se tací, co řeknou že cesta neexistuje a ve skutečnosti je to kruh a ty nejdeš cestu, ale cesta jde tebe. Na konci dne mi ale přijde nejhezčí si myslet, že cesta je cokoliv, co my chceme, aby byla. A že skrz ni tě potká spoustu zastávek, kde tě čeká přesně to, co chceš na světě nejvíc nebo čeho se tak moc bojíš. Konec vsuvky.

Baví mě symboly. Baví mě juxtapozice. A nakonec taková jednoduchá věc, buď to pro mě funguje nebo to prostě nefunguje. A tím, že mé texty často vznikají pásmovitě, téma je orientační, koncept je takovou baterkou na konci tunelu. Nejdůležitější podle mě je vycházet z emoce, která je reálná, uchopitelná a aktivní – ať už je bolavá, unavená, útrpná, sladká, ztrápená – když člověk píše pravdu, má půlku za sebou. Pak musí přijít na to, jak psát pravdu, tak aby to bavilo i někoho jiného. A to nejdůležitější, hudba je vždycky dialog.