Když národ pláče radostí: Dua Lipa, Ewa Farna a potřeba být hrdí
Sociální sítě zahltil nápor srdceryvných komentářů, které se věnovaly tomu, že Dua Lipa na svém úterním koncertu v pražské O2 areně česky zazpívala skladbu Na ostří nože od Ewy Farne. Včera tomu Dua nasadila korunu tím, že Ewu přímo pozvala na pódium. Je to skvělý marketing a práce s fanoušky – a také gesto, které rezonovalo napříč bublinami. Dua Lipa něco takového nedělá poprvé. Už dříve vzdala poctu AC/DC v Austrálii, Lorde na Novém Zélandu nebo Enriquemu Iglesiasovi ve Španělsku. Ale duet, živý a autentický, zůstává výjimečný. A že se odehrál právě v Praze, kde se podobné symboly nasávají s obzvláštní citlivostí, dává smysl.
Je z toho zřejmé, jak moc náš národ potřebuje být tímto způsobem pohlazen. Možná proto, že jsme historicky zvyklí spíš na to, že se naše kultura musí připomínat, než aby byla samozřejmou součástí širšího světa. A u nás to platí tím víc právě teď, v době nejistoty, kdy se blíží podzimní volby a nálada ve společnosti ztrácí pevnou půdu pod nohama. Kdy s obavami sledujeme vývoj na sousedním Slovensku a vidíme, co se může stát, když se kultura stane terčem politických her a důvěra v základní hodnoty začne erodovat. I z tohoto důvodu byli dojatí i lidé, kteří jinak ani jednu ze zpěvaček neposlouchají. Pro mnohé to bylo nečekaně hluboké. Možná také proto, že v sobě ten moment spojil několik vrstev – od prostého uznání místní kultury až po symbolickou rovinu národní sebeúcty.
Byla to podobná síla, jako když nedávno Erik Tabery, šéfredaktor Respektu, zveřejnil svou komunikaci s Gustávem Murínem – dnes už odvolaným ředitelem Slovenského literárního centra. Právě Murín se na veletrhu Svět knihy dopustil řady zásadních přešlapů a publikum mimo jiné pobouřil tvrzením, že Václav Havel byl „loutkou cizích mocností“. Dopustil se výroků, které byly znepokojivé nejen věcně, ale i morálně, a které narazily na silný veřejný nesouhlas. Emoční kontrast vůči tomu, co se dělo v O2 areně, nemohl být větší.
Dua Lipa samozřejmě zpívala s pomocí čtecího zařízení a fonetického přepisu. Ale i tak – její výslovnost byla překvapivě obstojná, vstup na české teritorium působil uctivě a dojem byl skutečný. Publikum bylo šťastné, Ewa Farna dojatá, telefon jí – jak sama napsala – „explodoval“. A i kdyby za tím byl částečný kalkul, není to vlastně podstatné. Nešlo o autenticitu jako náhodu, ale jako rozhodnutí – a výsledek byl prostě krásný.
Je to zároveň i příběh o tom, že dlouhodobá, poctivá práce se vyplácí. Ewa Farna, která svou kariéru buduje od dětství, tady vystoupila na vrchol s někým, kdo obvykle na pódiu s hosty nesdílí prostor. Ne proto, že by to byla náhoda. Ale protože si to svým zpěvem, názory a konzistencí prostě zasloužila.
V době, kdy se můžeme cítit přehlíženi nebo podceňováni – jako země, jako kultura, jako lidé – jsou takové momenty připomínkou, že máme být na co hrdí. Že to, co se může na první pohled jevit jako detail v popové show, dokáže zasáhnout hluboko. A že když se spojí talent, dlouhodobá práce, lidskost a správný okamžik, může se zrodit něco opravdu výjimečného. Něco, co nám na chvíli připomene, že jsme tu, že máme hlas – a že ho někdo slyší.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
