Jura Hradil: Rozhovor o Hrubé Hudbě, kořenech a horňácké misi

„Hudba je hrubá věc, né małá. Do ju zná – a dobre pozná, no tak – mráz chodí po hłavě. A do ju zná dobre ale tú hudbu. A potom dáááleko idú ludé a bečá,“ říkal legendární horňácký primáš Jožka Kubík. S Jurou Hradilem jsme neprobírali Tata Bojs, Kafka Band, ani jeho hudbu pro film a divadlo. Do hloubky jsme se nevěnovali ani jeho Lesní zvěři. Šli jsme přímo ke kořenům, které jsme oba objevili na slováckém Horňácku. Bavili se o Jurově horňácké misi s primášem Petrem Mičkou, indiánech, vnitřním etnu a desce Hrubé Hudby, na které si společně s těmi největšími Horňáky zahostovali také Kato z Prago Union, Katarzia nebo Jaroslav Rudiš. Setkání se protáhlo na tři hodiny, oba jsme měli několikrát na krajíčku. Tyhle kořeny mají sílu – a čerpat z nich můžeme úplně všichni. Pražský křest proběhne 27. listopadu, brněnský 12. února.

Na Hrubé Hudbě trochu překvapivě hostuje Kato, který popsal, jak by mohla vypadat první cesta hiphopera na Horňácko. Jaké bylo tvé první setkání s Horňáckem?

Studoval jsem hudební vědu v Brně, kde nám etnomuzikologii přednášel profesor Dušan Holý, velice zajímavý starý pán. Pustil nám kazeťák s nějakým svým rozhlasovým pořadem a trochu u toho zadřímnul. Nás to trochu zajímalo a trochu nezajímalo. Až to skončilo, začal mluvit o Horňáckých slavnostech. Že jestli si chceme udělat obrázek o horňáckém folkloru, měli bychom do Velké nad Veličkou vyrazit. To bylo v roce 1997. Bráchova kamarádka tam byla spolupořadatelka, tak jsem se tak vypravil už s náskokem ve čtvrtek, pomáhat s chystáním laviček. První den jsem muziku ještě ani pořádně neslyšel. Myslel jsem si, že to bude podobné jako folklor, který znám od nás z Dolňácka.

Od nás z Dolňácka?

Vyrůstal jsem v Bystřici pod Hostýnem, ale moje maminka pochází z Nivnice u Uherského Brodu. V naší rodině byly dvě cimbálky, dolňácká hudba se mně vždycky líbila, ale nikdy mě opravdu nezasáhla. Jenže ve Velké to najednou bylo jiné. Čím déle jsem tam byl, tím víc jsem si připadal jako v nějaké jiné kultuře, skoro jako někde v Asii. V osobité kultuře, která prorůstá od dětí až po staré lidi, je velmi uhrančivá a současně přirozená. Byl jsem fascinovaný tím, jak tím celá vesnice žila, a to jsem ještě nevěděl, že je tam dalších osm podobných vesnic a že některé rituály jsou pro řadu lidí dodnes každodenní náplní.

Někdy v té době jsem byl na Horňáckých slavnostech poprvé taky. Pocházím sice jen z pětadvacet kilometrů vzdáleného Bzence, ale Velká mě oslovila podobně. V posledních letech se navíc k tradici obrací i řada mých vrstevníků-rockerů, které k ní vedou také své děti.

Cítí, že tyto věci z přirozeného rodinného života pomaličku odchází. Že babičky umírají a děti se tomu samy od sebe tolik nevěnují. V ohrožení je i samotný „horňácký gríf“, tah smyčcem a způsob hraní, který je naprosto unikátní. Tímto způsobem hraje primáš Petr Mička, Kubíci a nemnoho dalších. Vedle toho je ale spousta cimbálek, které se inspirují z různých stran. Muzikanti, často konzervatoristi, už nechtějí hrát tak primitivně jako oni, ti staří majstři.

Primitivně?

Chtějí prostě hrát líp, což znamená, že nectí věci, které jsou pro Horňácko typické. Pokud chceš dodržet tradici, musíš tu hudbu zahrát i s tím kvičením, s těmi tahy smyčce, protože právě to je přece to největší bohatství. To je teď největší úloha pro mladé horňácké muzikanty – aby si tohle uvědomili a začali vnímat tu jedinečnost a světovost. Tak jak ji vnímal už Leoš Janáček.

Zmiňuješ typický přístup. Tvůj přístup k lidovce je typický?

Na dvojcédéčku, které jsme připravili společně s primášem Petrem Mičkou, vycházíme z autentických situací. Na mojí části Hrubá Hudba jde pořád o horňáckou muziku, kterou jsem se ale ve studiu snažil uchopit současnými výrazovými a technickými prostředky. Petrova část Hlasy starého světa obsahuje syrovou horňáckou hudbu, kterou jsme natáčeli na reálných místech. Na nahrávce přiznáváme ambient stodoly, chalupy, louky nebo kostela. Měli jsme hodně mikrofonů, ale nepoužívali jsme žádné efekty. Mix jsme udělali jen vzájemným poměrem vzdáleností mikrofonů. Natáčeli jsme třeba sedm hodin fašanku, kamerově i zvukově.

Budete mít čas to zpracovat?

To jsme v tu chvíli neřešili. Měli jsme pocit, že máme možná poslední příležitost zachytit něco opravdu starého a původního. Nahrávali jsme například s asi posledním žijícím kontrášem Pavlem Ďugou, který hrál ještě s Jožkou Kubíkem. Je to pán, kterému je skoro devadesát, na kontry (violu) už nehraje, protože mu ruce tolik neslouží, ale když si je opřel o stůl a začal tahat smyčcem... Zahrál si i s Peťou a k tomu zpívala jeho dcera se snachou. A to všechno se nám a Jirkovi Strnadovi, který z toho všeho připravuje časosběrný dokument, na kameru podařilo zachytit. Byla to totální síla.

Využívali jste nějaké konkrétní mikrofony, měnili jste je dle prostředí?

Využívali jsme hlavně techniku ze studia ZUŠ ve Veselí nad Moravou, kde mají třeba krásné Royery. Točili jsme ale i na staré Neumanny z České televize nebo mikrofony AKG 415. Chtěli jsme přitom maximálně udržet přirozenost prostorů, kde nahrávky vznikaly. Třeba při nahrávání paní Anny Šajdlerové, která je ve svých čtyřiasedmdesáti možná největší osobností horňáckého ženského zpívání, jsme měli hlavní mikrofon u ní v pokoji, druhý mikrofon na schodech a třetí v kuchyni. Písnička Hora, miłá hora, kde paní Šajdlerová zpívá, je součástí obou cédéček. A myslím, že je strašně důležité, že jsme ty písničky zachytili takto, na těch původních místech, primitivně a bez efektů. Do skladby jsem domíchával jen ambient toho domu. Když to teď sama bude poslouchat, bude doma. Skladbu, kterou paní Šajdlerová na Hlasech starého světa zpívá bez hudebního doprovodu, jsem na Hrubou hudbu celou doaranžoval jen podle melodie jejího hlasu, který mě vedl. Přestože jsem vlastně ani nevěděl, jaká je tam harmonie a jak to ti muzikanti hrají.

V čem konkrétním tě horňácká hudba ve srovnání s dolňáckou tak přitahuje?

Když jsem byl poprvé ve Velké, připadal jsem si jak v pohádkovém hávu. Někdo tam tehdy říkal, že když šli Horňáci proti proudu Veličky, tak je potkal pán Bůh a říkal: „Ludkové, ludičkové, kam že to dete, tam začíná kameň a končí chléb.“ Je to tam chudé, ale ryzí, a to se projevovalo i ve víře. Od nepaměti tam byli katolíci a luteráni a několikrát tam prošel Turek. Zároveň, protože je to trochu za rohem, se tam tolik nedostali čeští páni. Nestálo jim za to Horňáky umravňovat a dávat jim nějaká pravidla. Byli tam i čeští bratři, je to hned na hranici se Slovenskem. To všechno se podepsalo na horňácké lidové hudbě, která je syrová a opravdu hrubá, je to vlastně taková bluesová muzika. Na Horňácku nebyly peníze, proto se tam vrzalo na housle. Dolňáci víc vyhrávají, mají takové teplejší melodie a harmonie. Nepoužívají tolik mollových stupnic, je to víc popové. Stejně jako v případě Valašska bych tam ale už nemluvil o folkloru, spíše o folklorismu. Dělají skvělé programy, ale už s tím není spojené to muzicírování doma, v rodině.

Hrubá Hudba – proč sis vybral právě takový název?

Pochází z úst primáše Jožky Kubíka, jak ho zachytil zmíněný Dušan Holý. Rozumí mu Horňáci, pro které hrubé je velké, a současně to odkazuje třeba k tomu hip hopu, který význam „hrubé“ používá v kontextu „tvrdé“. Chtěl jsem, aby se propojily různé světy a horňácká muzika se dostala i mezi jiné lidi než folkloristy – a naopak. Taky proto na desce hostuje Kato a další hosté, kteří s folklorem neměli vůbec nic společného.

Záměr natočit takto kontrastní dvojalbum jsi měl od začátku?

Původně chtěl natočit sólovou desku, kam si přizvu Horňáky a udělám z toho takovou svou „punkovou experimentální jízdu“. Nechtěl jsem brát ohled na nikoho. Jenže jak jsem to začal dělat, zjistil jsem, že mně u nás vlastně chybí jiné než folkrockové uchopení lidové hudby. Mám rád a respektuju Vlastu Redla nebo Čechomory a hodně se mi líbí také album Prší déšť od tria Viklický, Lapčíková, Pavlica. Postrádal jsem tady ale nějaký alternativnější přístup, elektronické a ambientní zpracování. Něco, co teď v jemných náznacích cítím třeba na nové desce Zvířete jménem podzim. Uvědomil jsem si, že bych chtěl připravit nějakou základní desku, která by Hořňákům vzdala hold. A aby se to podařilo, musel jsem do nich opravdu vrůst, natočit desku z jejich pozic. Začít album dělat tak, jakoby si sami Horňáci přizvali hosta. Zkusit rozvinout a rozšířit jejich svět, ne naopak. A najednou jsem zjistil, že dělám úplně jinou desku.
 

Petrovu část jsem ještě neslyšel. Kolik stejných písniček se nachází na obou deskách?

Na Hlasech starého světa jsou čtyři písničky, které jsou jinak uchopené na Hrubé Hudbě. V podání Horňácké muziky Petra Mičky je slyšíš v té syrové a ryzí podobě. Petr jde po té ryzosti dlouhodobě a je jejím nositelem. Když začne zpívat, slyšíš hlas zralého šedesátiletého chlapa. Je tam taková linie indiánských náčelníků Kubík – Hrbáč – Mička. Hrbáč hrál u Kubíka, Petr hraje s Hrbáčem, navzájem si to předávají. Peťa kdysi říkal: „My jsme takoví indiáni z Horňácka.“ A lidé všech věkových kategorií ho tam respektují.

Petr jako indián vlastně tak trochu i vypadá.

Když jsem ho viděl poprvé, připomínal máničku. (smích) Jenže on to má jako hudec Trn z Velké nad Veličkou z počátku dvacátého století, ke kterému jezdil Janáček poznávat horňáckou muziku. Měl dlouhé vlasy, pěšinku uprostřed a vypadal jako jihoamerický indián.

V hudecké muzice se všechno podřizuje zpěvákovi. Jak se Horňáci ve studiu při natáčení Hrubé Hudby vypořádali s tím, že v některých momentech museli hrát samotní, jeden po druhém?

Bylo to pro ně velice zvláštní, některé písně jsem s nimi totiž začal točit jako s normální popovou kapelou. Třeba v písničce Okolo mlýna jsem jim řekl: „Hoši, a teď to přehrajeme každý part zvlášť.“ – „Jak každý part zvlášť?“ – „No, basu zvlášť, kontry zvlášť, housle prim a terc spolu...“ Já vlastně dodnes úplně nechápu, že dokážou hrát tak, jak hrají, kde jsou ty rytmické doby… a přesto se při hraní přirozeně setkávají. Abych mohl skladbu zaranžovat, musel jsem celou skladbu rozebrat, tón po tónu, part po partu, rytmus po rytmu, takt po taktu. Pokud jsem desku chtěl producentsky nějak uchopit a využít možnosti studiové práce. Nechtěl jsem to dělat tak, jak je běžné u CD folklorních kapel, které zní většinou od začátku do konce stejně, ve stejných poměrech, se stejným hallem na zpěvu. Na albu se musí odehrávat nějaký hudebně-zvukový příběh.

Jak nahrávání této skladby ve studiu probíhalo?

Postupně jsem si to začal skládat. Že začnou oboje housle a sbory, které budou upozaděné, pak vyhrávka houslí a klarinetu, potom velký sbor a teprve v půlce druhého sboru basa, pak bubny… protože jinak by ta písnička ve studiu působila dost ploše. A to říkám jako posluchač, který miluje horňáckou hudbu. Současně se ji ale snažím poslouchat i jako hudebník a producent. Když na vrcholu té sady „sedláckých“ fik – a přijde Kato. Pak to spadne, oni zařvou – a jdeme do finále, kontry hrají čtyřhlas… Normálně tam od začátku do konce hraje primáš, tady se ale s vyhrávkou ozve na začátku a pak na konci. Petrovi to vůbec nevadilo. Pochopil, co jsem tím myslel.

Hlasy starého světa jste ale nahrávali na reálných místech, tam vše muselo probíhat úplně jinak.

Když jsme začínali točit, byl jsem v takovém transu, že jsem vůbec nebyl schopný reálně uvažovat. Tím pádem jsem ani ten projekt nemohl vést. Točili jsme Štěpánskou pochůzku v Hrubé Vrbce, kde jsem se jako druhý mikrofonista okamžitě ožral. Věděl jsi mimochodem, že v Hrubé Vrbce, kde jsou všichni celkem tvrdé palice, byl nejslavnější primáš cigán Jožka Kubík? Člověk by si říkal, že je to tvrdá vesnice, lidé tam budou rasisti a ono ne, cigáni jsou tam vážení muzikanti, protože něco umí. Není náhoda, že na Horňácko jezdili disidenti, cítili tam svobodu. Proto tam i dodnes jezdí Vladimír Merta, Ondřej Havelka a další.

Jak jsi v tom transu dokázal natáčet?

Na té Štěpánské jsem paradoxně nejlepší sběry získal ve chvíli, kdy jsem tam úplně opilý stál opřený a nehýbal se. Na natáčení fašanku jsem to ale už zvládnul a nepil vůbec. Ale byla to obrovská síla, emocionálně to utáhnout. Vzpomínám si na zážitek z natáčení první desky Lesní zvěře v roce 2009, kde s námi Petr Mička s muzikou hostoval. Byl jsem z toho tak odvařený, že jsem tam chtěl použít skoro všechno, co jsme natočili. Třeba do skladby Hostýn. Pustil jsem to Milošovi (Rejskovi, zpěváku Lesní zvěře – pozn. red.), že takhle to tam celé necháme. On si to poslechl a řekl, že jestli to tam takhle zůstane, končí s celou kapelou. (smích) Nakonec jsem na tom dělal celou noc a použil asi třetinu. Musel jsem Milošovi dát za pravdu, úplně jsem ztratil soudnost. Postupovat racionálně jsem se ale nakonec přece jen postupně naučil.

Pomáhal ti v tom někdo?

Během celé té tříleté práce jsem cítil, že za mnou stojí nějaká velké hora. Obr, který mně, když se nedařilo a měl jsem pocit, že to nepůjde, říkal: „Pojď, my ti pomůžeme.“ Za těma Horňákama je prostě něco strašně silného. A vůbec nejsilnější pro mě bylo to, že jsem získal jejich důvěru. Když jsme třeba natáčeli písničku Prečo si sa vydávała Ančička, říkal jsem jim, že budou skákat verbuňk, ale hudbu přitom budou mít jen ve sluchátkách. Chtěl jsem z toho jejich dupání udělat originální beat a rytmus. A šli do toho. Nebo když jsme nahrávali trubky a oni hráli pořád moc pěkně. Donutil jsem je, aby tam zahráli úplnou prasečinu.

Myslíš v závěru této skladby, která zní skoro jako balkánská dechovka?

Šli do toho takto živelně a měli pocit, že to určitě nepoužiju. Jenže já právě tyto „škaredé“, autentické věci, upřednostnil. Současně jsem se snažil využít i všechny svoje naučené dovednosti, abych mohl posloužit horňácké myšlence. A aby se přitom, jak říká primáš Martin Hrbáč, nenarušilo gró, aby to mělo dušu... Protože když poškodíš jádro, písnička se rozpadne. A já ty písničky chtěl zachovat, jen je svým způsobem umocňovat, rozšiřovat a rozvíjet.

Jaké setkání s horňáckou muzikou bylo pro tvé hosty?

S Katarzií jsem se znal díky spolupráci na projektu Paměti národa. Když jsem jí tehdy poslal demáč skladby Jáchymovští chlapci s mým zpěvem, smála se, že jí to trochu připomíná Na skle maľované od Miška Dočolomanského. Přesto do toho šla. Přesně takový přístup mám rád – pokud umělci z jiných žánrů poslouží nějaké věci s přesahem. Když jsem ji pak po roce oslovil ohledně Hrubé Hudby, ještě jsem vůbec nevěděl, kudy se má práce bude odvíjet. Byl jsem z toho obrovského úkolu dost nervózní a zpočátku vlastně vůbec netušil, jak ho naplnit. Ta hrana, na které se pohybuješ, kdy upravuješ lidovou hudbu, je totiž ostrá jak žiletka. Snadno se dostaneš do totálního kýče. Nebo naopak do nějaké alternativní podoby. A já jsem chtěl jít cestou, na které se všichni shodneme. Jak mně říkali Horňáci: „My děláme normální hudbu, ne intelektuální. Chceme tomu rozumět. Vědět, o čem to je.“

Není v tomto smyslu psychedelická písnička Všickni lidé zemrít musí trochu na hraně?

Cítil jsem, že Katarzia se právě v takové hudební oblasti pohybuje, proto mi přišla jako skvělý sparring partner. Chtěl jsem tu desku něčím vyvážit, aby tam bylo i něco takového. Původně jsem dokonce každou skladbu chtěl aranžovat do jiného žánru. Jenže můj osobní jazyk mně nikdo neodpáře. Kdybychom šli píseň po písni, první Uderila skala je třeba trochu jazzová. Na konci jsem ale použil takovou ambientní, instrumentální plochu, je z toho nakonec až skoro minimalistická věc. To byla první píseň, na které jsem pracoval a u které jsem si dodal odvahu. Na druhé písni Okolo mlýna jsem pak dělal dva týdny a je v ní asi dvě stě padesát tempových mikro změn. Celou písničku jsem obkroužil tempomapou, abych mohl nasadit elektronické bicí a elektroniku. Tu jsem do písničky zapouzdřil, aby tam nebyla primární. Ta písnička se vyvíjí, je tam patero bubnů… a pak najednou přijde Kato, řekne tam to svoje poselství a skladba jede dál. Pořád to ale musela být přirozená horňácká písnička v jejím přirozeném rytmu.

Ve které fázi se Kato zapojil, až do víceméně hotové písničky?

Připravil jsem základní formu písně a pasáž pro něj jsem prodloužil. Je tam takové kolečko s vyhrávkou, kterou jsem třikrát natáhnul, až to pak spadne do toho „Súdili sa ty hodonští páni“. Říkal jsem si, že to přesně je místo, kde by to Kato mohl rozjet. Měl ale volnou ruku, klidně bych to ještě přearanžoval, kdyby chtěl. Šlo mně hlavně o to, aby se na skladbě podílel někdo sympatický z hiphopové scény. Aby reflektoval, že existuje nějaké Horňácko.

Musel jsi ho k tomu nějak přesvědčovat?

Nemusel. Ale každému, se kterým jsem na tomto projektu dělal, jsem napsal motivační dopis o tom, co je Horňácko a o co mně jde. Překvapuje mně, kolik i kulturně žijících lidí u nás vůbec netuší, že něco takového jako Horňácko existuje.

To je už regulérní horňácká mise... (smích)

Hrubou Hudbu vnímám jako nejen hudební, ale kulturní projekt. Mým cílem je podpořit horňáckou myšlenku a na jejím základě propojit co nejvíce lidí. Aby lidé znali poslední místo, kde existuje náš autentický folklor, mně přijde důležité. Může nás to všechny posílit.

Konkrétně čím?

Proč je irská hudba tak silná a U2 tak populární? Protože dělají svou lidovou hudbu. Mají své melodie, grify, producent to vždycky nějak zpracuje, ale základem zůstává jejich lidová hudby. A silné kultury se poznají právě podle toho, že zpracovávají svou lidovou hudbu, že lidová hudba je přítomná i v popu. Podívej se na Slováky, ti jsou proti nám strašně vysoko. Jejich populární hudba byla podle mě vždycky lepší. Takový Dežo Ursiny, Marián Varga, Pavol Hammel nebo teď Billy Barman. Když jejich písničky obnažíš na kostru, uslyšíš slovenskou lidovou hudbu. U nás se tomu z popařů pořádně nikdo nevěnuje. Myslím, že bychom tomu Horňácku a lidové hudbě obecně měli víc posloužit a zapojit do toho lidi z trochu jiných kulturních sfér. Vnímám za tím vším myšlenku jakéhosi vnitřního etna, která propojuje lidi, umělce i žánry. Líbilo by se mně, kdyby třeba zrovna Prago Union udělali desku s Horňákama.

„Cesta vedla kolem mlýna, zpříma do jejího klína. Zrovna jsem si užíval zdejší pohostinnost, reprezentovat tu naši strašnickou jsem bral za povinnost,“ tato Katova slova z desky opravdu trčí. Ale současně i s tou padlou horňáckou pálenkou a drogama z jeho úst působí přirozeně...

Je to první spolupráce Horňáků s hiphoperem. Neznám žádného další rapera, který by vstoupil do česko-moravského folkloru. A co je podstatné, ty Horňáky to baví, i s tímto se ztotožnili. Oni jsou strašně tkliví a hlubocí, ale současně ryzí a veselí. Třeba jak si říkají do těch vavrínů.

Do čeho?

Já myslel, že vavrín souvisí a vavřínovým věncem. „Vitaj, ty vavríne,“ říkal Jožka Kubík svému psovi, který se mu motal pod nohama. Ale ono to znamená něco jako „mantáku“ (popleta – pozn. red.) Většina z Horňáků je strašně veselá, ale je to takový ten úsměv se slzama v očích. Zpěvák Martin Čambal zpívá skladbu Počúvaj, počúvaj, která je taky na obou cédéčkách. Na Hlasy starého světa jsme tu skladbu nahrávali v rámci fašanku dopoledne před jeho domem. Říkal, že to zpíval své milé, když šel na vojnu. Chtěl to zazpívat stejně, jenže po dvou slokách, když měl jít nahoru, najednou řekl: „Chlapi, já budu plakat...“ Dozpíval to, ale hlas se mu u toho tak zvláštně zlomil a pak zase zvednul. Podařilo se nám to zachytit. Je to krása...

Vraťme se ještě k tomu, proč je pro tebe Hrubá Hudba tolik důležitá. Je za tím vším ještě něco jiného?

Přál bych si, aby horňácká hudba, a nemusí to být jen Hrubá Hudba, nehrála jen někde na velvyslanectvích, ale aby nás skutečně reprezentovala na zahraničních festivalech a stala jedním z našich hlavních vývozních artiklů. S Hrubou Hudbou se zatím chystáme do Brém, Hannoveru, Berlína nebo možná na Colours of Ostrava, kteří projevili zájem. A v podpoře horňácké myšlenky nejen v hudební rovině chceme pokračovat dál. Chci, abychom si my, Češi, uvědomili, že máme ještě nějaké kořeny, na které můžeme být úplně obyčejně hrdí. Aby si i lidé v celé zemi uvědomili, že v naší kultuře ještě pořád existuje něco, co můžeme rozvíjet.

Ty jsi na Horňácku vlastní kořeny našel?

Už v tom sedmadevadesátém na Horňácku jsem pochopil, kam patřím – že to mám tady v Česku rád. Tehdy a pak ještě dlouho jsem dělal úplně jinou hudbu. Postupně ve mně ale uzrálo přesvědčení, že je opravdu velice důležité cítit kořeny. Protože to je fakt síla, když získáváš půdu pod nohama. Můžeš žít třeba v Americe nebo jako já na Vysočině, ale pokud víš, odkud pocházíš a ty kořeny jsou živé a silné, jsi neohrožený a nic ti neublíží.