Přejít k hlavnímu obsahu
Southpaw: Radši budeme hrát míň, ale všichni spolu a budeme působit jako ucelený těleso v médiích i na koncertech. | Foto: promo Southpaw
Southpaw: Radši budeme hrát míň, ale všichni spolu a budeme působit jako ucelený těleso v médiích i na koncertech. | Foto: promo Southpaw
Jan Hamerský - Po, 30.08.2021 - 08:00

Jiří Burian & Karel Havlíček (Southpaw): Ze songů se stávají minutové spoty

Deset let Southpaw nevydali desku a ani moc nekoncertovali. Jirka Burian a Karel Havlíček měli spoustu jiné práce. Přesto složili materiálu na tři desky, z něhož nakonec vybrali deset kousků, které podle nich dávají dohromady jednu silnou desku. V centrále BrainZone jsme ale probrali i jiná témata, od Lény Brauner po Hanse Zimmera a nákup skafandru. Ostatně, jak často odchytíte na jednom místě dva vytížené producenty, z nichž jeden ve třetí generaci určuje vývoj tuzemského popu a druhý v L. A. dělal hudbu pro trailery?

Píše se rok 2021, předtím byl rok 2020. Jak se daří?

Karel Havlíček: Krásně. Dělám dlouhodobý projekty. Filmy v zahraničí jsou klidně na rok a půl. Některý komerční věci odpadly, takže jsem měl víc času a to mě motivovalo víc pracovat.

Jiří Burian. Byl jsem strašně šťastnej, protože jsem měl klid a čas sám na sebe a na rodinu. Udělal jsem sólovou desku (Řekni mámě, ať ti koupí Bentley) a mohl jsem si chvilku dělat, co chci, vyvíjet se v songwritingu a produkci. Žijeme dost hektickým způsobem života, takže mi to přišlo docela fajn.

Je to taky ten důvod, proč jste po deseti letech dotáhli do konce další desku Southpaw?

KH: Ten čas určitě hrál roli, protože chuť jsme měli dlouhodobě. Rozešli jsme se před jedenácti lety. Každej jsme měli svoji kariéru, ale stávalo se, že jsme při jiný práci složili něco, u čeho jsme si říkali: „Jé, to zní jako Southpaw! To hodím na disk.“ A po nějakejch pěti letech jsme se setkali a dělali na těch věcech spolu. I tak deska vznikala šest let, ale díky koroně jsme měli čas o nich víc popřemejšlet.

Složili jste písničky na tři desky, po tvrdé selekci jich zbylo deset. Podle jakého klíče jste se rozhodovali?

JB: Podle srdce a pocitu. Bereme album jako posvátnej formát a je pro nás hrozně důležitý, aby přežil. Proto jsme jednotlivý kousky skládačky nechávali postupně uzrát, aby do sebe zapadly.

KH: Southpaw je naše srdcovka. Nedělali jsme komerci, ale to, co nám sedí, čistě pro radost z hudby.

Z původní sestavy jste zbyli vy dva a přibrali jste tři nový lidi. Předpokládám, že jen vy dva jste rozhodovali, co půjde na desku, a musela být mezi vámi stoprocentní shoda.

KH: Jasně. Jsme na sebe tak napojený, že jsme to věděli, aniž bychom si něco řekli.

JB: Hodně jsme řešili změnu sestavy, ale do Southpaw vždycky někdo přišel a někdo zase odešel. A vždycky jsme ve studiu seděli my dva a psali spolu.

Mezi těmi třemi nováčky je bubeník Petr Hataš z The.Switch nebo basák Honza Mišák z No Distance Paradise. Jsou to prověřený kádry, ale z jiných kapel. Jaká byla jejich role? Měli možnost se vyjadřovat, nebo spíš poslušně uskutečňovali vaše představy?

KH: Spíš jsme potřebovali bedňáka a řidiče a dali na doporučení. (smích)

JB: Největší roli má Martin Starý z WYFE. Roky byl kapele nejblíž a už jsme s ním trošičku hráli, takže jsme se znali. Kluci naskočili do vlaku nedávno. S Honzou jsme kamarádi delší dobu a je to přesně ten člověk, kerýho chceš mít v kapele. Dlouhou dobu jsme hledali bubeníka. Na něm jsme se trochu zasekli. Bylo těžší najít někoho lepšího než Honzu Janečka. Jsme za něj (Petra Hataše, pozn. aut.) moc rádi. Překvapilo mě, jak strašně dobrej bubeník je, a vážím si toho, že s námi je.

Takže jste primárně hledali lidi, kterým nemusíte nic dlouho vysvětlovat, a okamžitě zapadnou.

KH: A zároveň srdcaře. To je jejich nadstavba. Aby přišli a bylo to tam.

JB: Ani je měnit nechceme. Teď se hodně dělají kapely na alternace, ale my jsme si řekli, že radši budeme hrát míň, ale všichni spolu a budeme působit jako ucelený těleso v médiích i na koncertech.

Vaše deska se jmenuje I’m Really Gonna Miss These Songs When I’m Dead. Je to zajímavě znějící nesmysl, nebo má trochu složitější pozadí?

(smích)

KH: Je to úplnej nesmysl, pojďme dál.

JB: Právě naopak  přesně vyjadřuje obsah alba, který je o opravdu hodně duchovních záležitostech a o smrti. V názvu je určitě hodně humoru, nadsázky a vzbuzuje otázky. A to je pro mě důležitý. Co to znamená? Jak mi může něco chybět, když jsem mrtvej? O tom to celý je. O novým začátku Southpaw a začátku dalšího života, na který se rozhodně moc těším.

Tvůj stávající život se točí pořád kolem Kapitána Dema. Když vezmu v úvahu tohle tvoje nabubřelý alter ego, počítáte s tím, že lidi si přečtou název desky a už si na vás udělají názor? Přeci jen je ten název dlouhý jako titulek z jistých demagogických listů, jehož čtenáři nečtou články, ale právě jen titulky.

JB: Ať si udělají názor, jaký chtějí. Je to hlavně o hudbě.

KH: A tím se to vyselektuje. Člověk, který má chuť dočíst název, si desku taky poslechne.

JB: Já bych si řekl: „Aha, to je zajímavý. Jak to mysleli?“ a šel do hloubky. To je to lákadlo.

Vaším cílem je vzkřísit formát klasické melancholické kytarové desky, kterou si člověk poslechne od začátku do konce. Jak jste dospěli k názoru, že lidé dnes neposlouchají celé desky?

(smích)

JB: Denně sledujeme scénu. Víme, co se děje a jaké jsou trendy. Teď je trend jednoho, dvou songů a takhle alba posloucháme. Jen deset procent alb nás baví, protože mají jedno, dvě slabý místa, a zbytek jsou silný songy. A je jich čím dál míň. Když mě dneska baví dva tři singly, jsem šťastnej a vděčnej. Je to věkem autora, ale i tím trendem. Doba se zrychluje a ze songů se stávají třeba jen minutový spoty.

KH: Proto máme na desce sedmiminutový songy. (smích)

JB: Protože máme čas. Čas je relativní. Nám chybí emoce, způsob skládání, který se dřív používal, i to zastavení se a vnímání toku času.

Honzo, když už mluvíš o relativním a absolutním čase, to mě přivádí k Léně Brauner, která brzo vydá debutové dvojalbum Chronos/Kairos, na kterém jsi se producentsky podílel. Je pojmenované podle toho, jestli je to čas stanovený lidmi, nebo v duchu hesla „až to bude, tak to bude“. Ty jsi jako producent spíš zvyklý objevovat talenty a rozvinout jejich potenciál. Léna přišla s velmi jasnou představou, což je zjevný ze singlu Friendzone. Jak to šlo dohromady?

JB: Krásně. Léna je moje spřízněná duše a kapitola sama pro sebe. Kromě mojí ženy je to můj nejlepší přítel, protože spolu sdílíme jeden spirituální svět. Je pro nás důležitější to, co není vidět pouhým okem. Je to sice její projekt a její album, ale jsme rovnocenní partneři. Dělám hudbu a ona do ní dává slova. Nebylo co filtrovat.

Původní profesí je Léna spíš výtvarnice. Nestalo se někdy, že přišla s nápadem, který se ti úplně nezdál, a nakonec fungoval?

JB: Za ty čtyři roky jsme měli jeden jediný konflikt kvůli jednomu kopáku. Nešlo jen o charakteristiku zvuku. Zkusil jsem ho stimulovat, ale velmi rychle mi bylo vysvětleno, že tohle je na ni moc. Když tohle v taneční hudbě změníte, jste v jiným žánru. Rád dělám věci jinak a porušuju pravidla, ale zpětně jsem pochopil, že měla pravdu.

Jestli spolu pojedete turné, pojedeš s ní jako Kapitán Demo nebo se Southpaw?

JB: Rozhodně bych všechny tyhle projekty oddělil od sebe. Jednak to jsou úplně jiný světy, a potom mám pocit, že ani žádné turné jet nechce, jen happeningy a samostatný multimediální shows.

Těch projektů máš samozřejmě mnohem víc, což mě přivádí k jiný otázce. Tvůj děda byl E. F. Burian, táta je Jan Burian. Karel Havlíček se v reportu zmínil, že jsi vždycky chtěl bejt slavnej. Cítíš to tak, že tě příjmení zavazuje taky něco dokázat?

JB: Spíš že jsem byl vždycky druhej u zubaře. (smích) Tohle jsem si vyřešil kolem třicítky. Sláva je v podstatě handicap. Vidím to hodně u Dema  u toho, jak poutá pozornost. Kdybych si měl vybrat mezi slávou a penězi, vyberu si rozhodně peníze, ale nejde mi vlastně ani o jedno. Chci si užít přítomnost a tvořit.

V poslední době jsem slyšel dva rapový tracky, jeden od Maniaka a druhý od Smacka. Od prvního je verš: „Kapitán je demo, nikdy plná verze,“ od druhýho „vyhrál jsem dva Anděly jen tak / Kapitán Demo myslel, že vyhraje / Super pocit, že nevyhrál.“ Co by jim kapitán Demo odpověděl?

JB: Já bych řekl: „Kluci, vy jste roztomilí!“ A Kapitán: „Kdo to je?“

Karla jsem teď nechal trochu zahálet. Uspěl jsi v kosmopolitním prostředí, do kterého ses v podstatě narodil. Tvůj otec pracoval jako redaktor ČTK. Do jaké míry přisuzuješ svůj úspěch schopnostem, a do jaké tomu, že ses narodil pod šťastnou hvězdou?

KH: Často říkám, že člověk musí mít štěstí, ale lidi kolem mě říkají, že já ne, že jen strašně moc pracuju.

JB: Nikdo tě nenutil.

KH: Přesně. Je to o každodenní tvrdé práci a cílevědomostí a zároveň o správným rozhodování a o tom, jít štěstí naproti.

Píšeš pro klienty ze Států. Jak a přes koho ses dostal k prvním zakázkám na krátkých filmech?

KH: Mám část rodiny v L. A., brácha (Maxim Havlíček, pozn. aut.) je světově uznávaný malíř a zároveň dělá trochu do hudby, takže si i občas zahrajeme. Je to v mnohém jednodušší. Má například kamaráda režiséra, který vystudoval filmovou školu v Chicagu, dlouho se neviděli, a pak se potkali v L. A.. Jemu nešla zakázka s lokálníma hudebníkama, tak jsem ji udělal já. Povedla se a řekli jsme si, že uděláme spolu další věci. Tak se to postupně nabaluje s každou prací, kterou udělám. Přicházejí správný lidi a zvětšuje se jejich okruh.

Přes jiného kamaráda jsi získal zakázku na trailer k Batmanovi s Robertem Pattinsonem a k nové Duně. Dozvěděl ses, čím jsi studio přesvědčil, nebo jen řekli: „Super, bereme!“?

KH: To není ani tak moje zásluha jako spíš zásluha snad třiceti editorů. Jsou specializované firmy, které mají třeba jen pět zaměstnanců, ale každej stříhá svou vlastní verzi traileru a klient pak vidí klidně padesát editů. Hudba musí bejt supr, ale ještě důležitější je právě ten střih. Je to dost loterie. Každej má svůj rukopis, všichni jsou nejlepší a jde jen o to, strefit se do klientovy představy.

Jaká tedy byla tvoje role. Co jsi pro trailer dělal?

KH: Hudbu (smích), ale je to těžký. Měl jsem strašně moc omezení. Zásadně mi volali a posílali jen kousky obrazu, takže jsem se musel hodně napojovat. Batmana jsem si předem dost nastudoval. Pustil jsem si všechny batmanovské filmy a hodně přemejšlel, kam s ním jít, protože takovou ikonu tě nenechají poničit. Na to jsou hodně háklivý. Bylo těžký splnit parametry, že to bude Batman s celou svou historií a zároveň v moderním, temnějším hávu.

Proto jsi do soundtracku zapracoval Something In The Way od Nirvany?

KH: To je další trend. Jednak se dělá víc trailerů, protože se oddalují premiéry a musí se udržovat napětí, a potom se dělají remixy vokálních linek známějších songů, třeba schválně i s ženským zpěvem, aby diváci koukali a říkali si: „Ježiš, to znám! Co to je? Co to je?“ To upoutá jejich pozornost a víc se soustředí i na ty tři minuty v onlajnu. Jinak do kin jdou trailery tak v délce dvě minuty třicet. U prvního traileru Duny se dělala věc, která není tak častá vzala se Zimmerova kompozice k filmu. Ale další verze už byly víc komerční, tedy i s populárními remixy. Trailerů se teď obecně dělá hodně, tři až pět na film. Momentálně je u mě v Praze režisér trailerů z Los Angeles a děláme dalšího Batmana, protože je ještě daleko do premiéry. Často je ve třech minutách pět, šest tracků. Jeden dva jsou moje, a pak zjistím, že tam musím mít další tracky nebo ještě sound design. Stále to předělávám a teprve na konci vidím vše i s obrazem.

Pokud je všechno takhle jasně nalajnovaný, jak velký prostor je pro seberealizaci?

KH: Ze začátku nevidíš obraz. Zavolají jen, že je tam tohle, a tamto, potřebují hudbu podle specifických paramtrů v určité instrumentaci  a pracuj. Tohle mám rád, bílý papír  a že jen cítíš, kam máš s muzikou jít. Proto je Hollywood možná tak úspěšnej, protože tě nechají samostatně tvořit. Je to jen o empatii a schopnosti ztvárnit emoce.

Vrátil bych se o kousek zpátky. Jak složité bylo odpoutat se od závazků v Praze?

KH: Vůbec. Na dvou židlích na jedný hezký planetě žiju už dvacet let. Proč být na jednom místě? Každý rok mi přijde, že je planeta menší a menší a letadlo letí čím dál rychlejc. Už mi to ani nepřijde.

Spíš mě zajímaly přízemnější věci jako nájem nebo, dejme tomu, kdo se postará o psa.

KH: Bráchovi dělám zázemí tady, on mně zase tam. Bez tohohle by to bylo úplně jiný kafe.

Než ses dostal k Duně a Batmanovi, absolvoval jsi stovky konkurzů. Co jsi dělal, když ti zrovna nešla karta?

KH: To je další věc. Dělat hudbu je strašně emotivní věc, skoro jako stvořit dítě, něco extra intimního. Jestli ale chceš bejt dobrej, musíš si nebrat osobně klientské komenty, co přijdou. Není to nic osobního. Dělám strašně moc filmů, reklamy a seriálů. Trailer je pro mě jen jedna sekvence celýho dne. Proto si dokážu nebrat věci osobně. Zimmerovi taky vrátili mraky muziky. Sám říká, že kdo nezažil, když ho odejmou z projektu, který se nevyvíjí podle jejich představ, není áčkový muzikant. Součástí toho všeho je, že něco umíš a děláš, ale že pak se situace může změnit a už neodpovídáš producentově představě.

Kromě jiného sis v Americe zkompletoval desku Spoken, což mě vede k neuvěřitelné pikanterii. Jak jsi na natáčení klipu sháněl skafandr?

KH: Miluju vesmír, brácha zase kvantovou fyziku. A v srpnu budeme s Maxmiliánem Turkem točit klip s kosmonautem v hlavní roli. Nechal jsem si v New Yorku udělat na míru repliku skafandru z mise Apollo. Je tam specializovaná firma přes rekvizity. David Bowie ho od nich pro Blackstar měl taky. Jinak to ale není normální skafandr. Kdyby tě v něm vyslali do vesmíru, tak tě to tam spálí. Taky se v něm dá celkem normálně pohybovat. Kdybych věděl, že tě bude tak zajímat, přinesu ho.

Zdroj: promo Southpaw Zdroj: promo Southpaw
Tagy Southpaw Jan Burian Karel Havlíček kapitán Demo Duna Batman
Jan Hamerský
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se t…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY