James McGovern (The Murder Capital): Vizuální stránka může znásobit emoce z hudby

Od vydání vaší poslední desky Gigi's Recovery uběhlo šest měsíců. Jak se na ni díváš s odstupem času? Stojíš si za ní, nebo jsou věci, které bys třeba nyní udělal jinak nebo je úplně změnil?

Je prostě lepší zůstat spokojený s tím, že můžeš dál tvořit další muziku. Jasně, udělal bys to jinak, kdybys nahrával o jeden den déle, než bylo v plánu. Jakmile ale nahrávání skončí, tak je hotovo! (smích) Jo, udělal bych teď asi spousty změn, ale to neznamená, že to album nemiluju.

V jednom rozhovoru jsi zmínil, že jste zpočátku při tvorbě desky neměli nástroje, jak spolu komunikovat způsobem, který by byl pro tvůrčí proces konstruktivní. Snad jste se i hádali, což k psaní písniček zrovna nepřispělo. Jak jste nakonec našli společnou řeč?

Myslím, že společnou řeč jsme našli někde mezi našimi hádkami. Společnou řeč nacházíme v naší neutuchající touze vracet se do studia, bez ohledu na to, jaké těžkosti se mezi námi, v nás samotných nebo v našich životech zrovna dějí. Prostě se stále vracíme k hudební tvorbě.

Myslíš, že to bude stejné, až budete chystat další desku?

S psaním už jsme začali. Tentokrát jsme moc netrénovali, měli jsme malou přestávku. Je ale lepší nezačínat znovu, jestli víš, co tím myslím. Lepší je prostě pokračovat. Když začínáš psát nové album, je na tebe vyvíjen velký tlak. Momentálně to vypadá tak, že zatím píšeme pouze hudbu. Je tady album, které se svým způsobem pomalu sbírá do kyblíku a my jsme cosi jako déšť.

Když tvoříte skladbu, je u vás první hudba, nebo text?

V současné době je to především hudba. Nemám nyní příliš pevný řád, je festivalová sezóna. Nevím, co je kurva za den, nevím, co je to za zemi a tak. (smích) Teď je pro nás mnohem jednodušší nosit s sebou na koncerty, do šaten, akustické kytary, jamovat na pár skladeb a zpívat si do toho třeba jen „lalala.“ Dá se i improvizovat – já improvizuju pořád, ale někdy se můžeš zaseknout na improvizovaném textu, který není úplně v pořádku, ale ty už se od něj nemůžeš oprostit. To je pak, sakra, obzvlášť otravné. (smích)

A co je pro tebe při psaní textu důležitější? Význam slov, nebo spíš aby texty zvukově seděly do vytvořené hudby?

Obojí je stejně důležité. Myslím si ale, že čím víc píšeš a své psaní v podstatě redukuješ či upřesňuješ, tím míň je potom význam pregnantní. Nepotřebuješ, aby všechno bylo hluboké. Můžeš najít jednoduchou větu, která vystihuje atmosféru muziky nebo je v ní dotyk toho, co se snažíš sdělit. Musí to být snadné, nenucené, třeba jako na deskách Kendricka Lamara. Na lehkosti skutečně záleží. Můžeš tak trochu obětovat váhu významu, abys raději získal správný pocit.

Gigi's Recovery je jiné než váš debut. Mick Jones z The Clash kdysi prohlásil: „Nikdy byste neměli pořizovat stejnou nahrávku dvakrát. Pokaždé udělejte něco jiného.“ Ztotožňuješ se s tímto?

Ale ano. To, s čím se ztotožňuji a co mě zároveň rozptyluje, je myšlenka změny a opakování. V podvědomí musíš mít na paměti, že jsi na cestě objevování svého zvuku a zároveň chceš celý proces pro sebe udržet vzrušujícím. O tom to přece celé je, ne? Například moc nerozumím všem těm indie kapelám, které se objevují a mají pořád ten samý zvuk. Nevím, nepřipadá mi to moc umělecké. Dokážu si představit, že se zasekly, nebo že se chtějí držet něčeho úspěšného.

Chápu, že je to pro umělce jed. Něco napíšeš a najednou je z toho hit, a ty se znovu snažíš toho dosáhnout, snažíš se udržet v kurzu. My často táhneme hodně různými směry, ale myslím, že to je to, co nakonec vytváří náš zvuk. Jindy zas táhneme všichni za jeden provaz a funguje to. Všichni se věnujeme různým druhům hudby, je to pět velmi odlišných vizí.

Máte také zajímavé videoklipy. Jak moc důležitá je pro tebe v hudbě také vizuální stránka?

Pro mne je velmi důležitá. Jsem hrdý na to, že jsme odvedli kus práce. Když už jsme se bavili o té lehkosti. Jsou tu lidé jako The Blaze, francouzské elektronické duo. Dělají neuvěřitelná videa. Atmosféra v nich je perfektně zachycená. Myslím, že i my jsme měli pár momentů, kdy jsme se tak nějak trefili. More is Less je pravděpodobně mé nejoblíbenější video od nás, Don't Cling To Life taky.

Je sranda číst si některé komentáře pod novějšími videi jako je Crying nebo The Stars Will Leave The Stage, které náš kytarista Pump udělal s pomocí umělé inteligence. Předpokládá se, že s tím není žádná práce a že umělá inteligence bere kšefty skutečnému digitálnímu umění, Je to zajímavá debata. Nevím, co je špatně a co správně, je příliš brzy na to, abychom to věděli. Vím jen, že Pump do tvorby těch klipů vložil spoustu času a práce. Umělá inteligence byla jeho nástrojem. Snažil se vytvořit vizuální narativ k atmosféře i hudbě. Myslím, že odvedl dobrou práci. Někteří lidé zuřili, že je to umělá inteligence, některým se to pro změnu líbilo. Alespoň tak vzniká dialog. Myslím, že vizuální stránka může být nesmírně účinná a může znásobit emoce z hudby.

Poprvé jste v České republice zahráli v roce 2020, kdy jste v Praze vyprodali klub. Letos se ukážete na festivalu. Vnímáš nějaký odlišný způsob komunikace u publika v klubu a na festivalu? Co máš raději?

Klub je náš dům, zatímco festival je zase jejich. Atmosféra se nijak výrazně neliší, ale na tvé vlastní show existují hlubší variace, kam můžeš své publikum vzít. Máš čas a prostor, kdy můžeš jít jakoby níž a přinést pomalejší, emotivnější momenty. Na festivalu, alespoň podle našich dosavadních zkušeností, je to tak, že je to jejich víkend. Nemusí se přijít kouknout na tebe, protože tam hraje vždy i něco jiného. Začneš s určitou energií a zápasíš s ní, dostáváš se výš a výš. Nemůžeš se uprostřed setu jen tak stáhnout dolů, musíš udržet tu energii. V klubech to může být kolísavé.

Letos jste se ukázali také na slavném festivalu v Glastonbury. Je pro tebe hraní na tomto festivalu v něčem výjimečné?

Jen v tom smyslu, že jsem se na něj koukal v televizi, když jsem vyrůstal. Dávali jej každé léto. V té době jsem byl v Irsku, zapnul si televizi a sledoval všechna ta vystoupení. BBC to vždycky udělala tak, že vše vypadalo jako ohromující záležitost. Ona to i ohromující záležitost je, když tam pak jsi. Bylo to divoké, stačilo jen vstoupit na scénu. Jde o to, že to prostě do určité míry musíš zvládnout. Mám pár kamarádů z jiné kapely, kteří tam hráli loni, a ti říkali, že ze svého vystoupení dělali až moc velkou vědu. Koncert se jim povedl, ale pak už se cítili na hovno. Pořád je to jen show. Myslím, že my jsme se k tomu postavili správně, tak akorát. Dostalo nás to na vrchol, byl to opravdu hezký moment a emotivní den.

Co jsem se tak díval na vaše setlisty, nejste ten typ kapely, která by každý večer hrála stejné písně ve stejném pořadí. Vypadá to, že rádi seznam skladeb obměňujete, je to tak? Je to proto, že chcete, aby každý koncert byl něčím výjimečný a diváci dostali něco speciálního? Mně osobně to přijde mnohem zábavnější a občas se mi zdá, že už to takhle kapely moc nedělají.

Jsou zde prvky, které na to mají vliv. Nemáme zatím na našich koncertech žádnou velkou produkci, nemáme stěnu s videem, zvláštní osvětlení a věci, na které se spoléháš, což nám dává určitou svobodu. Jde o to, aby byl koncert stále vzrušující, hlavně tedy pro nás. Některá pořadí skladeb fungují skvěle, většinou otvíráme a končíme koncerty s podobnými písněmi.