Přejít k hlavnímu obsahu
Iggy Mayerov: „Plán A je dokončit desku, na jaře vydat singl – a pak uvidíme, mohlo by to být zas trochu normální.“ | Foto: Anna Bartolotti
Iggy Mayerov: „Plán A je dokončit desku, na jaře vydat singl – a pak uvidíme, mohlo by to být zas trochu normální.“ | Foto: Anna Bartolotti
Anna Marie Hradecká - Út, 07.12.2021 - 08:00

Iggy Mayerov: Songy u nás hodně dlouho dozrávají

Pražští Iggy Mayerov jsou sice označováni za shoegazeovou kapelu, svou hudbu ale zároveň zahalují do natolik dreampopového mlžného oparu, že na špičky bot si při jejich vystoupení neuvidíte, ani kdybyste chtěli. Éterem progresivnějších rádií zrovna letí jejich singl Glastonbury z připravované debutové desky a soudě podle vymazlené produkce i reakcí zvenčí má kapela našlápnuto na slušnou kariéru. Náš rozhovor ve volném stylu probíhal těsně před jejich vystoupením na showcasové přehlídce labelu Dayspeed Music na palubě Cargo Gallery kotvící na smíchovské náplavce. Jak zkrotit šestiminutové hudební eposy do rádiových singlů a přitom neztratit svůj rukopis? Jak obohatil kapelní gear kytarový poklad koupený od Lazer Vikinga? A jak může hráčskou techniku ovlivnit příliš výkonný mlhostroj?

Jak se vaše hudební směřování vyvinulo od kapelních začátků v roce 2016-17?

Michal: My ten rozdíl vlastně ani nevnímáme. Je to spíš přirozenej posun.

Tereza: Souvisí to taky s tím, jak se měníme my jako osoby. Ale podle mě jsme se posunuli hlavně žánrově. Začínali jsme jako shoegaze kapela a teď jsme se dostali blíž k popu.

Kuba: Původně jsme nad těmi písničkami ani moc nepřemýšleli. Teď když skládáme song, máme na to jednak Dana (Daniel Šubrt, Dayspeed Music, pozn. aut.) jako producenta…

MIchal: ... a hlavně už líp víme, jak složit lepší song.

Už máte vlastní metodu?

Michal: Už máme metodu, a složit dobrej song nám zabere kratší čas. Předtím to bylo spíš jamování a na další zkoušce jsme ty nápady zase zavrhli, že jsou hrozný. A teď mi přijde, že těch vyhozenejch jamů je už míň. A song už zůstane v takový podobě, jak vznikne.

Martin: U nás písničky dost dlouho dozrávají. Některé vznikají dva tři roky.

Michal: Nebo si vezmeme nakonec jen motiv a použijeme ho do nový věci.

Ale předělávat třeba starší věci z EP Stardust, to už byste znovu nechtěli?

Tereza: Ne, to vůbec.

Michal: Spíš jde o to, že dvě písničky na nový desce jsou dva tři roky starý. Už jsme je dokonce v minulosti hráli na koncertech. Pak přišel Dan jako producent a řekl: „To se musí předělat, takhle to na tý desce být nemůže.“ Takže jsme museli pozměnit věc, kterou už jsme byli zvyklí nějak hrát. Pak nastává na stagi ten bordel v hlavě, kdy si říkáš: „Tady to vlastně má bejt jinak, aha.“ (smích) Ale všechny změny, který Dan navrhl, byly k lepšímu.

Jak dlouho už pracujete s producentem?

Kuba: První spolupráce byla se singlem Ride.

Tereza: To byl náš první popovější song.

Kuba: Tehdy jsme si ještě ani neříkali, že by Dan měl být náš producent. Ale přišel s nápadama, který jsme zapracovali – a dobře to fungovalo.

Michal: Když jsme teď dělali desku, ptal se nás, jestli to u něj chceme jenom nahrát, nebo jestli chceme, aby to i produkoval. A vznikla z toho tahle spolupráce, která je podle mě velmi plodná. Samozřejmě vznikají diskuse, ale ty jsou jen ku prospěchu věci. A já osobně si za všema těma písničkama stojím.

Tereza: Hlavně je podle mě důležitý, aby kapela měla někoho úplně zvenčí, kdo do toho není osobně zainteresovanej a řekne vlastní názor. Dan tam vidí věci, který my už nevidíme nebo je už nevymyslíme. Takže tomu pomůže.

Kuba: Díky Danovi jsme se třeba naučili písničky výrazně zkracovat. Dřív jsme dělali songy, který trvaly třeba pět minut. Nám to ani nepřišlo tak dlouhý, ale pak přišel Dan a řekl: „Tohle vyhodit, tohle přidat.“ A i když něco přidal, byla z toho tříminutová písnička, která fungovala úplně krásně. Teď když skládáme nový písničky, už víme, jak to dělat, aby to fungovalo.

Jak vypadaly vaše první zkoušky?

Martin: Jezdili jsme s futrálama do sdílenejch zkušeben kolem Jižáku. A myslím, že na třetí zkoušce, co jsem s nima jel, mi umřela nějaká součástka v autě, takže jsme tlačili auto.

Na ježdění s futrálem je „nejlepší“ být klavírista. Neřídící klavírista. Už jsem pořídila v hobbymarketu vozejček a pak jsem ho tam šla vrátit, protože je to s těma klávesama strašně těžký. Fakt to nehodlám tahat někde metrem...

Kuba: V našem případě jsme to byli spíš vždycky já s Michalem, kdo tahal těžký věci, pedalboardy a kytary.

Jirka: To je pravda. Když jsem s váma začal hrát, bylo to pro mě úplně poprvý, kdy jsem já jako bubeník netahal nejvíc věcí.

Michal: Ale člověk pak začne bejt z toho tahání unavenej a začne ten gear zmenšovat.

Martin: A asi po roce jsme si pronajali vlastní zkušebnu, kterou máme doteďka.

Což je v Praze docela těžký najít, ne? Aby to bylo něco s dobrou akustikou...

Michal: Původně to byl protiatomovej kryt, takže úplně holý zdi. Museli jsme si to celý nějak vybavit.

... a aby to nebylo až moc špinavý doupě. Já jsem zjistila, že jsem na tohle nějak málo pankáč.

Tereza: My to zas nemáme tak punkový. Jen tady Jirkovi musíme to jeho pankáčství trochu korigovat.

Michal: Je fakt, že by to už pak byl nějakej zoo žánr (smích).

Kuba: Jirkův punk se zatím snažíme udržovat jen v prostoru kolem bicích.

Musíš tam dát to plexisklo.

(kolektivní smích)

Martin: Jo, to musíme pořídit. Protože Jirka hraje tak nahlas, že leze Terce do mikrofonu.

Jirka: To není pravda! Já hraju strašně potichu, ale vy to neumíte docenit. Mám tichý činely, snažím se hrát dynamicky docela nízko. Ale jen jednou jste mě docenili – když jsme hráli v Továrně v Hradci s tou metalcorovou kapelou.

Michal: Jo. To bylo něco neskutečnýho. Taky ti ten jejich bubeník zničil blány.

Martin: Vrátil mu to s obrovskejma ďůlkama. A Jirka na to koukal se slzama v očích, protože to byly úplně nový blány.

Jirka: Ale měli bychom s takovejma kapelama hrát častěji, protože byste si aspoň uvědomili, že já vlastně nehraju tak nahlas.

Jak to máte v kapele s hudebním vzděláním? Studuje třeba někdo z vás na Ježkárně?

Martin: Nene, liduška to jistí.

Jirka: Já studuju Mezinárodní konzervatoř v Praze.

Michal: Jirka je z nás jedinej konzervátor. Taky je to s ním kvůli tomu občas k nesnesení (smích).

Kuba: My jsme vyrostli na Já, písnička.

Takže to je vaše bible?

Martin: Jasně, máme tam podobný postupy (smích).

Náhodou, zrovna v posledním singlu Glastonbury je pěkná harmonická změna mezi slokou a refrénem. Není to tak očekávatelný a to mě na tom baví.

Michal: No vidíš, to jsem si nevšiml (smích).

Martin: Tak až budou vydávat další díl Já, písničky, my tam Glastonbury pošlem. Mě spíš teď trápí, co bude s tím mlhovačem.

Bude na stagi nejen zvuková, ale i vizuální mlha?

Martin: Jo. Pořídili jsme si nový světla a skvělej mlhovač, akorát nevíme, jestli tady s ním dneska nevyhodíme pojistky.

Jak dobře je vlastně vidět na hraní v mlžným oparu a s blikajícíma světlama?

Martin: Minule jsem na to neviděl vůbec. Ale teď jsem si pořídil lampičky – nejlepší investice (smích).

Kuba: To je dobrý, že tyhle efekty ovládá Martin. Může si je nastavit podle sebe.

Michal: Nojo, ale já si budu muset pořídit nějaký světlo na hmatník, protože zrovna když chci změnit akord, zhasne třeba světlo.

Myslíte, že si na vás už české publikum víc zvyklo, nebo je váš styl pro ně pořád trochu „za hranicemi“?

Martin: Těžko říct. Zrovna když jsme začali vykvétat, přišel covid.

MIchal: Nejdřív furt nebyly koncerty, pak se strašně protáhlo nahrávání desky, protože když už jsme měli třeba domluvenou session, někdo skončil v karanténě a zase se to posunulo. Táhlo se to asi rok a půl.

Tereza: Takže my teď vlastně nevíme, jak to s naším publikem je. Tohle je náš první klubovej koncert po těch všech lockdownech.

Iggy Mayerov | Foto: Anna Bartolotti

A bohužel jsme se sešli trochu za pět dvanáct, protože od pondělí zase přijdou omezení. Máte plán B?

Michal: Plán A je dokončit desku, na jaře vydat singl – a pak uvidíme, mohlo by to být zas trochu normální. Snad přijdou nějaký festivaly a tak. Protože tohle je už trochu úmorný.

Kuba: Když jsem byl před dvěma týdny na koncertu Zrní, byl to koncert k cédéčku, který vydali před prvním lockdownem v roce 2020...

Michal: Takže kdo ví, jestli se naše fanouškovská základna rozrostla.

Tereza: To poznáme spíš podle počtu streamů. Snažíme se najet na strategii, že chceme vydat napřed dva tři singly, ty zkusit protlačit mezi víc lidí, a pak teprve vydat desku. Postupně to rozkouskovat, aby o nás v online světě pořád bylo nějaký povědomí.

Martine, ve videu z rozhovoru na Expres rádiu jsem si všimla, že používáš klávesy Roland Juno DS61. Já je měla – a nebylo to pro mě to pravý. Hlavně klaviatura mě štvala. Je to tvůj hlavní nástroj, nebo máš větší sbírku?

Martin: Sbírku nemám, jsem spíš celkově hudební nadšenec, takže sbírám spíš jiný hudební věci. Ale s těmahle klávesama jsem spokojenej...

Kuba: ... a shromažďuje budget na Nordy.

To každej, to je jasný.

Martin: Potřeboval jsem, aby to umělo hezký smyčcový zvuky, základní klavíry, pěkný plochový zvuky... A to uměj buď tyhle levný klávesy, nebo nějaký super smyčcový synťáky za sto tisíc. Ale byli lidi, kteří mi na koncertech říkali, jak můžu hrát na takovejhle hroznej nástroj.

Kuba: To nám dokonce napsali lidi pod nějakou fotku na facebooku: „Taková dobrá kapela – a klávesák má takový sračky.“

Tereza: My jsme ze začátku ani nepočítali, že v naší muzice budeme mít klávesy.

Michal: To je pravda. Na začátku jsme hledali bubeníka. A ozval se nám Martin – klávesák. Napsal nám moc hezkou „odpověď na pracovní nabídku“, která měla tak deset normostran.

Martin: Ty kecko.

Tereza: Byl to hezkej dlouhej mail.

Michal: Plusy, mínusy, co má za vybavení... Všecko nám hezky popsal. Tak jsme se sešli...

Kuba: ... a máme ho.

Já jsem ti pomluvila klávesy, tak teď nevím, jestli mi ještě řekneš, jaký máš dalši vybavení... (smích)

Martin: Mám takový základní věci. Kromě těch Rolandů mám na basovější zvuky Novation Bass Station a pak mám ještě controller, Machine MK3 od Native Instruments, tím ovládám zbytek zvuků a koncept celkově. S těmahle třema věcma si vystačim. Ale první klávesy, který jsem přitáhl na zkoušku s Iggy Mayerov, měly 88 kláves, kladívkovou mechaniku a ze zvuků měly jenom piáno. Vždycky jsem s tím ostatní hrozně zlobil a pak jsem řekl, že do týhle hudby se klavír nehodí, a nakoupil jsem tohle.

Co se vám ostatním osvědčilo třeba během nahrávání?

Michal: Ve studiu jsem vlastně nahrával na úplně jiný kytary, než mám. Na různý party v jednotlivejch skladbách jsem použil SG, Les Paula a další kytary, na který jsem předtím vůbec nehrál.

Kuba: Je fakt, že já mám třeba basu klasickýho Precisiona, ale celý album jsem nahrával na Jazz Bass – kvůli čistotě zvuku.

Martin: A ještě teď testujeme takovou světovou praxi, že částečně děláme basu přes midi.

Terezo, pojďme ještě k vokálům. Máš zajímavou barvu hlasu. Jaká je jeho historie?

Tereza: Jsem spíš introvert a naše rodina není moc hudební. Takže jsem si zpívala spíš doma a říkala si, že by bylo fajn, kdybych se odhodlala zpívat veřejně. A pak mě k tomu dovedl Michal. Bála jsem se před ním zpívat naživo, tak jsem mu něco nahrála sama doma, poslala jsem mu to a byla jsem úplně ve stresu, co na to řekne. A on: „To je hrozně dobrý, ty musíš zpívat!“ Tím mi dodal odvahu, takže jsem pak začala i chodit na zpěv. A asi za rok jsme si řekli, že bychom mohli založit kapelu – a pak za chvilku jsem stála na stagi. Pamatuju se, že první koncert mi přišel úplně jako sci-fi.

Chodila jsi přímo na popový zpěv?

Tereza: Jo. Moje učitelka učí i operní a rockovej zpěv, spoustu žánrů. Bylo to super, byla hodně vnímavá, až terapeutická. Hodně mi pomohla. Uvědomila jsem si, že to s tím mým zpěvem není tak hrozný. Úplně jsem si to v hlavě přehodila a řekla jsem si, že to chci tak moc dělat, že přece nebudu svázaná nějakým strachem. Myslím, že je fakt důležité se přestat bát. Teď už si v tom věřím, ale pořád jsem nervózní. Ale snažím se zkoušet nové věci. Během nahrávání desky se můj rozsah zase rozšířil.

Je fakt, že zpěv je hrozně osobní věc.

Tereza: U Glastonbury jsem měla problém, že i text je pro mě hodně osobní. Když jsem to psala, myslela jsem na to, že jsem s tím stavem věcí v pohodě (tématem je staré přátelství, které se někam vytratilo, pozn. aut.). Ale pak ve studiu jsem si uvědomila, že s tím až tak v pohodě nejsem, a pořád se mi chtělo brečet. Mě na hudbě i konkrétně na zpěvu fascinuje, že člověk skrz texty může zjistit, že má v sobě třeba i něco nevyřešenýho, o čem už si myslel, že to vyřešený má. Ve studiu jsme pak museli udělat to, že tam byl jenom Dan a Michal. Vytvořil se tam takovej Zen a Dan mi hrozně pomohl.

Michale, mám jisté interní informace, že teď vlastníš docela zajímavého Jazzmastera. Podělíš se o info, co je to za zlatej poklad? Teda jestli to není tajný.

Tereza: Já myslím, že to ví už úplně každej (smích).

Michal: To mám od Kuby Kaifozse alias Lazer Vikinga.

Kuba: To je takovej nástroj, že každej hned řekne: „Ty vole, to je tak úchylný, to bude určitě od Kuby Kaifozse.“

(kolektivní smích)

Michal: No, ale ten tygrovanej popruh mi k tomu nedal...

Takže co je na tý kytaře tak unikátního, krom toho, že je od Mr Kaifozse? Má nějaký super snímače nebo tak?

Michal: Tak ty jsem zrovna vyměnil.

(kolektivní smích)

Vidíš a já jsem myslela, že sis ji koupil kvůli skvělým technickým parametrům...

Michal: Já jsem si dělal srandu, že by Kuba byl dobrej prodejce vysavačů. On je v tomhle boží (smích). Ne, já jsem za ten nástroj šťastnej, tu kytaru miluju. On ji prodat nechtěl, jen mi to nabídl, protože – no, asi potřeboval peníze na desku.

Tereza: On potřeboval peníze na ty svoje synťáky.

Tak aspoň víš, co můžeš udělat, až budeš taky potřebovat peníze na desku.

Kuba: Prodáš mu ji zpátky.

(kolektivní smích)

Anna Marie Hradecká
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studov…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY