Přejít k hlavnímu obsahu
Vyhovuje mi akustická muzika, asi už mám svoje odhulákáno | Foto : Matěj Porteš
Vyhovuje mi akustická muzika, asi už mám svoje odhulákáno | Foto : Matěj Porteš
Jan Podzimek - St, 24.02.2021 - 08:00

Hovory po zkoušce #16: Tereza Nekudová

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je skvělá herečka a zpěvačka Tereza Nekudová. Kapely Colorfactory, Skyline, Takin'Off, Divnotaj, Jazz Efterratt. Ale také Městská divadla pražská, Divadlo Komedie, Národní Divadlo a spousta dalšího. Aktuálně s písničkářem Tomášem Mourkem připravuje sólovou desku, na jejímž nahrávání se podílí skvělá rytmika, Maťo Ivan a Michal „Kolouch“ Daněk.

Terezo, pojďme to vzít pěkně od začátku. Co ty a muzika, jak jste se potkali?

Já se s muzikou potkala vlastně až s muzikantama, protože jsem ji nikdy nepokládala za možnou profesi. Vždycky se kolem mě zpívalo, doma lidovky, folkaři, na táborech trempárny. Přišlo mi to jako přirozená součást existence. Vlastně mě pak překvapilo, že mě nekdo slyšel kdesi hulákat a označil mě za materiál na zpěvačku. Že to je něco vyjímečného.

Tvoje matka je známá herečka Jitka Smutná, takže se u tebe přirozeně potkalo herectví s muzikou. Čemu ses v dětství věnovala dříve? Nebo co jsi měla radši, hraní nebo zpívání?

Vždycky jsem měla blíž k divadlu, znala jsem to od dětství, chápala principy, rozuměla mu jako dovednosti, jako práci. Zpívala jsem vlastně mimochodem. Když mi nakonec došlo, že nebudu novinářka, botanička nebo spisovatelka, bylo divadlo jedinou volbou. A dodnes ho vnímám víc jako profesi, kterou se musíš naučit, že jen talent nestačí. Zpívání pro mě je a bude vzdycky spíš potřeba, intuitivní záležitost.

Tereza v šatně divadla | Foto: archiv Terezy Nekudové

Čili herectví ses rozhodla studovat. Nebo jak to s tebou bylo?

Já zkoušela gympl a ve druháku udělala zkoušky na hereckou konzervatoř. V té době jsem hodně chodila do Malostranské Besedy na Kalandru, Hlase, Mišíka, později na Cirkus Praha, Dan Kohout band a právě už hulákala u piana po koncertech. Potkala jsem se s Markem Lakomým a začali jsme spolu hrát jakože v kapele. Chyběl nám bubeník a ja měla v ročníku Honzu Bártu, který bubnoval. No a jak jsem se ho zrovna ptala, jestli si nechce přijet zahrát, přitočil se k nám můj další spolužák, jestli by prý taky nemohl. Byl to Ondřej Brousek a ač jsme nikdo klávesy v partě nechtěl, za týden jsme měli nastěhovány ve zkušebně Rhodesy, Hammondy a Leslie bednu. No, možná ne za týden, ale takhle to nějak bylo (smích). A vznikli Shower Elephants.

Divadlu a muzice ses věnovala už při studiu?

Při škole toho právě bylo nejvíc. Všichni hráli se všemi, navzájem si chodili hostovat a byl to takový nekonecný happening mezi Železnou, Besedou a Rock café. Ale i přesto, že jsem víc hrála s kapelou než v divadle, ani tehdy mě nenapadlo věnovat se muzice profesionálně. Já se paradoxně vždycky vnímala víc jako herečka. A hrát jsem pořádně začala az po škole a nikdy mi příležitosti nechodily tak snadno. I přes profesně známou maminku.

Tereza s Divnotaj | Foto: archiv Divnotaj

Já jsem tě právě zaregistroval především v kapelách různého zaměření, ale k tomu se ještě dostaneme. Když jsme tenhle rozhovor připravovali, svěřila ses mi, že jeden z tvých prvních profi záseků byla dnes již kultovní znělka pořadu Sama doma. To jsem ani nevěděl. Jak k tomuhle došlo?

No, zase v té Besedě. Potkala jsem Martina Němce z Precedensu. Asi jsem zase hulákala u piana a začali jsme spolu něco nahrávat, později jsme udělali soundtrack k Pernikové věži.V České televizi zrovna vznikala tahle legenda a Martin normálně dostal zakázku na znělku a nabídl mi to. Bylo mi asi osmnáct. Pamatuju si, že jedna z verzí zněla jako od Sinead O'Connor a řikali jsme si, to musí být ona, ta je přece nejlepší. No a samozřejmě ten nejpřímočařejší nápad a moje roztomilé tap tadap tau zvítězilo (smích).

No a když už jsme u těch znělek, přeskočíme o mnoho let dopředu a zeptám se tě na písničku z TV seriálu Rapl. Mě osobně ta muzika strašně nadchla a tvůj zpěv je tam hodně expresivní. Přijde mi, že je ta muzika ještě skoro lepší než seriál samotný. Povíš nám něco o okolnostech vzniku?

Muziku k Raplovi má na svědomí Tadeáš Věrčák, kterého jsem poprvé potkala jako kytaristu Precedens právě u Martina Němce, někdy v době kdy vznikalo Sama doma. Občas jsme se někde potkali, občas spolu pracovali a když přišla příležitost společně dělat na písničce k Raplovi, byla to pro mě osobní záležitost, protože mám blízko i k lidem ze štábu, k hercům, s Honzou Pachlem (režisér) jsem chodila dokonce na základku. A samozřejmě ho milovala (smích). A hrozně jsem si přála, aby to mělo úspěch. Natočili jsme anglickou verzi, kterou do teď, se vší skromnosti, pokládám za úplně boží, ale nakonec byl nutný český text. Vždycky jsem si psala texty sama, radši v angličtině, přišla mi do groovu vždycky autentičtější a já mám naštěstí poměrně uvěřitelný přízvuk, ale i český. Jenže otextovat písničku do prime time seriálu mě dost děsilo. Tak to oběhlo nějaké textařské kolecko a Tadeáš povídá – neblbni, napiš si to. A nakonec jo. Je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí, na které jsem spolupracovala.

Dobrá, posuňme se dál. Už jsem se na to ptal jedné tvé kolegyně a pořád mě to zajímá. Vnímáš jinou energii z publika, když stojíš na podiu v divadle, nebo na koncertě? Je ten pocit jiný?

Je to rozhodně úplně jiný pocit. Divadelní představení je pro mě vetší disciplína, víc koriguješ svoji energii, jednáš vlastně za někoho jiného, zatímco muzika je pro mě totální obnažení všeho tvého vlastního, ty jsi ta hlavní postava, i když třeba respektuješ náladu konkretních písniček. Na herectví mě právě baví práce s režisérem, hledání přesného charakteru, motivaci a pak jejich fixování, abych s dalšími kolegy fungovala správně a uvěřitelně. U muziky miluju, jak „mi to jde samo“. Taky nejsem úplný listař a počítat jsem se učila ve velkých bolestech od svých muzikantskych kolegů, kteří mi to pokaždé dali sežrat (smích). A koneckonců i energie divaků v divadle se liší od koncertu. Na konci představení, při děkovačce, vydechneš a teprve se pořádně podíváš do publika, teprve teď zatleskaji, až teď si užiješ ten pocit z odvedené práce. Při živém hraní s kapelou máš kontinuální kontakt s lidma, máš okamžitou zpětnou vazbu v podobě nějaké energie. Samozřejmě i v divadle poznáš už v průběhu, že to lidi nebaví, ale málokdy dostaneš treba kelimkem od piva (smích).

Jsi trémistka? Případně mění se to nějak s věkem a zkušenostmi?

Jsem trémistka, ale dobře to snáším. Věkem se spíš tréma mění v zodpovědnost. Jsou samozřejmě lidi a situace, ze kterých trému mívám, ale už jsem velká holka.

Jsme především magazín pro muzikanty, tak pojďme k hudbě. Hodně lidí si tě myslím pamatuje z Colorfactory, to bylo velké jméno. Vzpomínám si, že jste dokonce hráli i v legendárním televizním pořadu Na Kloboučku u Michala Pavlíčka.

Colorfactory byla jedna velká náhoda. Jeden den jsem seděla v nějaké pizzerii a hrali tam It's always you z filmu Šeptej a já si pobrukovala ten druhý hlas a říkala si, tohle bych si chtěla někdy zazpívat, v takové kapele být. A za týden jsem někde na Letné potkala Colina Stuarta. A začalo to nejúžasnější a úplně nejdivočejší období v mém životě. Původní vokalistka v té době odjížděla do Anglie a ja byla zrovna po ruce. A pak jsme skoro dva roky nepřetržitě hráli. Šeptej už tehdy bylo kultovní a na koncertech narváno, v šatně byl catering a spali jsme v hotelech. Byl to z klubu a koncertu za pivo na baru docela skok. Už jsem pak nikdy nic takovýho nezažila.

S Michalem Pavlíčkem jsi pak spolupracovala dál, je to tak?

Už si přesně nevzpomínám, jestli za spolupráci s Michalem Pavlíčkem mohli Colorfactory. Michal nás tehdy oslovil s Markétou Foukalovou a Olgou Škrancovou jako tři mladé jazzové zpěvačky na koncert Tribute to Freddie Mercury v Rudolfinu. Zpívaly jsme se sborem a hrály s pěti snad nejlepšími kytaristy mezi různými hvězdami rádií, estrád a muzikálů. Nikdo nás neznal a tehdy jsme ten barák, my tři no name cácory, normálně zvedly ze židlí. Michal nás pak všechny pozval Na Klobouček, postavil nám band, nechal nás vybrat si písničky, ještě jsme si navzájem zpivaly sbory a bylo to naprosto úžasné. Taky jedna z mých top kooperací.

Mám tu další kapelu, Skyline. To už je dneska taková elektro legenda, stále živá a tvořící. Jak vzpomínáš na svoje období s nimi?

Skyline byla zajimavá etapa, bez které bych se bývala možná i obešla. Navazovalo to na období s Colorfactory a dostalo mě to na taneční scénu, velké festivaly, zažila jsem toho hodně a určitě to stálo za to, ale myslím, že jsme nebyli nikdy hudebně úplně kompatabilní. Začala jsem s nimi zpívat v jejich ranné d'n'b a jungle fázi a moc mě to bavilo. Bylo to temné, melancholické, ale pak to šlo jiným směrem a jak Jitka tak Marka se do toho hodily nebo hodí víc. Navíc to pro mě bylo osobně hodně porouchané období, nebylo snadné se mnou vyjít a je dobře, ze jsme se rozloučili. Já si taky uvědomila, že elektroniku prostě dělat nechci a že potřebuju víc vyprávět a méně ječet.

Vždycky mi připadalo, že jsi hodně hudebně rozlítaná, v dobrém slova smyslu. Na jedné straně elektronika se Skyline, Significant Other, různými Djs a na straně druhé spíše jazzovější věci jako Takin'Off nebo Jazz Efterratt a spousta dalšího, na což bohužel nemáme tolik prostoru. Mě spíš zajímá, co je muzika tvého srdce? Případně existuje ještě něco, co sis třeba nevyzkoušela a chtěla bys?

Když se zpětně podívám na svoji hudební minulost, paradoxně mi to připomíná role v divadle. Tady jazzový klub, tady funky jak prase, tady zas šansón, tady taneční festival. Všechno mě bavilo, být multifunkční. Ale nejvíc obdivuju zpěvačky, které šly svojí cestou, nerozmělňovaly se a dneska dělají autentickou dospělou muziku. Ať už je to Markéta Foukalová, Lenka Dusilová, Terka Černochová nebo Markéta Zdeňková. Dneska je mi 42 a poprvé točím vlastní desku. A poprvé dělám, co je mi nejbližší. Nebo to hledám.

Terezo, moje poslední otázka bude směřovat spíš do budoucna. Loňský rok byl pro kulturu jeden velký průšvih. Letos to zatím nevypadá o moc lépe, ale abychom to zakončili pozitivně – co chystáš a na čem pracuješ? Máme se na co těšit?

S Tomášem Mourkem jsme měli napsaných pár věcí a řekli si, že natočíme EP, 4-6 věcí. Ale nakonec, díky celé té kulturní paralýze, jsme se rozhodli dál psát a točit, dokud desku nebudeme moci pokřtít normálně před lidma. A díky té koncertní stopce na nás měli čas Maťo Ivan a Kolouch – nahráli a snad budou pokračovat v nahrávání té nejlepší rytmiky, jakou jsem si mohla přát. Takže já na ten covid úplně naštvaná být nemůžu. Zkrátka jsem měla poprvé v životě možnost se zastavit v tom multitaskingu a zjistit, že mi nejvíc vyhovuje akustická muzika, intimní sdělení a že už mám svoje asi odhulákáno.

Tagy Hovory po zkoušce Tereza Nekudová
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY