Přejít k hlavnímu obsahu
Nejsou to dokonalé nahrávky, ale mají neskutečnou atmosféru | Foto: Luné
Nejsou to dokonalé nahrávky, ale mají neskutečnou atmosféru | Foto: Luné
Jan Hamerský - Po, 21.06.2021 - 08:00

Hovory na bednu #5: Klára Čížková & Tamara Sofia Shmidt

Dnešní Hovor na bednu bude výjimečný. Klára Čížková hraje na příčnou flétnu spíš ve volném čase. Vede kurzy taneční a pohybové terapie. Výtvarnice a hudebnice Tamara Sofia Shmidt (Awali) naopak víc skládá, hraje a hlasové kurzy vede spíš příležitostně. Podrobněji než jejich terapeutické zkušenosti ale přišel na přetřes jejich společný projekt Luné a pro uplynulé měsíce typický jev, terénní nahrávání a zvukové koláže. A právě o tom, proč je u abstraktních zvukomaleb rozhodující fantazie posluchače a nikoliv kvalita záznamu, byla řeč především.

Klára je taneční terapeutka, Tamara zase hudebnice a výtvarnice. Jak jste se našly?

Klára: Dostala jsem na Tamaru kontakt. Chtěla jsem tehdy pro třináctiletou dceru k narozeninám tetování hennou. Sešli jsme se v cukrárně, s dcerou, dortama a hennou, a povídali si o muzice. A Tamara se mě zeptala, jestli s ní nechci zkusit hrát.

Tohle se stalo před čtyřmi lety. První singl jste vydaly až letos. Dá se říct, že vám pandemie dala prostor se víc soustředit na Luné?

K: Vůbec. Hodně jsme spolu hráli a improvizovali už před tím. Taky jsem něco nahrávala pro Awali. Během těch čtyř let jsem přinesla nějaké svoje věci a postupně jsme zkoušeli i něco společnýho.

Ve kterých skladbách Awali bych vás vystopoval?

Tamara: Pamatuješ si to? (smích)

K: Zapomněla jsem název, ale je tam jedna nahrávka.

T: Whales, album Ad Astra. Klára hostovala na flétnu i na křestu. Její vstup jsme nezkoušeli, ale myslím, že se jí hezky povedl. Živý nástroj dělá svoje.

Ještě bych se na chvíli vrátil ke Klářině práci. Vztah pohybu a hudby je jasný, ale jak jste se dostala ke hraní na nástroj?

K: Už v dětství. V dospělosti jsem pak hodně hrála jazz, třeba s Ivanou Fitznerovou v Julie a Band. Byli to studenti konzervatoře a dostala jsem se mezi ně, protože jsme s Ivanou chodili na gympl. Pak jsme měli kapelu Tua Borta, která dělala crossover jazzu a world music, kde jsem si dělala aranže. Hodně severský a balkánský věci. Až potom jsem se víc zaměřila na taneční a pohybovou práci.

Pro Awali na koncertě jsou typické zvláštní pohybové kreace. Vím, že jsou naprosto samovolné a bez choreografie, přesto dokázala byste z nich něco vyčíst?

K: Z tance lze vyčíst hodně věcí, ale nevím, jestli by se mi chtělo. Když s Tamarou hraju, soustředím se na hudbu. Nikdy to pro nás nebylo téma. Jinak máme každý svůj pohybový styl a naše osobnost se přímo promítá do pohybu, jeho slovníku a stylu.

Trochu odběhnu. Jak se dělá taneční terapie, která předpokládám, je hodně kontaktní, v distančním režimu?

K: V distančním režimu jsem minimálně, ale dá se na druhého naladit i distančně online, jen o mnoho hůř. Při taneční terapii jsme na dotyk velice citliví, protože je velmi intimní, a tak terapie většinou probíhá spíš bez dotyku.

Pokud při ní používáte hudbu, jakou vybíráte pro tu kterou příležitost?

K: Spíš nechávám vybírat klienty, pokud ji chtějí. Domlouváme se, jestli má být víc dynamická nebo rytmická, a když to není jasné, používám volně plynoucí rytmy, které je neruší, ale podpoří v tom, že v tichu nejsme sami. Nechci jejich autentickou náladu převálcovat muzikou. Hudba hodně ovlivňuje atmosféru zážitku, proto hodně pracujeme s tichem.

Tamara se hodně zabývá DAW a terénním nahráváním. Jak moc se snažíte o čistý záznam? Pracujete s chybovostí?

T: Na field recordingu pracujeme společně a snažili jsme se, aby naše podíly byly vyvážený. Vybírali jsme šustění náušnic a další podobný zvuky, které jsem pak zkreslovala. Úplně jsem se vzdálila nahrávání se super čistým zvukem na drahý rekordéry s velkou dynamikou a prostorovým zvukem. Atmosféru vytváříme i šumem. Klára nahrávala třeba děti, slepičky, piano a podobně. Nejsou to dokonalé nahrávky, ale mají neskutečnou atmosféru.

Jak byste pracovala s čistým zvukem zurčení vody nebo šumění větru?

T: Chvíli bych v Logicu Pro poslouchala, jestli mi ve zvuku něco zní. Jako bych u té řeky byla. Často pak takhle čistou nahrávku ohýbám. Měním frekvence, a ty pak vytáhnou jeden konkrétní úsek, který začne znít jako tón. Na něm pak můžu stavět a pracovat dál s tím, jestli má podzimní melancholickou náladu nebo je to naopak letní veselej potok, Také dost nahrávku ovlivňuje, kde zrovna jsem, klidně i myšlenkami, a co prožívám.

S Kakaxou, který zmástroval poslední album Awali, jsem dělal rozhovor o nahrávání v domácích podmínkách. Vysvětloval mi, že je dobré při něm střídat různé typy hudby a pak si jít odpočinout do přírody. Zabírá to také na vás, když pracujete s přírodními zvuky? Odpočinete si?

T: (smích) Ne, pracujeme hlavně s domácími neidentifikovatelnými zvuky. Někde máme sfouknutou svíčku nebo šustění listí.

K: Příroda je hodně velká inspirace. Možná ještě budeme pracovat s přírodními zvuky, ale zatím jich opravdu moc nebylo. Pokud jsou, znějí zastřeně a jako by odjinud.

Awali - z křestu Embodied ve Varšavě, rok 2019 | Zdroj: Awali

Když porovnáme poslední řadové album Awali a EP Luné, jaký byl podíl nahrávání a práce v počítači?

K: Snažili jsme se pracovat se všedností, která do nahrávek vstupuje. Nahráváme všechno možný a pak sedíme u počítače a děláme koláže. Je to organické malování zvukem.

T: Vždycky se domlouváme, co vypíchneme, kde který akcent a co chceme říct. Chceme, aby to bylo až napůl mystické.

K: Doma pořízený materiál ještě kombinujeme, ale není to nic dopředu promyšlenýho.

A nebavíte se trošku tím, že víte, kde jste ten který zvuk nabrali a jak po úpravách zní?

T: To přesně děláme. (smích)

K: Ale nápady jako, že si v Tussa Lulla hraju s náušnicí, nejsou vykalkulovaný.

T: Vždycky se snažíme se zvukem pracovat kreativně. Mezi efekty, které používám, je i efekt nahodilosti. Můžu zvuk modelovat podle sebe, ale ne vždycky se moje finální představa uskuteční a vznikne něco nového. Tak vzniká další efekt radosti a nadšení, protože ne všechno je pod kontrolou. Je to hodně intuitivní a spontánní abstraktní “malba”.

K: Víc by se mi líbilo slovo prostředí nebo duch místa. S takovou atmosférou hodně pracuji při terapii. Pak hodně přemýšlíte nad příběhem.

Jaký příběh chcete do nahrávky dostat? Má ho jen singl Tussa Lulla nebo ho bude mít celé ípíčko?

T: Tím, že je to hodně abstraktní, minimalistické a čisté, dáváme hodně prostoru představivosti. Snažíme se, aby nebylo hned jasný a doslovný, co se tam děje, a aby si každý v tomhle abstraktním obraze přes svůj osobní filtr našel něco jiného krásného ze sebe. Moc bych si přála, aby naše skladby byly kolážemi nebo poezií s náznaky nálady.

K: Jednotlivé písně budou asi vznikat postupně. Hledáme, co písnička potřebuje. Nemáme dopředu daný, jak to bude. Zkoušíme. Třeba teď jsme dodělali skladbu, starou keltskou baladu. Půl roku jsme ji aranžovali, a nakonec tam je čistej hlas, field recording a úplné minimum nástrojů.

T: V tom vidím největší kouzlo hudby. Někde v dálce vidíme maličký nápad, a jak se nám hromadí další a další nápady, blížíme se k té představě víc a víc a postupně ji nahmatáváme. Příběh vidíme až na konci. Nerozhodujeme se vědomě, spíš organicky a intuitivně. Proto nás to tak baví.

K: Ještě je tam struktura textu.

Tussa Lulla je stará švédská ukolébavka. Poslední měsíce jsme trávili obecně víc času v krajině s její pamětí. Ovlivnil akcent na lidovovou tvořivost?

K: Tu skladbu jsem chtěla udělat léta. Hrozně moc let jsem ji měla v šuplíku. Tamaře jsem ji přinesla jako první a taky jsme ji jako první spolu dělali. Nemám pocit, že by to souviselo s koronou.

T: Celý rok s Covidem nám dal spíš možnost trochu vydechnout. Nemám pocit, že bychom byli víc v přírodě.

Když už mluvíme o té dlouhé nucené pauze, už měsíc před 13. březnem 2020 jste ohlašovala menší pauzu s tím, že se chcete víc věnovat tetování a obecně výtvarnu. Jak hodnotíte, že se tahle pauza tak natáhla a mezitím hudební průmysl odumřel?

T: Asi nebudu mluvit o průmyslu. Nejsem jeho aktivní součástí. Hudba, kterou dělám sama nebo s Klárou, je hodně mimo hlavní proud. Tvorba je naší neoddělitelnou a neodmyslitelnou součástí. Tvoříme nezávisle na tom, jestli jsou kluby zavřený nebo se každý den hraje. Mohla jsem se víc věnovat spolupracím a nebyla pod tlakem, že příští měsíc mám nějaký hraní, a měla bych skládat, zkoušet nebo dělat promo. Za to jsem ráda. Jinak zůstalo vše při starým.

Kromě toho, že jste výtvarnice, jste si před koronou zkusila práci hlasového lektora. Na takových kurzech se často scházejí lidé, kteří se stydí zpívat. Vy na mě působíte hodně introvertním dojmem. Jak jste takovou zkušenost zvládla?

T: Všichni v sobě máme několik osobností. Jedna funguje na stagi, jiná při výuce. Každá z těch poloh mi umožńuje zapojit jiné kvality. Vidím v tom možnost být celistvá a i trochu extrovertní, pokud to je vhodná situace. Cítím se nabitá. Vím, co předat.

Jak jste navodila atmosféru bezpečí?

T: Je to jednodušší, než se zdá. Často se stává, že někdo chce cvičit a bojí se, že bude rušit, a najednou přijde do obrovského prázdného sálu, kde je krásné echo. Cítí, že tam nejsou omezeni míněním ostatních lidí. A člověku, který se ve svém těle cítí dobře, se snaz otevře i hlas. Také atmosféra bezpečí podle mně se navodí tím, že lektor je přijímající: neodsuzuje ale dává prostor člověku najít si svůj vlastní unikátní hlas. Je to jemné a laskavé vedení.

Loni Fiona Apple vydala album Fetch the Bold Cutters. Hodně na něm pracuje se zvuky svého vlastního domu. Pokud jste ho slyšely, jak na vás působilo?

T: Mám ji moc ráda, líbí se mi, jak kdysi přezpívala Across the universe od Beatles, ale zrovna její poslední album jsem ještě neslyšela. Znám víc zpěvaček, které měly předtím třeba spíše pop rockový styl a najednou víc pracují s field recordingem a elektronikou, objevuji nové horizonty a jejich tvorba se vyvíjí s nimi. Přijde mi to obrovsky obohacující, osvěžující a hlavně inspirující.

K: Neslyšela jsem, ale ráda si poslechnu, díky za tip. Ráda si poslechnu, díky za tip.

Tagy Na Bednu! Klára Čížková Awali field recording Luné
Jan Hamerský
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se t…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY