Harlej slaví čtvrtstoletí a nadále jede ve stejných bigbítových kolejích

Novinka Smutku dávám sbohem obsahuje 11 skladeb a její název v podstatě vystihuje, o čem muzika této formace je. Samozřejmě, hlavně o zábavě. Na smutek není čas, byť se některé skladby nesou na melancholické vlně, no a nějaké řešení světových problémů v textech také nehledejte. Hudebně rovněž nejde o žádné složitosti. Jednoduchost, nosné a zapamatovatelné refrény, pár akordů (ne, prosím, nenazývejme to punk rockem), to jsou hlavní atributy ryzího bigbítu Harleje. 

 

 

Písně jsou napsány tak, že posluchači utkví v hlavě po prvním poslechu. Vlastně už po úvodních tónech tušíte, jak se bude skladba dál vyvíjet. Žádné překvapivé momenty se tedy nekonají. Jako příklad může posloužit Tráva (hmm, kolikrát už jsme mohli slyšet tento akordový postup?). Podobně jsou na tom i ostatní kousky, ale například hned následující Tančíš v dešti má povedenou vokální linku a krátké, ale účelné sólo, pěkně s wah wahem. Budiž jim odpuštěn češtinářský nesmysl „Lepší se pak zapomíná,“ který v textu zazní. 

 

Za zmínku pak stojí hostující Supice ze Tří sester, která účinkuje ve skladbě A já tě nechci a její akordeon nastoluje hospodskou atmosféru, dobře známou z její domovské kapely. Celá deska působí kompaktně a dá se domnívat, že hodně skladeb z ní získá kvůli svým chorálovým popěvkům (Smutku dávám sbohem, Vrátím se zpátky) místo v koncertním setlistu. 

 

Pokud si potrpíte na složitější aranže či alternativnější pojetí muziky, tohle nebude nic pro vás. Jak už bylo zmíněno v úvodu recenze, tady se hraje na jednoduchost a přímočarost. Fanouškovská základna kapely bude ale určitě spokojena a kluby, v případě Harleje vlastně už haly, budou praskat ve švech. I tohle je legitimní projev kapely.

 

 

 

Warner Music, 42 minut