Gibson Les Paul Special Tribute DC Blue Stain: mistrná učňovská práce

Korpus vypadá jako učněm vysoustružené PRS. Juniorský doublecut přitom měl před pětašedesáti lety plnit roli lacinějšího Gibsonova Les Paulu právě pro začátečníky. Záměrně píšu měl. Vzhledem k pěti letům, po které se originál vyráběl (1954-1961), je nabíledni, jak tehdejší trh přijal kytaru, která LP nepřipomíná ani po sundání pětek rozptylek.

Na druhou stranu právě jeho zjevná obhroublost, která ostře kontrastuje s vypiplanými Les Pauly od třiceti tisíc výše, přímo vybízí si tento slepý evoluční článek vyzkoušet. A věřte nebo ne, Gibson Les Paul Special Tribute DC Blue Stain za to rozhodně stojí.

Hlavním důvodem ke koupi je paradoxně už to nevzhledné tělo. Dva kusy poctivého mahagonu, natřené prodyšným nitrolakem, tlačí do pupku, žeber zrovna jako přes aparát, a to i díky singlům P-90. Ačkoliv jejich sláva měla taktéž jepičí život (za tovární standard platily v letech 1946-1957), průběžně se vracejí zrovna jako juniorský Les Paul. Není divu, když do aparátu, ideálně hi-gainového, pouštějí jemnější, jasnější a konkrétnější zvuk než mladší, už kanonizované humbuckery PAF.

Do kamen nepatří ani krk. Slim Taper pojmenovaný po leviskách z 50. let možná pro Juniory není úplně typický. Objevil se prvně až rok před koncem jejich výroby, ale pro jeho skvělé herní je těžké nemít slabost. Na reklamaci není ani ovládání. Atypické vertikální přepínání mezi kobylkovým a krčním snímačem je mírně skosené, tudíž přímo v přirozené trajektorii pravé ruky. Život leckomu usnadní i zjednodušené ovládání o dvou poťácích.

Humpolácký design těla Gibsonu Les Paul Special Tribute DC Blue Stain se sice i tak snáší těžko, pokud zrovna nehrajete s popruhem popuštěným proklatě nízko. Tvarový kompromis mezi Les Paulem a SG však svým starším a vyzrálejším příbuzným žádnou ostudu nedělá, zvlášť pokud spíš než na vzhled hledíte na zvuk.