Přejít k hlavnímu obsahu
Diamond Dogs nejsou žádné laciné retro, tihle chlapi do toho jdou srdcem. | Foto: Wild Kingdom Records
Diamond Dogs nejsou žádné laciné retro, tihle chlapi do toho jdou srdcem. | Foto: Wild Kingdom Records
Petr Adamík - Pá, 21.01.2022 - 12:00

Diamond Dogs servírují dvojitou nálož rock'n'rollové zábavy

Sören „Sulo“ Karlsson je workoholik a není snad chvíle, kdy by neskládal, nepsal (knihy), nenahrával či nekoncertoval. Poslední zmíněná činnost byla v uplynulých dvou letech ze známých důvodů spíše sporadická, a tak smutné časy přečkával v nahrávacím studiu, kam tentokrát zamířil se svými Diamond Dogs, s nimiž debutoval už v roce 1993 albem Blue Eyes Shouldn't be Cryin'.

Sulo má velmi otevřený přístup k různým hudebním stylům  spolupracuje s umělci v oblasti country, popu, reggae, punku či rocku. Jeho srdce však bije hlavně pro britskou muziku 70. let. A na nahrávkách Diamond Dogs to bylo vždy znát. Jejich desky posluchače pokaždé zavedly do časů, kdy hitparádám vévodil pozlátkový rock a kdy byla v hudbě ještě důležitá zábava. Na Slap Bang Blue Rendezvous tomu není jinak.

Diamond Dogs nejsou žádní troškaři a vrhli se rovnou na dvojalbum, které v sobě zahrnuje čtyřiadvacet skladeb. S Alright Brutus I'm On započne spanilá sedmdesátková jízda. Refrén v What If I Knocked vás nenechá klidnými a je hned jasné, že Dogs se nachází ve skvělém rozpoložení. Že se na vás valí ze všech stran skryté či otevřené odkazy na rockové klasiky? Že tu slyšíte Faces (Rock It And Roll It), tam zase Slade (Everything´s Fine) nebo T-Rex (Golden Wheel)? Však přesně o to tady jde! Sulo a Dogs mají své idoly moc dobře přečtené a volí postupy, které jednoduše fungují i v jedenadvacátém století.

Ve skladbách je však patrný i typický Karlssonův rukopis, například v Common Form Of Life, v níž touží po návratu běžného života, jaký znal dřív. „Chodím prázdnou ulicí, která bývala plná lidí... Je to jako konec světa a já jsem poslední, kdo se o tom dozvěděl,“ zpívá v ní, jako by reflektoval současnou dobu plnou lockdownů a restrikcí. I přesto, že se na albu nachází i pomalejší věci a celkově jeho stopáž dosahuje hodiny a půl, má deska spád a v žádném případě u ní neusnete. 

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Diamond Dogs nejsou žádné laciné retro, tihle chlapi do toho jdou srdcem. Vědí, že je to jen rock'n'roll, „but they like it.“ Pro natáčení si vybrali stockholmské Sunlight Studio známého producenta Tomase Skogsberga, pod jehož taktovkou zde vznikly například alba Hellacopters, Backyard Babies, ale také death metalové skvosty od Entombed či Grave. 

„Tohle je mé mistrovské dílo, mé Bílé album,“ prohlásil o desce sám Skogsberg. Spolupráce s Diamond Dogs vyšla skutečně na výbornou. Vše je tak, jak má být – tedy pro žánr, kterému Dogs holdují. Nechybí Wurlitzer piano jako z alb Faces či z prvních sólovek Ronnieho Wooda. A když už akustika, tak jedině se zvukem Hummingbirda, a další a další stylové vychytávky. 

Diamond Dogs - Slap Bang Blue Rendezvous

Diamond Dogs  Slap Bang Blue Rendezvous

Wild Kingdom Records, 43:18 a 45:15

75 %

Tagy Diamond Dogs Recenze alb

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Petr Adamík
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY