Přejít k hlavnímu obsahu
Sulo, velký fanoušek britského zvuku 70. let | Zdroj: archív Sörena Karlssona
Sulo, velký fanoušek britského zvuku 70. let | Zdroj: archív Sörena Karlssona
Petr Adamík - Po, 30.03.2020 - 08:00

Sulo: Práce s různými žánry pomáhá skladateli se zdokonalit

Sören Karlsson, známý spíš jako Sulo, je výrazná postavička na švédské rockové scéně. V 90. letech zakládal s Adersem „Bobbou“ Lindströmem úspěšné Diamond Dogs, se kterými do dnešního dne natočil jedenáct studiových alb a sdílel pódium s Ianem Hunterem, Hanoi Rocks nebo The Cult. Od roku 2013 pak vede power pop punkovou „supergroup“ The Crunch, kterou vedle něj tvoří bývalý bubeník The Clash Terry Chimes, kytarista Micky Geggus (Cockney Rejects) a basák Dave Tregunna (Lords Of The New Church, Sham 69). Právě jim po menší pauze vyšlo nové třípísňové EP. V Sulově hudebním záběru není ale jen rock a punk, své zkušenosti má i s country, popem nebo reggae.

The Crunch právě vydali nové EP Smoke & Mirrors a v březnu jste měli naplánováno menší turné po Skotsku, ovšem kvůli současné situaci ohledně koronaviru byly koncerty zrušeny.

Celkově jsem zatím musel zrušit asi sedmnáct koncertů. Ty vystoupení ve Skotsku přišly jako první. Upřímně, já ani nevěděl, že se ten virus šíří tak moc a že je to tak zlé. Byl jsem v kontaktu s promotérem, který taky netušil, jak vážné to je. Vlastně až se Mick (Geggus) vrátil ze Španělska, kde byl myslím na dovolené, tak byl celkem znepokojený. Pořadatel se začal bát, že když budou lidé vystrašení, tak se neprodají žádné lístky a pak už to šlo všechno rychle. Můj kámoš z dětství Bobba, který hraje v Hellacopters, mi volal před pár dny. S kapelou hráli v Jižní Americe a ten návrat byl prý noční můra. Z Brazílie chytli poslední letadlo do Evropy. Kdyby se jim to nepodařilo, museli by zůstat minimálně šest týdnů v Riu. Nejhorší je, že teď nikdo nic neví. Já se živím muzikou už třicet let, jako skladatel, producent a muzikant v několika kapelách. Nyní nevím, co bude dál. Jsem tak trochu workoholik, takže první věc, kterou jsem udělal byla, že jsem přeorganizoval všechny termíny nahrávání, které jsem měl naplánované na květen. S Diamond Dogs jdeme do studia teď v dubnu. Vracíme se znovu do Sunlight Studios, které patří známému švédskému producentovi Thomasi Skosbergovi. Nahrávali tam Hellacopters, své první nahrávky tam dělali Backyard Babies, ale také my.

Tvůj program je tedy i přesto hodně nabitý.

Taky ještě hodně píšu knihy, převážně fotbalové biografie. Ta poslední je o Lennartu Johanssonovi, který loni zemřel, krátce na to, co jsme knihu dokončili. Je to jeden z lidí, kteří mj. vytvořili Champions League a dvacet let byl jeden z největších šéfů UEFA. Stýkal jsem se s ním celý rok a během toho napsal knihu o jeho neuvěřitelném životě. Když loni zemřel, jeho dcery mě požádaly, abych mu na pohřbu zazpíval My Way od Franka Sinatry, kterého byl velký fanoušek. Samozřejmě jsem nehrál verzi od Sida Viciouse. (smích) Teď jsem se ponořil do psaní další knihy, románu, který jsem měl dlouho v hlavě. Myslím, že nejlepší teď bude moc nesledovat zprávy, protože ty ti tak akorát navodí depku. Vše se teď točí okolo koronaviru. Lidi se momentálně potřebují k něčemu upnout a něco dělat, ať už je to malá věc. To nejmenší, co teď lidi můžou udělat, je mýt si ruce a nechodit moc ven. Ale přiznávám, že jsem v šoku. Když to tady přišlo z Číny, tak to trvalo jen čtyři dny a celé Švédsko zavřeli. Nikdy bych nevěřil, že se něco takového může stát.

Vypadá to tedy, že nejbližší koncert, kde bude možno spatřit The Crunch, je Rebellion Festival v Blackpoolu v létě, je to tak?

Zatím nevíme. Všechny naše koncerty byly posunuty a čekáme, kdy nám nabídnou nějaká nová data. Domnívám se ale, že většina těch koncertů bude až po létě, protože na léto nikdo moc koncerty domlouvat nechce. Na Rebellionu je to celkem zvláštně nastavené, protože některé kapely tam hrajou každý rok. Takoví UK Subs tam musí být snad už více než po dvacáté. Pro nás to bude teprve druhá účast. Je to celkem zábavné místo. Vypadá to jakoby se v Blackpoolu od 30. let nic nezměnilo a pak přijde jeden víkend v roce, kdy celé město obsadí pankáči, to je legrační. (smích)

Kdy jste skladby pro nové EP The Crunch natáčeli? Vím, že Set In Stone byla venku už v roce 2018, kdy měla měla být součástí kolekce vašich dosavadních singlů s názvem We´ll never make it to the BBC.

Ano, tuhle skladbu jsme pořídili už dříve. Nicméně Smoke & Mirrors jsme nahráli, když jsem byl zrovna v Anglii kvůli jiného projektu. Pracoval jsem na třech duetech s různými popovými umělci pro mé popové album, které ještě není venku, ale brzy bude. Myslím, že to bylo loni v létě. Každopádně, museli jsme na nějakou dobu dát The Crunch bokem, protože Terrymu (Chimesovi) se přihodila smutná událost, kdy mu zemřelo dítě. Bylo to zrovna v době, kdy jsme plánovali velké věci, ale když nastane taková situace, vše musí jít pochopitelně stranou. Čekali jsme na něj, až sám přijde a řekne, že je v pořádku a je připraven zase pracovat. Bylo to strašné.

Další nepříjemnost nastala u vaší doprovodné zpěvačky Idde Schultzové, která dle mých informací musela nedávno pověsit hudební kariéru na hřebík kvůli problémům se sluchem. Můžeš situaci přiblížit?

Idde má bohužel vážnou nemoc, kvůli které už se nemůže věnovat muzice. Jmenuje se to Meniérova nemoc. Způsobuje to, že například nemůžeš slyšet všechny tóny. Vážněji se to projevilo na turné, které jsem s Idde jel společně s Chrisem Speddingem pod názvem The Piggyback Riders. Zpívala skvěle, vše ale bylo o půl tónu jinde. To bylo zvláštní, protože Idde je jedna z nejlepších zpěvaček, které tady ve Švédsku máme. Je to opravdu smutný příběh.

Nové EP vychází v digitální podobě. Je v plánu i vinylová verze?

Rádi bychom. Důvod, proč to nyní je pouze v digitální podobě je ten, že jsme to chtěli mít venku ještě před zmíněným turné, které se teď ale odložilo. Nyní to tedy projednáváme a doufám, že to půjde. Věřím, že se nám podaří domluvit i více koncertů, protože na ty,co už byly zabookované, se celkem dobře prodávaly vstupenky, což vždycky potěší. Lidé na nás chtěli přicestovat až z Francie a to mě mrzí. Ten virus má bohužel dopad na všechny.

Vím, že pro The Crunch je velmi těžké se sejít. Ty máš své sólové aktivity, Micky Geggus hraje s Cockney Rejects a Terry s Davem jsou také dost vytížení. Jak u vás tedy probíhá nahrávání? V dnešní době lze vše řešit na dálku, ale u vás nějak cítím, že jste věrni klasice a natáčíte společně v jednom studiu, mám pravdu?

Ano, je to tak. Já jsem skladatel, tedy ten, kdo přináší skladby. Někdy je to i více než patnáct demonahrávek. Z toho pak nechám zbytek volit, které písně použijeme. Stejně to probíhá při sestavovaní setlistu. Jako producent s námi spolupracuje Kevin Porée, který je velmi pohodový a vše s ním probíhá hladce. Smoke & Mirrors šlo snad nejrychleji a Kevin Terryho dokonce obviňoval z toho, že až moc před nahráváním trénoval. (smích) Všichni se hudbě nějakou dobu věnujeme a chlapi jsou všichni velcí profesionálové. Mick potom ještě dohrává svou sólovou kytaru sám, čímž to vždy nabere menší zpoždění.

A jak u The Crunch probíhá příprava na turné?

Tentokrát byla trochu jiná. Každy z členů napsal svůj seznam písní, které by chtěl hrát a pak jsme se koukli, v kolika věcech jsme se shodli. Mezi naše skladby přidáváme i pár věcí od našich bývalých kapel. Hrávali jsme Garageland, protože to je Terryho nejoblíbenější věc z období, kdy hrál s The Clash, Mick chce zase hrát Janie Jones, protože to je jeho nejoblíbenější od The Clash, pak tam je Badman od Cockney Rejects nebo Borstal Breakout od Sham 69. Ale taky Russian Roulette od Lords Of The New Church. Uvažujeme, že zařadíme více skladeb od Lords, protože je to velmi nedoceněná kapela.

Producenta Kevina Poréeho ty osobně využíváš i na svých sólových deskách. Znáte se dlouho? Kdy začala vaše spolupráce?

Začala v podstatě během natáčení první desky The Crunch Busy Making Noise. Je to Terryho starý kamarád. Terry navrhl, že zná v Londýně fajn studio, kde bychom mohli nahrávat a tak jsme se jednou objevili v Berry Street Studios. Kevin už je v branži dlouho, nahrával s Paulem Youngem, dokonce hrál kytaru pro Jamese Browna. Když jsme měli Busy Making Noise hotovou, řekli jsme si: „Hmm, jsme v Londýně, pojďme to zmasterovat do Abbey Road.“ Kevin to ale zamítl s tím, že Abbey Road je pro turisty a že to vezmeme na lepší místo. Skončilo to tak, že nám to masteroval Jon Astley, producent The Who. Jeho dcera je ženou Petea Townshenda snad pětatřicet let. A tak jsme se ocitli v domě Petea Townshenda v Twickenhamu. Tenhle chlapík Jon Astley masteruje hlavně jen velké věci, reedice Stones, The Who, The Kinks, Small Faces a podobně. Jako třešnička na dortu pak byla, že jsem se toho večera ocitl na guestlistu The Who, když hráli ve Wembley.  

Zaujala mě tvá deska Punk Rock Stories And Tabloid Tales, kde jsi nazpíval básně punkového poety Garryho Johnsona. Nechal ti Garry volnou ruku co se týče hudby nebo měl nějakou představu, jak by jeho básně měly být zhudebněny? Probírali jste to nějak spolu?

Měli jsme schůzku, poslal mi knihu svých básní. Některé z nich jsem znal. To album jsem složil opravdu rychle. Trvalo mi to snad jen tři týdny. Byl z toho v šoku. Jsou tam celkem dobré skladby jako třeba The New Face Of Rock´n´Roll. I když Garryho Johnsona často dávají na různé Oi! Kompilace, tak on je ve skutečnosti mod. Fanatický fanoušek Small Faces či Davida Bowieho. Chtěl, aby album mělo takový ten raný feeling, ještě před punkem, šedesátkový popový styl. Když pro někoho skládám, tak vždy přemýšlím nad tím, jak bych si přál, aby to album daného interpreta znělo, kdybych si ho kupoval já. Doporučuji také projekt The Bitter Twins, který jsem udělal s Boppou z Hellacopters. Máme tam zajímavé hosty jako Brian Robertson z Thin Lizzy. Pokud máš rád The Clash, tohle se ti bude líbit. Několik skladeb koprodukoval Don Letts.

Na tvých albech, ať už s The Crunch, na tvých sólovkách či Diamond Dogs má vždy velké  zastoupení akustická kytara. Hodně muzikantů, i těch rockových, skládá své písně výhradně na akustickou kytaru. Je to stejné i u tebe?

Většinu svých skladeb skládám nejdřív ve své hlavě. Napadají mě melodie a popěvky, až potom to převedu na kytaru. Ano, mám rád v nahrávkách akustickou kytaru. Jsem velký fanoušek muziky 70. let, toho britského zvuku, což pro mnohé asi nebude překvapením. (smích) V těch starých nahrávkách od Roda Stewarta, Davida Bowieho nebo i Lou Reeda, který je sice Američan, ale produkci mu dělal Bowie, na všech těch albech slyšíš v pozadí akustickou kytaru. Zvuk je pak organický, houpavější.

Jsi žánrově hodně otevřený, nedělá ti problém hrát punk rock, rock´n´roll, nevyhýbáš se popu nebo country a spolupracuješ se spoustou zajímavých osobností. Mimo jiné se švédskou hvězdou country Kikki Danielsson, které proukuješ alba a skládáš pro ni písně. Jak k tomu došlo? Oslovil jsi Kikki ty nebo ona tebe?

Potkali jsme se v jedné televizní show. Do té doby jsem ji neznal, ale slyšel jsem o ní, protože ona je ve Švédsku něco jako mix mezi Petem Dohertym a Dolly Parton. Je to královna titulků. Začali jsme si povídat a skončilo to tak, že jsem ji nabídl písničku. Poslal jsem tu skladbu a jí se to líbilo. Říkala, že bychom z toho měli udělat duet. A tam to začalo. Je opravdu známá, takže když vydá skladbu, je to ve všech tiskovinách. Udělali o ní dokonce divadelní hru, bylo to ve stylu Tarantinových filmů s její hudbou. Vím, zní to podivně, ale v Gothenburgu to byla velká věc. Potom přišlo období, kdy jsem si říkal, že je ten správný čas natočit pořádné country album ve stylu Johnnyho Cashe. Vrátila se, přestala pít, změnila se a její hlas byl opravdu skvělý. Věřila mi a souhlasila. Napsal jsem silné texty o jejím životě, o tom, jak to je, o pití a problémy, které s ním měla. Natočili jsme album a bylo velmi úspěšné. Napsal jsem všechny skladby a produkoval to. Věřím, že když jako skladatel pracuješ v různých žánrech, tak ti to pomůže se ve skládání zdokonalit. Když napíšu dobrý country song, tak mi to v budoucnu může pomoci v tom, abych napsal ještě lepší punk rockový song. To je můj názor.

Dokonce jsem zahlédl trailer k dokumentu, který o tobě právě natočili. Kdy bude k vidění?

Když jsem poprvé viděl ten trailer, tak jsem byl v úžasu. Dokonce tam na začátku mluví švédský premiér, šéf UEFA, Bobba z Hellacopters, Terry Chimes, všichni tihle lidé. Jelikož je to o mně, tak možná bude znít divně, když řeknu, že je to skvělý dokument. Opravdu se to povedlo. Bude to v národní švédské televizi asi v září nebo říjnu. Snad mě ten dokument někam posune. (smích)

Tagy Osobnost týdne The Crunch Diamond Dogs The Clash Sulo
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY