Čítanka z hudební tvorby #2: Intuitivní demiurg Nick Cave

Improvizace

V úvodu knihy Nick Cave mluví o tom, jakým způsobem vytváří píseň, a předkládá trochu jiný pohled na hudební improvizaci. Nejde tu totiž o improvizaci ve smyslu, v jakém jazzoví hudebníci improvizují na nějakou melodii nebo téma; u Cavea do hry vstupuje spíše náhoda nebo dokonce hudební nedorozumění. Společně se svým bratrem ve zbrani Warrenem Elisem se snaží „najít formu písně v průběhu pracné improvizace, náhodně objevit její podobu během hudebního dobrodružství“, jako třeba při práci na albu Ghosteen: „S Warrenem jsme čistě improvizovali. Já hrál na piano a zpíval a on se staral o elektronické nástroje, smyčky, housle a synťáky, přičemž ani jeden z nás neměl potuchy, co děláme nebo kam směřujeme. Prostě jsme se jen oddávali tomu zvuku a na cestě za něčím novým se řídili svými pocity a tím, jak chápeme svou spolupráci. Celé dny jsme hráli víceméně nonstop. Další dny jsme trávili tím, že jsme se tím probírali a hledali úryvky, které znějí zajímavě. V některých případech se jednalo pouze o minutovou pasáž či jediný verš. A pak už to bylo v podstatě o tom, jak z těch půvabných, různorodých částí složit písně. Zpočátku jsme ten materiál stříhali jako koláž nebo nějakou hudební asambláž a na tomhle základu jsme pak vybudovali songy.“

Nicméně je zde nemalé riziko, že se tento druh skládání – tento druh jiné improvizace – může nepovést, a často to tak prý i dopadá. Zároveň však Cave dodává: „Potřebuješ pouze deset skladeb, deset nádherných a dechberoucích náhod, a deska je na světě.“

Za zmínku tu stojí jedna podstatná věc: s tímto přístupem k tvorbě a skládání souvisí nuda. S nudou se podle Cavea musí počítat, dokud nepřijde kýžená idea: „Ze své zkušenosti bych řekl, že nuda má hodně blízko k epifanii, k momentu, kdy se objeví skvělý nápad. V tom taky spočívá trápení, které se pojí se skládáním písní – protože nuda je prostě nudná, a to tak dlouho, dokud nepomine!“

Text

Nick Cave podle svých slov přistupuje i ke psaní textů jinak než většina songwriterů. „Nepíšu průběžně. Spíš si v diáři označím datum, kdy začnu psát písně, od kterého se odrazím při tvorbě desky. Nezačínám s notesem plným nápadů, útržků dialogů, super hlášek, nebo dokonce zajímavých názvů – do toho data nesbírám opravdu vůbec nic. Nedělám si poznámky tohohle druhu. Nebo aspoň ne pro písně. Ty vždycky buduju úplně od základů, až ve vyhrazeném čase. Začínám s novým, čistým notesem, hlavou bez nápadů a značnou dávkou úzkosti.“

A pak píše. A potom, ano, ty notesy – ty notesy jsou plné: „Notesy mám sice plné nesmyslných slov, ale vždycky jsou tam nějaké malé střípky, které se v pravý čas začnou ze stránky vynořovat. Začnou se třpytit. Je to jako v klasických špiónských filmech, když se někdo snaží rozluštit nějakou šifru. Zírají na náhodná čísla nebo písmena, která zdánlivě nic neznamenají, a najednou se jim z toho chaosu něco jako zázrakem vyloupne.“

Při psaní již zmiňovaného alba Ghosteen mluví o obrazu, který hraje pro titulní píseň ústřední roli: „Pronásledovala mě neodbytná představa člověka stojícího na pláži a obklopeného vyděšenými zvířaty; kopce jsou v plamenech, kolem pobíhají a vřeští zvířata, z vln vyskakují mořští tvorové a ke slunci stoupají ve spirále duše dětí.“ Na začátku procesu psaní nestojí slova nebo příběh, ale obraz. Postupuje se od vizuální složky k psané. „Poslední dobou se mi stává, že se jediný výrazný obraz stane podmanivější než samotný příběh – extrémně živý obraz v jádru písně, nebo dokonce i několika písní najednou.“

Hudba

Tato ikoničnost – v původním slova smyslu – možná souvisí s dalším podstatným momentem tvorby Nicka Cavea: s duchovním vnímáním hudby. Hudba pro něj představuje něco posvátného. Hudba nás může dovést k „posvátné esenci“ nebo dokonce vyčarovat „posvátný prostor“: „Podle mě má hudba schopnost probourat se všemi těmi sračkami, které nám pomáhají v životě přežít – všemi těmi předsudky a příslušnostmi, osobními zájmy a obranami, ze kterých v podstatě vzniká jakési vrstvené utrpení – a nakonec se dostat k tomu, co leží pod tím vším a co je pro nás všechny podstatné, co je ryzí a dobré. K posvátné esenci. […] Hudba má schopnost odvést nás, i kdyby jen dočasně, do jakési posvátné sféry. Hudba nahrává touze, kterou v sobě mnozí z nás instinktivně mají – myslím tu díru v nás ve tvaru Boha. Je to umělecká forma, která může zaplnit tuto díru ze všech nejefektivněji, protože se díky ní cítíme v existenciálním smyslu méně osaměle. Dává nám pocit duchovního napojení. Někdy nás může hudba dovést i do bodu, v němž se odehraje zásadní duchovní posun vědomí. V nejlepším případě dokáže vyčarovat posvátný prostor.“ 

Intuice

„Většinou […] netuším, co dělám, když to dělám. Jednám skoro čistě intuitivně. To je snad docela jasné. Ale cítím silný závazek k prvotnímu impulzu, k počátečnímu náznaku ideje – čemuž by se dalo říkat božská jiskra. Důvěřuju jí. Věřím jí. Jdu s ní.“

Ať už jde o vytváření hudby, psaní textů nebo celkové vnímání hudby, intuitivní přístup k tvorbě všechny tyto složky spojuje. Nick Cave to, že tvoří intuitivně, o sobě alespoň rád tvrdí. A nejspíš to tak opravdu dělá; na druhou stranu všechno velmi výmluvně a precizně reflektuje. V tomhle ohledu souzní s Rickem Rubinem, jenž se v tvorbě experimentování také nebojí: „Tropte nepořádek. Přizvěte do hry náhodu. Jakmile si dohrajete, velení může převzít dospělá stránka a zhodnotí: Tak co to zase dneska děcka vyvedla? To by mě zajímalo, jestli to za něco stojí a co by to mohlo znamenat.“

A věřit ve vlastní intuici by podle Nicka Cavea měli i začínající umělci: „Tohle bych vzkázal všem, kdo se chtějí stát muzikanty nebo spisovateli nebo umělci jakéhokoli druhu: samozřejmě se naučte o svém oboru všechno, co můžete, ale ve finále musíte důvěřovat svým vlastním instinktům. Mějte víru v sebe sama, abyste si mohli stát za tím, co tvoříte, a mohli za to bojovat, protože když do toho dokážete vložit svou víru, pak to má svou vlastní pravdivost, svou vlastní poctivost, svou vlastní houževnatou zranitelnost, a proto i hodnotu.“

„Každý má plán, dokud nedostane dělo do ksichtu.“ Jiný kontext může posunout význam věty až k zbláznění. V posledních letech zemřelo Nicku Caveovi několik blízkých. Jedním z hlavních poselství knihy – pokud na chvíli opustíme hudební tvorbu – je, že ztráta je nevyhnutelná. Všechno skončí a dřív nebo později každý něco či někoho ztratí. Smíříš se s tím jedině tak, že „uznáš hodnotu všeho kolem“ a „pochopíš, že pojivem světa je láska“.

Hudba Nicku Caveovi vyčarovává posvátný prostor, dává věci do rovnováhy, dokonce napravuje chyby. Nick Cave zvlášť v poslední době tvoří s pokorou, spojuje intuitivní a reflektivní možnosti tvorby, a snad nachází milost ve skládání překrásné hudby, kterou nám poskytuje.

Koda: Otázka profesionální cti podle Nicka Cavea

„Padnutí na kolena před publikem je otázka profesionální cti. Mám to moc rád, když se to povede. Padnutí na kolena je na pódiu ten nejkrásnější akt. Elvis, James Brown, Patti Smith, Al Green, ty vole, Jim Morrison – je to krásný a posvátný akt, padnout na kolena a vylít si srdce do mikrofonu. Nerad bych se dožil toho, že bych na to byl moc starý.“

Cave, Nick; O'Hagan, Seán: Víra, naděje a masakr. Přeložil Bob Hýsek. Praha: Argo, 2023, 304 stran.