Množstvím not chceme šetřit, říká frontman Zrní Honza Unger

Zrní si od počátků jdou trpělivě za svým. Úspěch si vyseděli až po deseti letech fungování, předloni si s orchestrem zahráli na Colours of Ostrava a o rok později na Pohodě. A teď, půl roku od vydání alba Jiskřící, chystají opět s filharmoniky velký křest: 11. října ve Foru Karlín. Skvělá příležitost vyzpovídat jejich frontmana Honzu Ungera.

Honzo, čí to byl nápad, pojmout křest desky takto „megalomansky“?

Byl to společnej nápad. Chtěli jsme to zase někam posunout. Nechceme se utopit ve stereotypu objíždění klubů a taky nás baví stavět si před sebe výzvy. A tak tahle další výzva, na kterou dozrál čas. Dokázat takhle velkej koncert uspořádat, zpromovat, naplnit ten sál, jako kapela zvládnout takhle velkej prostor, aby to bylo dobrý, aby to i při tý velikosti nebylo odosobnělý a nesmrděla z toho právě ta megalomanskost, jak řikáš. To jsou úkoly, který nás posouvaj a učej. Taky si chceme užít možnosti skvělejch světel, zvuku a projekce. V tom je to splnění klukovskýho snu. Obecně je taky otázkou, kam může kapela, s muzikou jakou hrajeme my, v zemi jakou je Česká republika, vlastně jít, kam může růst. Přirozeně narážíme na nějaký limity a musíme hledat, co se dá dělat dál.

Probíhají přípravy k tomuto koncertu s filharmonií podobně jako v případě vaší zkušenosti na Colours a Pohodě?

Rozdíl je v tom, že ten program ve Foru provedeme s filharmonií hradeckou, namísto tý ostravský. A do toho „filharmonickýho“ playlistu už od tý doby přibyly 3 další písničky, z toho dvě z nový desky. Samotný zkoušení pak bude zase trvat jenom jeden den. Den před koncertem zajedeme s klukama do Hradce a tam si program s filharmonií zkusíme.

Máš v kontextu propojení víceméně klasické rockové sestavy a filharmonie nějaké své oblíbené projekty? Která fúze je podle tebe ohromující a kde se to naopak vůbec nepovedlo?

Upřímně jsem toho moc neslyšel. Líbí se mi třeba, jak s orchestrem pracuje Björk. Ale můžu říct obecně, že jsme chtěli, aby to v našem případě nebylo spojení jenom pro to spojení. Nelíbilo by se nám, kdyby se písničky s orchestrem staly jenom mohutnějšíma, patetičtějšíma, vážnějšíma. To není cesta, která nás zajímá. Chceme, aby orchestr písničky někam posunul. Aby se využilo celý šíře možností, který orchestr nabízí. Hlavně v barvách zvuků. A naopak množstvim not aby se šetřilo. Když Stano Palůch rozepisoval partitury, hodně jsme to s nim řešili. A myslim, že se mu to povedlo. Některý písničky se rozšířily i harmonicky, dokonce tam přibyly linky, který nás zpětně ovlivnily i do našich nefilharmonickejch koncertů.

Jak křest bude probíhat?

Před náma vystoupí Jonatán Pastirčák, což je jeden z producentů nový desky. Pak přijdem na řadu my. Koncert máme rozdělenej do dvou částí. V první půlce budeme hrát s filharmonií a po kratičký pauze na odklizení orchestru už budeme pokračovat sami. V několika písničkách se k nám připojej tanečníci ze skupiny Dekkadancers, nebo biker Martin Dražil. Scénu připravuje Milan Cais.

Pjoni zahraje jen své party z desky, nebo společně s vámi chystá i něco navíc?

Jonatán vystoupí se svym sólovym projektem. Bude hrát na cello a k tomu si pouštět elektronický základy, možná bude i zpívat. Sami jsme zvědaví, jak to nakonec pojme, ale moc se na něj těšim a mám radost, že naše propojení takhle pokračuje.

Jak moc se na projektu podílejí Ondřej Vinklát a Dekkadancers?

Ondřej je tim, kterýho jsme na začátku, s nápadem baletního doprovodu k několika písničkám, oslovili. Teda ona to původně měla bejt jenom jedna písnička, nakonec se to ale rozrostlo na 3. A ze sólo baleťáka, kterej byl v naší původní představě, se to rozrostlo na Dekkadancers v čtyřčlenný sestavě.

Zajímá mě i spolupráce s Milanem Caisem. Chystá scénu v kooperaci s vámi, nebo jste mu dali úplně volnou ruku?

Na začátku jsme si řekli základní představy a možnosti rozpočtu, a pak už jsme to nechali na Milanovi. Má s tvorbou scény zkušenosti a taky je citlivej a zná naší hudbu, takže mu můžeme plně důvěřovat. Nápady s náma přirozeně konzultuje, ale nesetkává se od nás s výhradama.

Jiskřící je deska o tom, jak zatočit s určitou krizí a promítly se do ní i příběhy z tvého osobního života. Teď jsi dál, brzy by ses už podruhé měl stát otcem. Mění tato nová životní role nějak i tvůj přístup k tvorbě a životu?

Mění. Jednak mě změnil ten muj životní kotrmelec. Zažil jsem zázrak shledání se svou současnou ženou Bárou a ruku v ruce s tim bolest a obrovskej zmatek z toho, že jsem kvůli tomuhle zázraku musel opustit svou první ženu Alžbětu, kterou jsem měl a pořád mám moc rád. Ale jak řikáš, prošel jsem tim a jsem tak zkušenější. Jsem za to vděčnej. Získal jsem nadhled sám nad sebou a velkou důvěru v život. Netvořim už si představy o tom, jak by co mělo bejt a dopadnout. Prostě žiju to, co přichází. Vnímám zázračnost přítomnosti a cejtim, že neni nic důležitějšího. Forum Karlín neni víc, než tahle moje cesta vlakem, kdy teď ťukám do klávesnice slovo K L Á V E SNICE.
No a k tomu narození Nuka, našeho syna. Zodpovědnost za něj, ale i zážitek zázraku jeho narození a taky ta situace, kdy se člověk najednou stal z obou stran součástí toho řetězce generací. To jsou věci, který mi dodaly velkej nadhled.

Tvoje žena Bára je taky výraznou muzikantkou a s DVA sjezdila kus světa. Podílela se i ona na přípravách desky, umělecky tě na ní ovlivnila?

Ovlivnila. Já píšu texty tak (teda pokud to nepřijde nějak celý naráz, nebo při improvizaci), že si nejdřív rozepíšu myšlenku, která mi k hudbě sedí, zprávu, kterou cejtim, že by písnička měla nést. (a možná, že už nese a já jí jenom vykutávám, to nevim). No a pak nastává fáze, kdy z tohodle musim udělat několik málo veršů a slov, napasovat to do miniaturní plochy písničky. A v tomhle momentě já jsem často nesoudnej, jsem strašně polopatickej a patetickej. Chci tam stoprocentně narvat to velký moudro a ono to je vokatý a trapný. Někdo mě proto musí korigovat. Dával jsem takhle svý psaní ke kontrole svý první ženě Alžbětě a dávám je i Báře.
Báry si umělecky hodně vážim, tvoří s lehkostí a samozřejmostí a to je přesně to, co já vždycky potřebuju do toho textu dostat. Vzduch. Svěžest. Tu myšlenku tam vdechnout spíš asociacema a náznakama. Takže na Jiskřící mě často ať už přímo, nebo jenom tim, že jsem si jí představil, posouvala směrem k větší abstrakci, nekonkrétnosti.

Máš už teď v hlavě nějaký rámec nových skladeb, nebo je na to ještě brzy?

Ještě je brzo. Zatim ještě žijeme poslední deskou, koncertujeme s ní a já pořád vnímám její příběh. Už jsme si ale s klukama domluvili, že v únoru a dubnu dáme dvě soustředění, kde budeme improvizovat a tim se začne rodit nová deska. Těšim se na to, protože v kapele je teď už od nahrávání Jiskřící skvělá atmosféra a to přeje společný tvorbě. Myslim, že by mohly vzniknout pěkný věci. Textově bych na další desce rád vycházel z improvizací a taky bych rád předal tu radost, ze setkání s Bárou a se svýma dětma Nukem a tim někym, kdo přijde v listopadu, když život dá.

Kolik prostoru hudbě aktuálně věnuješ? Platí, že se stále chceš ty i kluci život hudbou?

Zatim to platí a není důvod se zamejšlet jinak. Baví nás to, cejtíme, že chceme hrát a něco vytvářet a navíc to funguje do tý míry, že se tim můžeme živit. To je uplně boží. Ideální stav. Samozřejmě, mluvil jsem tu o těch limitech s koncertovánim, tak uvidíme, co to pro nás bude znamenat, ale to přinejmenšim ještě pár let neni aktuální.

Přemýšlel jsi o dalších hudebně-životních metách?

Životní mety jsou: každej den zkoumat, tvořit, žít v přítomnosti, radostně a pokorně. V míru a lásce se všim, co přijde. To jsou velký mety. Jiný nemám. Na tomhle se namakám dost. Che. A ty hudební jsou vydat nejlepší desku galaxie. To je jasný.