Cardo & Decumanus: Špína Baltimoru

Do songu Baltimore, o kterém mluvím a který je zatím jediný online, nahrál druhou kytaru Tomáš Niesner, se kterým jsme společně hráli ve Vlněně. Mám velkou radost, že do toho šel, a ještě větší radost mám z výsledku. Tomáš do toho šel hodně odvážně, v podstatě proti nějaké harmonické povaze té písničky, takže společně to zní tak nějak na půl cesty mezi temnou a veselou náladou, a člověk se vlastně nemůže rozhodnout, co to je. To kolísání se mi hodně líbí, a ještě víc mě utvrdilo v tom, že Baltimore je nejlepší věc, kterou můžu dát jako první „singl“.

Písnička vznikla jako reflexe výletu do Baltimoreu – v době, kdy jsem byl na Fulbrightově stipendiu ve Washingtonu, D.C. a psal tam svoji disertaci, tj. v roce 2022. Ostatně i proto je v názvu alba to lomítko a „D.C. notes“ jako určitá druhá stránka a tvář té desky – necelá půlka skladeb pochází právě z toho období. Baltimore je jedna z nejstarších skladeb alba. Končil první měsíc pobytu, bylo září. Obecně mi přišlo, že v D.C. a okolí je hodně slunečných dní, což povzbuzuje náladu a umocňuje barvy a odstíny města. V Baltimore bylo ty dny ale hodně větrno, po ulicích kroužily odpadky a kelímky, které vítr hnal po chodnících spolu s prvním listím. Ačkoli je Baltimore jen asi hodinu vlakem, je to úplně jiné město než D.C. Už po cestě vlakem jsou vidět chudá předměstí, která možná znáte ze seriálu The Wire, ale spletenec různých životních příběhů v kulisách špíny a neuspořádanosti se moc nemění ani v centru. Občas vytváří zvláštní paradoxy, za rohem designového studia s dokonalou výlohou potkáte skupinku lidí bez domova, a hned za dalším rohem rozpadlé divadlo a kousek zase turisticky hojně navštěvovaný náhrobek Edgara Allana Poea u presbyteriánského kostela.

Bydlel jsem v typickém americkém motelu jak z filmu, kupodivu celkem v centru kousek od nádraží. Dvě patra, vchody do pokojů zvenku a vnitřní dvůr, kde parkovaly auta – nejlevnější možnost ubytování. Kuřácký (!) pokoj – proto ty čtyři ušmudlaný stěny, o kterých zpívám v textu. Celou dobu jsem se cítil tak zvláštně zranitelně. Spíš to ale přisuzuju mému tehdejšímu vlastnímu nastavení než samotnému Baltimoru. Moje třídní učitelka mi kdysi napsala do výstupního hodnocení, že „určité problémy mu činí prvotní pobyt v neznámém prostředí.“ Mám to tak pořád – potřebuju se rozkoukat, aklimatizovat, naučit se využívat lokální mimikry. Když jsem na to sám, je to těžší. Našlapuju opatrně, nejsem moc sociální. V tomhle jsem se od dětství moc nezměnil, i když už to samozřejmě zvládám trochu líp uřídit. Nicméně tyhle pocity jsou v téhle písni myslím hodně otisklé.

Večer jsem šel na koncert kanadské písničkářky Myriam Gendron do klubu Ottobar (což je mimochodem poměrně věhlasné, byť malé venue – když si ho zadáte do youtube, vyskočí vám spoustu koncertů legendárních kapel od hardcore po country). Její desku Ma délire jsem hodně poslouchal ten samý rok na jaře. Jsou to hodně smutné a táhlé písničky. Na koncertě bylo tak 15 lidí, ale byla to nádhera. I když některé z těch písniček opravdu miluju, nejvíc mě dostal závěrečný cover You Say od Michaela Chapmana, který jsme pak měli s mojí už neexistující kapelou Or jako intro před setem na našem posledním krátkém tour. Je to písnička o odcházení, o loučení, o nejistotě dalšího shledání, o změnách. Tehdy to pro mě bylo dost turbulentní období a tahle písnička se mi trefila přímo do srdce. Po návratu z Baltimore jsem doma v D.C. začal hodně zkoušet hrát na kytaru prsty (rozuměj drnkat a učit se fingerpicking, ne hrát trsátkem), a tenhle song je jedním z prvních produktů tohohle procesu.

Na konci textu písně jsem použil citát antropologa Davida Graebera. Už nevím, kde přesně psal o tom, že v rámci vnitřního boje s nastavením společnosti a životem v ní se musíme připravit na eventualitu, že se nám nepodaří změnit svět k lepšímu. Je to dokonce hodně pravděpodobné – ale pořád má podle něj smysl o to usilovat. Psal to nějak ve smyslu, že je pořád příjemnější v tomhle případě vědět, že jsme „zemřeli a snažili jsme se.“ Přijde mi to jako dobrá parabola jak k nastavení vůči společnosti, tak směrem k nám samotným.

Myslím, že tenhle song tak nějak reprezentuje principy, na kterých je významná část té chystané desky postavená. Je tam hodně osobního hledání, které je ale často zasazené do nějakého širšího společenského kontextu, i když se to na první pohled nemusí zdát. Uvědomil jsem si, že vlastně neumím psát texty, které by nebyly osobní – nebo tak alespoň nevyznívaly. Myslím ale, že ten důraz na pocity a na to „osobní“ je cestou, jak třeba někomu ukázat, že v určitých druzích pocitů nejsme sami, a že jsou normální. A že ta sdílená energie – i když třeba vychází ze skepse nebo nejistoty – je něčím, co nás může posunout dál, ať už kreativně, anebo jen v rámci našeho nastavení a srovnávání se světem, ve kterém žijeme.