Přejít k hlavnímu obsahu
„Myslím, že je vždycky dobré rozvíjet svůj tón a vytvářet nové a zajímavé zvuky,“ říká Brett Rasmussen. | Foto: Century Media
„Myslím, že je vždycky dobré rozvíjet svůj tón a vytvářet nové a zajímavé zvuky,“ říká Brett Rasmussen. | Foto: Century Media
Petr Adamík - Po, 28.03.2022 - 08:00

Brett Rasmussen (Ignite): Skládat od srdce je jediná věc, na které záleží

Ignite, mistři melodického hardcoru z kalifornského Orange County, vydali 25. března stejnojmenné album, které je jejich prvním studiovým počinem po zásadní změně na postu zpěváka. Zakladatel a baskytarista Brett Rasmussen je s výsledkem nadmíru spokojen a dle něj se celý plán podařilo uskutečnit podle očekávání. Více nám prozradil v následujícím interview. 

Jaké to bylo, být zpět ve studiu po téměř šesti letech, tentokrát s novou posilou v podobě Elie Santany? 

Rozhodně to byla jiná zkušenost, ale zároveň i hodně podobná, protože jsme měli víceméně stejný tým. Stejného producenta jako na posledních dvou albech, to samé studio a až na jednoho člena ty samé lidi. Bylo to velmi pohodlné. Opravdu tvrdě jsme dřeli, takže když jsme dorazili do studia, byli jsme skvěle připraveni. Je to zřejmě nejrychleji natočené album, které jsme kdy udělali. Zabralo nám to jen pár týdnů, tuším, že nahrávání trvalo snad jen čtrnáct dní, což je na nás vážně rychlé. Minulé album nám trvalo téměř rok a půl. Tentokrát jsme byli mnohem připravenější.

Byl Eli po odchodu Zoliho jasnou volbou, nebo byly ve hře i jiné možnosti?

Když jsme začali hledat nástupce, neexistovala žádná jasná volba. Mluvili jsme s několika klukama, ale jakmile jsme slyšeli, jak zpívá Eli, byli jsme z jeho hlasu nadšení. Věděli jsme hned od začátku, že jeho osobnost mezi nás čtyři perfektně zapadne. Měli jsme jen jednu zkoušku a hned potom jsme začali pracovat na nových písních.

Změna na postu zpěváka je vždy těžká, zvláště pak když má kapela tak charismatického frontmana, jakým byl Zoli. Eli se s tímto úkolem ale popral dokonale, což ocenili i vaši fanoušci. Hodně z nich bylo skeptických, ale nakonec byli příjemně překvapeni. Byli jste připraveni i na možnost, že fanoušci Elie prostě nepřijmou?

Ano, to je normální. Makali jsme a jediné, v co jsme mohli věřit, bylo, že se bude muzika líbit nám a budeme s výsledkem šťastní. Jestli ho přijmou nebo nepřijmou, bylo něco, co jsme vlastně nemohli ovlivnit. Nějak jsme o tom nemluvili, mohli jsme ovlivnit pouze psaní písní, nahrávání a pevně věřit v naše skladby.

Tuším, že pro předchozí desku A War Against You jste měli připraveno snad na čtyřicet skladeb, ze kterých jste následně vybírali. Takhle to obvykle děláváte? Jak to bylo s aktuálním albem? 

Ano, tentokrát to bylo podobné, akorát nyní jsme měli kompletně dokončené zpěvy, texty, prostě vše. Ukázali jsme písně producentovi a ten nám řekl, které jsou podle jeho mínění nejsilnější. Poté každý člen kapely vybral skladby podle sebe. Seznam se nakonec zužoval a zužoval, ve skladbách jsme provedli malé změny a dospěli tak k finální verzi.

Zmínil jsi producenta Camerona Webba. Vnímáte jej tak trochu jako šestého člena kapely?

Ano, rozhodně. Je velmi důležitou součástí kapely, protože se zajímá o celou záležitost. Vkládá do toho své jméno a je skutečně jako šestý člen. Začali jsme spolupracovat někdy v roce 1999, když jsme dělali předprodukci k albu A Placed Called Home. Možná to bylo už v roce 1998. Udělal s námi tehdy všechny demáče pro desku a podílel se i na postprodukci. Pracujeme spolu už téměř pětadvacet let.

Použili jste i nějaké nápady z dřívějších let?

Ani ne. Všechen materiál na nové desce je poměrně nový. Měli jsme velkou zásobu písní a ke konci jsme si řekli, že napíšeme ještě čtyři skladby. A myslím, že tři z nich se nakonec dostaly na album.

Jak to bylo s texty? Většinu textů psával Zoli, pokud se nepletu. Kdo si vzal tuto roli na sebe?

Nik a já jsme psali písně i na předchozích deskách Our Darkest Days a A War Against You. Nik napsal pro nové album hodně textů a poté se k němu přidal Eli. Máme dobrý tým skladatelů, kluky, co umí napsat hudbu, kluky, co umí napsat texty. Eli je skvělý v tom, že je také muzikant a skládá písně. Takže i on přispěl hudebními nápady. Například skladba This Day je kompletně jeho práce, napsal muziku i slova. Je skvělé mít tak kreativního zpěváka, který dokáže napsat skladbu a zahrát ti ji na kytaru (je totiž i úžasným kytaristou).

Vaše texty byly vždy sociálně i politicky laděné. Myslíš, že by se texty v hardcoru, potažmo v punku, měly zabývat vážnými tématy? Nebo akceptuješ i uvolněnější stránku žánru, kdy jsou slova k muzice odlehčenější a vesměs jen zábavná?

Musíš psát vždy od srdce. Skládat od srdce je jediná věc, na které záleží. Jestli chce kapela psát o politických, sociálních nebo osobních problémech, to už pro mě není tak důležité. Témata přicházejí k autorovi skrze to, co vidí v televizi, co zažívá. My se rozhodli psát o těchto věcech. Témata pro mne nikdy nebyla problémem. Kapely píší politické texty odjakživa, stejně tak osobní písně nebo love songy. To vše je umění.

Vždy jste jako kapela podporovali různé neziskové organizace jako například Sea Sheperd nebo Doctors Without Borders. Jak a podle čeho si vybíráte organizace, které podpoříte? Probíráte to společně jako kapela, nebo je u vás někdo, kdo se o tyto záležitosti vyloženě stará?

Většina organizací, se kterými jsme spolupracovali, byly od Zoliho. Jsou to věci, na kterých se shodneme celá kapela. S organizací jako Sea Sheperd přišel do kapely třeba jeden z nás, ale všichni jsme byli toho názoru, že je to něco dostatečně silného a důležitého na to, abychom to podporovali.

Zpátky k muzice. Měli jste už šanci hrát nové písně naživo? Jaká byla reakce publika?

Některé ano, hráli jsme asi čtyři skladby. Odehráli jsme šest malých koncertů a odezva na novinky byla skvělá. Je úžasné vidět lidi zpívat si nový materiál. Tohle je vždy dobrý pocit, když jsi v kapele. Napíšeš skladbu a o rok nebo dva později ji konečně můžeš zahrát před živým publikem, které zná texty a zpívá je s tebou.

Četl jsem, že důvodem, proč hraješ na baskytaru, byl Peter Hook z Joy Division. A vlastně basová pasáž ve skladbě Let The Beggars Beg na nové desce mi Petera Hooka připomněla. Byla u této skladby určitá inspirace Peterem Hookem?

Ano, Peter Hook na mne měl velký vliv. Joy Division, New Order, to byly první kapely, které jsem poslouchal, a poté začal hrát na basu. Učil jsem se jeho basové linky, kdy hraje vysoko a zní to jedinečně. Byla to velká inspirace pro způsob, jakým jsem začal psát vlastní písně. Přicházel jsem s melodiemi a hrál vysoké tóny na base, spíš než abych jen následoval kytarové akordy.

Také máš rád Duffa McKagana z Guns N' Roses.

Fantastický baskytarista se skvělým stylem. Basové linky na Appetite For Destruction jsou jedny z nejlepších v rockové muzice.

Tvůj zvuk baskytary je plný, tučný a i přesto, že v Ignite jsou dvě kytary, nezapadne. Jak dosahuješ svého zvuku?

Používám zesilovače Orange. Během nahrávání jsme experimentovali, použili trochu chorusu nebo reverbu, abychom dosáhli širšího zvuku, jako třeba právě v Let The Beggars Beg.

Během koncertů tedy krabičky nevyužíváš?

Naživo ne, pouze distortion pedál, který je u zesíků Orange, a na němž můžu malým poťákem nastavit úroveň zkreslení, zapnout to a vypnout sešlápnutím. Distortion jsem poprvé použil ve dvou písních na albu A Place Called Home a během let jsem jej využil v různých skladbách. Ne příliš často, ale je fajn to občas přimíchat, a tak jsem jej začal využívat i při živém hraní. Myslím, že je vždycky dobré rozvíjet svůj tón a vytvářet nové a zajímavé zvuky, dělat je zajímavými pro posluchače. Například můj kámoš mi nedávno říkal, že miluje zvuk v intru skladby On The Ropes. Líbil se mu ten mohutný sound, skvělý reverb a podobně. Takže jo, je fajn se tímto způsobem rozvíjet.

Ignite jsou z Orange County. Tato oblast v Kalifornii byla vždy líhní mnoha punkových a hardcorových kapel. Čím si myslíš, že to je?

Nevím. Zřejmě díky některým raným kapelám, které byly velmi oblíbené a ovlivnily spousty muzikantů. Vznikla tady hromada kapel, ať už No Doubt, Offspring, Social Distortion nebo Adolescents. Myslím, že tyhle kapely měly velký vliv na všechno, co na místní scéně vzniklo. Když punk rock vznikal a byl všude, koncerty v jižní Kalifornii byly opravdu velké, takže to zasáhlo hodně lidí.

Já nebyl do punkové muziky zapojen, řekněme, do svých dvaceti let. Jen krátce předtím, než jsem založil Ignite, jsem vlastně začal chodit na punk rockové koncerty. Od původních členů Ignite jsem však slýchával historky o akcích, na které chodili, a že byly opravdu masivní. Hodně z nich bylo v Los Angeles, největší akce na šňůrách většiny kapel se odehrávaly ve Fender's Ballroom a v podobných legendárních klubech, kde na interprety chodívalo několik tisíc lidí. Punková scéna v Orange County byla vždy velká. A jako prostředí pro vyrůstání to bylo vždy klidné a pohodové místo, a myslím, že stále je. Je to fantastická oblast.

Tagy Ignite Brett Rasmussen rozhovor

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Petr Adamík
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY