Přejít k hlavnímu obsahu
„Spíš než že bychom coby superschopní hudebníci vymysleli album, zjišťujeme až teď, co nás celý ten proces naučil. Byla to totální katarze a proměna všeho – včetně samotného procesu vzniku desky,“ říká Jonáš Verner z Branko's Bridge. | Foto: Adam Mráček
„Spíš než že bychom coby superschopní hudebníci vymysleli album, zjišťujeme až teď, co nás celý ten proces naučil. Byla to totální katarze a proměna všeho – včetně samotného procesu vzniku desky,“ říká Jonáš Verner z Branko's Bridge. | Foto: Adam Mráček
Anna Marie Hradecká -

Branko's Bridge: Inspirují nás neo-podoby původních žánrů

Česká „neo-garage“ čtveřice Branko's Bridge chytá druhý debutový dech. Po slibném prvním startu v roce 2019 s EP Should’ve Been Here prošla kapela personální změnou na postu kytaristy (a jak vyplývá z následujícího rozhovoru, přerod se odehrál i na mnoha dalších rovinách) a od podzimu 2023 poctivě makala na nové desce Hobby Horse Cowboy, která vyšla 10. května. Těsně předtím, než Branko's Bridge vyrazili s novým albem na turné, kde neminou 16. května ani Prahu, jsme s Jonášem Vernerem (klávesy, basa) a novým kytaristou Davidem Moudrým stihli probrat nejen hledání nových cest ve zvuku i v celkovém směřování kapely, ale třeba i dnes tolik skloňovanou nostalgii po oldschoolových hudebních žánrech a časech. Zdá se, že hudba je jako móda – všechno se vrací a opakuje, jen v někdy nečekaných kombinacích a kontextech.

Váš „první debut“ proběhl už v roce 2019 s prvním studiovým EP Should’ve Been Here. Měli jste solidně našlápnuto a pak přišla tříletá pauza. Cítíte se znovu jako debutanti?

Jonáš: Za mě je to totální restart. Museli jsme se znovu najít. A za debut to taky označujeme proto, že je to první album. Bereme to tak, že začínáme znovu i díky proměně hráčské sestavy, díky tomu, že jsme dlouho nehráli živé koncerty... Jsem sám zvědavý, jak to lidi vezmou.

Nakolik vám teď hudební tvorba a péče o kapelu zabírá vaše životy? Je už možné se na většinu procent věnovat Branko’s Bridge?

Jonáš: (smích) Nééé, to vůbec. Všichni jsme v podstatě studenti. Nebo zrovna nepracujeme v takových oborech, které by byly příhodné pro to, mít kapelu. Bubeník je právník, loni dostudoval školu a teď přešel do fulltimu, ten to má úplně šílený. Vojta, zpěvák, dělá letos státnice na medicíně...

Aha, tak odtud vane ve vaší tvorbě ten sociální zájem o tristní situaci s přesčasy lékařů. On moc dobře ví, že ho to čeká.

Jonáš: (smích) Právě. Já teď studuju v Písku na FAMO scenáristiku a David (nový kytarista, pozn. aut.) dělá cestovní ruch.

David: Studuju tady za rohem na VŠE, jsem v magistru.

Jonáš: Takže časově je to teď úplně příšerný, věnujeme se hlavně kapele a děláme to na úkor všech ostatních věcí. Kapela z toho těží, ale až doděláme a pokřtíme album (vyšlo 10. 5. 2024, až po pořízení rozhovoru, pozn. aut.), budeme zbytek věcí v našich životech brutálně dohánět. Vzalo to strašně moc času – a o penězích ani nemluvě.

Nové album jsem slyšela teď čerstvě „vytažené z pece“. Pojďte sdílet takhle začerstva zkušenost z nahrávání. Kde se to celé odehrávalo a jakým způsobem?

Jonáš: Materiál na novou desku jsme tvořili ve třech, ještě bez Davida. V červnu 2021 od nás odešel sólový kytarista, pak jsme rok přicházeli na to, co a jak dál, dávali jsme do kupy materiál, pak jsme ho nahrávali a následně zpracovávali. Poslední fáze trvala od září doteď, dělali jsme mixy, mastery a produkci. David se k nám přidal v lednu.

David: Do kapely jsem přišel až ve fázi finalizování věcí na desku, takže do materiálu jsem zasáhl jen minimálně, spíš co se týče drobností.

Branko's Bridge | Foto: Anet Jursova

Každopádně na desce zvukově přítomen jsi, je to tak?

David: To jsem. Pár partů jsem nahrál, mám tam svou zvukovou stopu. A s klukama jsem se hlavně účastnil callů, kde se řešily mixy a tak.

Jonáš: Samotná deska ale vznikla bez sólového kytaristy a myslím, že se to na ní dost projevilo – není to, celkově vzato, kytarové album. Skladby vznikaly čistě v triu a pak jsme postupně přicházeli na to, co s tím materiálem můžeme dělat dál.

Kde se jednotlivé části alba nahrávaly?

Jonáš: Bicí jsme brali tady v Praze ve studiu Mr. Wombat, u skladby I Feel Fine jsme brali vokály v 3bees v Jinočanech a zbytek jsme dělali sami – buď u Vojty na chalupě nebo u nás doma. Strašně velkou nahrávací a produkční práci má na svědomí právě Vojta. Jinak mix jsme dělali u Jonathana Huckse. Dostali jsme se k němu skrze zpěváka z britské kapely Hallan, kterého Vojta poznal, když studoval na střední ve Velké Británii. Líbily se nám nahrávky Hallan, tak jsme si řekli, že mu zkusíme napsat a uvidíme.

David: A mastering pak dělal Jonathanův kamarád Graeme Lynch.

Jonáš: To byla fakt nejhezčí spolupráce, jakou jsme zatím zažili – i když probíhala na dálku a výhradně přes videocally. Mě to obrovsky překvapilo. Když to bylo potřeba, měli jsme od sebe dostatečný odstup, ale většinu času jsme měli pocit, že sedíme v Londýně spolu s ním. Jonathan byl občas hodně invenční...

David: ...poslal třeba svou verzi mixu, kde udělal nějaký neotřelý zvukový twist.

Jonáš: ...Třeba u písničky Call It a Night bych řekl, že jí dal moderní a sebevědomou tvář, miluju ten mix. Ale zároveň byl úplně v pohodě s tím, když se to pak zase předělalo zpátky.

Nejen v rámci alternativní a indie scény se často bavíme o odkazování se na nějakou zvukovou nostalgii po něčem, co jsme nikdo z nás vlastně nezažili – třeba surf rock vznikl v době, kdy jsme všichni byli ještě „na houbách“. S čím se vám tedy pojí zvuk, který vytváříte?

Jonáš: Podle mě nás neinspirují ani tak původní žánry jako spíš jejich neo-podoby, na kterých jsme aktivně vyrůstali, protože ty kapely sem jezdily a jezdí a pořád fungují. Myslím, že nejsme zase tak nostalgická kapela – to jsou v Praze jiné, třeba neo-psychedelické kapely, které na té nostalgické vlně jedou se vším všudy, včetně hadrů a tak.

Nové věci si vždycky berou inspiraci z něčeho už existujícího, jenom se všechno nějak jinak přeskupí. I my v kapele sice vycházíme z navzájem podobných hudebních inspirací, ale ve výsledku se každý rozbíháme jinam. Takže nová deska pro nás nezachycuje ani tak nostalgii, ale spíš to, co se stane, když všechny svoje inspirace dáme dohromady.

Jako obsahové téma skladby I Feel Fine i videoklipu k ní já osobně vidím poukázání na (ne)pozornost k vlastním pocitům a prožitkům a frustraci ze semletí jedince soukolím kapitalismu s jeho zvyšujícími se požadavky na výkonnost bez ohledu na fyzické i duševní zdraví. Jak se s tématikou vašich skladeb sžívají lidi, kteří zároveň patří právě do té generace nebo sociální skupiny, jíž v textech a klipech popisujete a zobrazujete?

Jonáš: To možná nebude tak zajímavá odpověď, ale myslím, že starší generace si z toho vezme to, čemu rozumí – což je spíš hudba než text.

David: Právě, taky si myslím, že budou reagovat spíš na zvukovou stránku, ale texty tolik nereflektujou – třeba moji prarodiče vůbec nerozumí anglicky, takže když jim naši muziku pouštím, líbí se jím a text neřeší. Což je pro ně možná dobře.

Jonáš: To ale říkáme spíš náš historický pohled – a teď se během živých koncertů ukáže, jak to vlastně je… Jinak abych se přiznal, já sám taky vnímám hudbu vlastně primárně přes zvuk spíš než přes texty.

Branko's Bridge | Foto: Adam Mráček

Jak vypadá vaše tvůrčí debata nad novým materiálem? Jak vznikají nové skladby?

Jonáš: Na nové desce jsou jak věci, které vznikly ze společných jamů, tak také šuplíkovky – co Vojta přinesl na zkoušku nahrané jako demáč. A je to různorodé i co se týče množství kreativy, kterou kdo do jednotlivých skladeb dal. Něco je skladatelsky čistě Vojtova práce, kde jsme s kapelou dělali jenom aranže. Něco jsme lepili společně průběžně, spousta věcí vznikla až v postprodukci i díky Davidovi. Kolektivně občas probíhalo i dopisování textů.

Některé věci dostaly podobu až v období od podzimu doteď, protože jsme se až postupně dokázali oprostit od předchozích forem jednotlivých písniček. Takže je to všechno docela otevřené, co se týče způsobu vzniku, ale zároveň hodně sevřené tím, že jsme prostě chtěli mít osm skladeb, do kterých dostaneme všechno, co jsme.

Docházelo ve zkušebně i k vášnivým debatám nad materiálem?

David: To dochází doteď. (smích) Ještě do poslední chvíle jsme řešili nějaké produkční věci, doposílali stopy a tak.

Jonáš: Jsem vlastně hrozně rád, že jsme tenhle rozhovor nedělali dřív, ve fázi nahrávání, v té horečce, kdy třeba nestíháme, něco se předělává a nevíme, co tam bude za písničky a tak dále. Teď už je to taková klidná voda, kdy jsme se na všem zvládli nějak domluvit. Na nové desce jsme se i my ostatní vedle Vojty mnohem víc než dřív zapojili do nahrávání, dodělávali jsme si další vlastní stopy, přestříhávali materiál a tak dále.

Spíš než že bychom coby superschopní hudebníci vymysleli album, zjišťujeme až teď, co nás celý ten proces naučil. Byla to totální katarze a proměna všeho – včetně samotného procesu vzniku desky. Zjišťovali jsme, co v těch skladbách vůbec může být, David přidával nové nástroje, dávali jsme třeba důraz na backvokály, což jsme předtím vůbec neřešili, a tak dále.

David: Bylo to takové samotestování hranic kapely.

Jonáš: Těžko bych mohl říct jedinou věc, která zůstala stejná jako před nahráváním, včetně náš samotných.

David: Navíc já jsem do kapely přišel ve chvíli, kdy vlastně nebyl vidět žádný „běžný chod“. Oni procházeli nějakým procesem přeměny a nastavování toho, jak fungovat – a do toho jim přibyl nový člen.

To muselo být i docela náročné cvičení na komunikaci.

Jonáš: Určitě. Na komunikaci je to cvičení pořád a pro nás všechny. Hodně se spolu učíme komunikovat tak, aby tam nebyl nějaký hrot. Dřív jsme měli potřebu řešit věci hodně s ostrými lokty, všude jsme cpali svoje ega – a postupně se ukazuje, že to vůbec není potřeba. Důležité je hlavně umět být spolu, navzájem se oceňovat a důvěřovat si.

A další věc, která přispěla k proměně celého procesu, byly momenty, kdy jsme vytvořený materiál dali poslechnout někomu dalšímu – ani ne tak někomu, kdo dělá hudební produkci, jako spíš během session s našimi spřízněnými muzikanty a kamarády. Klíčová byla session se Zdendou Prokopcem z Good Times Only a Martinem Šolcem z I Love You Honey Bunny. Ty poznámky a podněty byly tak zásadní a cenné, že jsme ve finále hodně věcí předělávali.

Platí zároveň to, co jste zmínili v nedávném článku pro Refresher, že kapela je safe space, tedy bezpečný prostor – včetně všech výše popsaných erupcí?

Jonáš: Podle mě to pořád platí, akorát si všechno už postupně sedá.

Branko's Bridge | Foto: Adam Mráček

Jestli je pro vás v pohodě o tom mluvit, co vlastně vedlo k odchodu původního kytaristy?

Jonáš: Kuba chtěl víc času na svůj super projekt SOMA a zároveň už v té době hrál s Island Mint, kteří pracovali na debutovém albu. A to se střetlo s obdobím, kdy jsme se úplně nedokázali najít. Měli jsme přetlak šuplíkovek, ale zároveň nebyl konsenzus v tom, jakým směrem s kapelou jít. Byly tam taky nějaký bad vibes ve zkušebně a pak jsme se dohodli, že my tři zůstaneme a Kuba půjde pryč. Byla to oboustranná dohoda a jsme stále kamarádi.

A pak byla idea zůstat ve třech, nebo se hledal kytarista?

Jonáš: Byli jsme nejdřív docela v panice, protože Kuba v podstatě tvořil „náš zvuk“, byl stěžejní částí kapely. Museli jsme pak přicházet na to, co z nás vlastně poleze bez něj. Postupně vzniklo asi třináct nahrávek, kde jsme měli nahrané základy. Na albu je jich nakonec osm (některé – Lost Contact a Call It a Night – s náma Kuba i nahrával, takže kytarová linka na albu je jeho). A ty zbylé třeba ještě v budoucnu použijeme.

Co se týče kapelního zvuku a směřování, odešel s Kubovým Jaguarem do značné míry taky surf rock? Jak to třeba vidíš ty, Davide? S jakým gearem jsi do kapely vstoupil?

David: Určitě platí, že Kuba to měl hodně vyladěné, vypracoval si svůj vlastní zvuk. Já jsem do Branko’s Bridge přišel z jiné kapely a měl jsem zase jiný zvuk. Byla to žánrově hodně jiná kapela, takže se všechno hodně budovalo od nuly a postupně se to tvoří a usazuje. Myslím, že moje účast se „podepíše“ hlavně na nové tvorbě. Teď jde hlavně o to, aby moje hraní sedlo ke skladbám na novém albu, aby to znělo jako Branko’s.

David to má tím pádem těžký. (smích)

Jonáš: Jo, to má. Ale zároveň mu nikdo neříká: „Hraj jako Kuba.“ A teď jsme spolu strávili obrovský množství času, takže si všechno sedá a už tam prosakují i nový vlivy. Já se třeba strašně moc těším, až si po vydání desky budeme moci „normálně“ zajamovat.

Aha, takže nejdřív „povinné skladby“ a pak teprve „volná tvorba“. (smích)

Jonáš: Jo, ale už teď se často stane, že se na zkoušce něco rozjede. Nebo David zůstane ve zkušebně déle s bubeníkem Danym – a tím, že umí sám hrát na bicí a na klávesy (podle mě kolik nástrojů člověk ovládá, tolik hudby na něj pak promlouvá), už se těším, co z toho vyleze.

David: Snažím se naučit na jakýkoli nový nástroj, protože můj ideál je, že bych si dokázal vlastně zahrát všechno sám. Chci být hodně verzatilní, abych své hudební myšlenky dokázal dostat do nějaké formy. Experimentuju doma se zvukem na svým Minilogu (můj synťák od Korgu) a skládám si i vlastní nápady.

Třeba u skladby Social Guy jsme zjistili, že se bez většího zapojení elektronických zvuků neobejde. Takže jsme došli k tomu, že jsme nad rámec dřívějších Branko’s Bridge do některých skladeb zapracovali i synťákovou linku, kterou hraju já jako kytarista. Nebo mám na synťáku nakroucené nějaké zvukové efekty, které použiju v určité části písničky.

Bude to znamenat, že Jonášovi tím pomyslně „ubyde práce“, když dosud hrál zároveň basu a klávesy? Nebo se budete vzájemně doplňovat?

Jonáš: Budeme se doplňovat. A hlavně – já budu třeba moci hrát na baskytaru, aniž by odpadla ta syntetická část.

Jak se vyvinul model, že je basa hraná na synťák zároveň s harmonickým základem v klávesovém partu?

Jonáš: Když jsme začali já, Vojta a Kuba hrát (bubeník Dany se přidal po nějakých dvou zkouškách), byla tam díky dvěma kytarám jasně daná rytmika. A já jsem tehdy nechtěl hrát na baskytaru, protože mi připadalo, že možnosti, co s tím nástrojem v rámci svých tehdejších hráčských schopností můžu dělat, jsou hodně omezené.

Takže jak z toho „mála“ vytřískat co nejvíc? Asi za dva tisíce jsem si pořídil Vermony, elektrické varhany ze 70. nebo 80. let. Vůbec jsem nevěděl, co od toho očekávat, ale ono to moje očekávání naprosto předčilo. Stala se z toho základna basových a středových frekvencí Branko’s Bridge, celých těch zvukových ploch. Má to samostatný kanál pro dvě spodní, basové oktávy – a pak je zbytek, který si člověk může ekvalizovat zvlášť. Má to vlastní pružinkový reverb a zabudované vibrato.

Nejedeš přes nějaký další, připojený efekt?

Jonáš: Teďka už jo, na novém albu už mám i další věci, ale základ byl přímo v tom nástroji... Jinak to mělo přípojku na nějaký podivný pětikolík, takže než došlo na nějaké elektroúpravy, měl jsem tam takový obstarožní zdroj.

Takže jsi „potěšil“ každého zvukaře?

Jonáš: Vlastně jo! Na zkoušce jsem zjistil, že zvukově to funguje, že můžeš hrát harmonické plochy a do toho basu a zní to dobře. Ten basovej rejstřík je super, má to nádhernou kulatou barvu, žádné zkreslení, to je skvělý. A po pár prvních koncertech za náma jednou přišli zvukaři a říkali: „Tyjo, to je super, vy si tam ty hlasitosti ovládáte sami a my nemusíme skoro nic dělat.“ (smích) To je samozřejmě nadsázka, ale přišlo mi to zajímavé. Báli jsme se, že se jim nebude líbit, když tam přijdeme s nějakým starým nástrojem ze sedmdesátek, který je i kvůli tomu zdroji pomalu nekompatibilní... Ale teď už k tomu máme i další efekty, třeba s phaserem to zní skvěle.

Čili i ten čistý basový tón můžeš už nějakým způsobem modifikovat pomocí efektů.

Jonáš: No, z tohohle asi zvukaři moc mít radost nebudou, ale s Honzou Sedláčkem, megašikovným zvukařem, který nás občas zvučí naživo, jsme během koncertování přišli na to, že se v mixu dají oddělit basy od výšek a středů... Uvidíme, co s tím udělá zase jiný zvukař teď naživo. Jinak ten phaser používám minimálně a chorus s tím zvukem sice něco udělá, ale není to tak strašný.

Předpokládám, že na desku jsi nahrával basu a klávesový part zvlášť.

Jonáš: Jasně. A z toho plyne taky to, že jsem si vymyslel v levé ruce různé věci – přičemž nejsem žádný virtuóz – a teď na koncerty se to musím naučit zase spojit dohromady s pravou rukou. (smích) Jinak co se týče dalších nástrojů, mám Monolog, basový synťák, a pak něco hraju na Yamaha CP-5, takový wurly. Na koncertech budu mít tyhle tři nástroje a baskytaru.

David: Ty Vermona varhany mají takovou super konstrukci, že si na ně vepředu můžeš položit další synťák.

Jonáš: Dřív jsem si tam pokládal pivo, ale teď už tam na to není místo, protože tam mám dva další nástroje. (smích)

Davide, u tebe jsme otázku gearu na začátku zamluvili. Jak to tedy máš? Pokračuješ po svém předchůdci Kubovi ve Fender offsetech?

David: Jako hlavní kytaru mám Fender Telecaster (mexiko z devadesátek), ten mě provází už osm let. Ale mám ještě Jazzmastera, kterého používám na pár písniček – na ty surf věci to zkrátka zní líp než to tele, hlavně proto, že v Branko’s se používá hodně vibrapáka, a to s Telecasterem nefunguje. Ideálně bych si chtěl pořídit nějakýho pěknýho Jaguara.

Jonáš: (smích) Takže kruhová kompozice.

David: Jo. Takže se budeme vracet k tomu, co bylo v Branko’s dřív. (smích) Akorát je docela potíž takovou kytaru v Česku sehnat.

Málo chodíš na Reverb, málo?

David: (smích) Já nejsem úplně typ, který by si nechal posílat věci na dálku. Ale možná se to bez toho neobejde... Každopádně tahle kytara by se hodila i z toho důvodu, že Kuba na mě nevědomky „ušil boudu“ – ve skladbě Lost Contact, což je náš nový singl, hrál na dvaadvacátý pražec, který je právě na těch Jaguarech. A je to docela znát, že mi na tu písničku nestačí krk. (smích)

Kapánek laická otázka: to se nedá vyřešit nějakým octaverem?

David: Jako můžu si koupit Whammy, no...

Jonáš: Mě by hrozně zajímalo, co by udělal Whammy v kombinaci s těma Vermonama. Viděl jsem na YouTube lidi, kteří dávají Whammy všude.

David: Jinak ještě k tomu gearu, u mě je asi dost podstatný, že hraju na Voxe AC30, na tom je můj zvuk hodně postavenej.

A pěkně na závěr – oblíbená „krabička“?

David: Ta vlastně taky přišla až s Branko’s, dal mi na ni tip Vojta – v podstatě mě „donutil“ si ji koupit, a je to Westwood od EarthQuaker Devices, takovej transparentní overdrive s naprosto hřejivým vintage zvukem. Z tý krabičky se dá vykroutit strašná spousta věcí.

Tagy Branko’s Bridge Jonáš Verner David Moudrý rozhovor Fender Jaguar

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Anna Marie Hradecká
Editorka a autorka článků pro Frontman.cz, dramaturgyně pražského kulturního prostoru Čítárna Unijazz, externí redaktorka Českého rozhlasu Vltava (Koncert bez hranic). Klavír, zpěv, altsaxofon, baskytara.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY