Aneta Langerová: Písně jsou jako přítel, kterému se můžete se vším svěřit

Albům typu „best of“ jste se doposud bránila. Ještě se vám nechtělo ohlížet?

Přišlo mi vždycky, že nejsem v hudebním světě tak dlouho, abych se ohlížela. Dvojalbum Zázračná písně krajina je průřez mým dvacetiletím na hudební scéně, vzpomínka na osobnosti, které jsem na svém hudebním putování potkala, a písně, na něž už jsem skoro zapomněla. Byla to pro mě výzva a vlastně i osobní terapie.

Co jste při přípravě desky sama o sobě zjistila?

Pozorovala jsem třeba, jak se vyvíjel můj hlas. To mě zajímalo asi nejvíc – sledovat, jaký výraz jsem měla před dvaceti lety a jaký mám dnes. Zajímavě to zrcadlí dobu, v níž každá z písní vznikala, ale i můj pracovní a osobní život. To všechno se v hlase nějak sčítá, protože hlas člověk neobelže. Je to, jako když si prohlížíte staré fotografie – taky na nich s odstupem objevíte spoustu zdánlivých detailů, které vás nějak formovaly.

Zmínila jste písně, na které už jste skoro zapomněla. Připomeňte některé z nich.

Jsou to třeba dvě coververze, které v roce 2005 vyšly na živém albu Spousta andělů – Koncert. Covery jsou pro mě netypické, pak už jsem nikdy žádné nenahrála. Jedna předělávka je od kapely Garbage, kterou jsem měla před těmi dvaceti lety hodně ráda. Zpěvačka Garbage Shirley Manson mě moc bavila, byla drsná, cítila jsem v ní vzdor, který mi byl tehdy taky vlastní. Druhá coververze je Thank U od Alanis Morissette, zpěvačky, která mě provázela soutěží Česko hledá SuperStar. Vybrala jsem si ji tehdy jako svou ikonu a v soutěži jsem hodně zpívala její písně.

Když Alanis Morissette vydala svoji stěžejní desku Jagged Little Pill, byla jste ještě dítě. Vzpomenete si na emoce, které ve vás ta deska v dětství vyvolávala?

Ano, slyšela jsem ji poprvé, když mi bylo asi deset, a vyrůstala jsem s ní. Bavila mě intenzita toho ženského vyjádření, cítila jsem v tom drzost i maximálně autentický prožitek. Alanis jsem pak několikrát viděla i na koncertě, dlouhá léta mi byla inspirací.

Zajímavé je i místo, kde jste zmíněné coververze natočila.

Je to tak, album Spousta andělů – Koncert jsme točili na koncertě v Říčanech, takže v mé domovině. V soutěži Česko hledá SuperStar mi Říčany hodně fandily a já tamním lidem chtěla tím koncertem poděkovat. Vzpomínám si, že celý večer byl nabitý radostnou a nespoutanou euforií.

Na startu mnoha úspěšných zpěváků a zpěvaček stál triumf srovnatelný s tím vaším – vítězstvím v SuperStar. Někdo ten nával slávy ustojí, spousta jiných ale nikoli. Čemu nebo komu vděčíte za to, že jste se zařadila do té první kategorie?

Bratr Nikola mě od začátku chránil. Někdy doslova vlastním tělem. Oba jsme věděli, že musíme umět říkat ne, pokud mi něco nebude sedět. Bylo to vlastně hodně troufalé, protože jsem sama ještě pořádně nevěděla, co vlastně chci. Ale byla jsem si velice brzy vědoma pozice, kterou mám, věděla jsem, že si můžu vybírat, což mi dalo obrovskou svobodu. Mohla jsem se postavit na vlastní nohy, cítila jsem enormní podporu fanoušků a bylo mi jasné, že když něco odmítnu, nic mi neuteče. To bylo k nezaplacení.

Nikola Langer se pak stal i vaším manažerem. Starali se o vás ale určitě i jiní lidé. Na koho byste nechtěla zapomenout?

Tehdy nám začala pomáhat i bráchova žena Iva Horáčková, která je v mém týmu dodnes. A pak se kolem mě začali seskupovat lidé z oboru, kterým jsem se mohla svěřit a poradit se s nimi, když bylo potřeba, jako Iva Milerová, pozdější ředitelka Supraphonu, nebo kamarád a právník Jirka Štaidl, bez kterého bychom ani nevěděli, kde a k čemu se svým podpisem zavazujeme. 

To věřím, vyznat se v různých smlouvách, které jste ve svých začátcích musela podepisovat, byl asi oříšek.

Smlouvy byly asi to nejtěžší, s čím jsme se s bráchou museli potýkat. Samozřejmě jsme zprvu vůbec nevěděli, o čem je řeč. Jirka Štaidl ale od začátku hlídal, abychom netřeli bídu a mohli si smluvně stanovit, co chceme a co ne. A pomáhá nám se smlouvami dodnes.

Od začátku jste měla štěstí i na autory a spoluautory písní. Vaše první hity složili Oskar Petr nebo Michal Hrůza. Předpokládám, že písničky vám nabízeli i mnozí jiní. Jak jste zvládala „oddělovat zrna od plev“?

Pomáhali mi lidé z vydavatelství BMG, společně jsme vybírali, co by se k mému hlasu hodilo. Na stole byla spousta písní, některé se mi líbily, jiné ne, ale skoro vždy to byly česky otextované skladby z různých databank. Chyběly mi původní autorské písně, ty přinesl až Oskar Petr. Do jeho skladby Hříšná těla, křídla motýlí jsem se ihned zamilovala. A Michal Hrůza mi zase dal Vodu živou. Vzpomínám si, jak mi ji poprvé pouštěl jako rozpracovaný demáč. To je docela vtipná historka...

Sem s ní!

Michal za mnou přijel na Žižkov, kde jsem tenkrát bydlela, že mi chce něco pustit. Šli jsme se projít, ale nikde jsme neměli klid, tehdy to bylo tak, že kdekoli jsem se objevila, hned nastalo srocení davů. Tak jsme se zavřeli v tom legračním Michalově autíčku, kterým přijel, a on mi v něm ten demosnímek přehrával. Hrozně se mi to zalíbilo a vím, že jsem se divila, proč se ke mně zrovna tahle písnička nedostala přes vydavatelství. Rovnou jsme se dohodli, že ji Michal dodělá a já ji natočím.

Vodu živou máte na výběrovém dvojalbu Zázračná písně krajina dvakrát – jak studiovou, tak koncertní verzi. Dělí je od sebe dvanáct let. Jaký vztah máte k písním, které jsou s vámi už skoro těch dvacet let? Máte potřebu je nějak obměňovat, nezpívat je stejně?

To ani ne, spíš ty notoricky známé písně třeba pár let nezpívám, abych vůči nim zase získala odstup. Třeba Hříšná těla, křídla motýlí jsem už na koncertech nehrála snad deset let, byla jsem tou písničkou přesycená a říkala si, že se k ní vrátím, až přijde ta správná doba. A ta nadešla právě teď, v rámci turné Zázračná písně krajina 20 LET se k ní vracím a mám pocit, že už jsem ji i líp pochopila. Ta skladba nemá zrovna jednoduchý text, není snadné mu přijít na kloub – ale to už je ten kouzelný svět autorství Oskara Petra. 

Na svém debutovém albu Spousta andělů jste pracovala s další velkou osobností, legendárním skladatelem a producentem Ivanem Králem. Dostala jste od něj určitě spoustu rad a doporučení – které byly nejcennější?

V té době jsem ještě sama písně nepsala a Ivan mě donutil, abych mu přinesla svoje demo nahrávky. Pamatuju si, že jsem se při tom málem studem propadla do země – tak já budu zrovna Ivanovi Královi přehrávat svoje demáče! Ale Ivan si ty ušmudlané kazety poslechl a povídá: „Hele, je z toho něco cítit, máš tam melodii, která je tvoje, klidně na tom můžeš dál pracovat!“ Právě on a taky Michal Hrůza mě tenkrát hodně motivovali k tomu, abych si začala psát sama, zdůrazňovali mi, že tím budu soběstačná a zároveň mi to autorství dá úplně nové možnosti zpěvu a výrazu.

A vy jste je jako mladá rebelka kupodivu poslechla.

Začala jsem to zkoušet. První píseň, kterou jsem tehdy napsala, byl Jiný sen z mé druhé desky Dotyk, pak jsme ve spolupráci s Michalem napsali ještě Malou mořskou vílu. A najednou se to začalo pomalu rozjíždět. Víte, já miluju zpívat i písně jiných autorů, ale autorská cesta je taky strašně zajímavá. Ráda to kombinuju...

Hodně mě zasáhlo vaše album Na Radosti plné rozmáchlých písní a lyrických textů. Vzpomínám si, že když vyšlo, byl jsem na pochybách, jestli ho vaši fanoušci přijmou. Úplně jste se tehdy vzdálila popovým mantinelům. Nebála jste se, že přijdete o část publika?

Ne, toho jsem se nebála. Nemívám strach z toho, jak moje písně publikum vezme. Pro mě je v tvorbě důležitější, když cítím, že skladby znějí tak, jak jsem chtěla, a sdělují, co jsem jimi chtěla říct. To ostatní je druhořadé. Třeba teď doma pracuju na nových písních, které opět odněkud přišly a už mám zhruba vizi, jak by měly znít. S tím prostě nejde hýbat, jak se člověku zrovna zamane. Aspoň u mě to tak není. Protože v ten moment by se někam vytratilo to kouzlo, který mě jako autorku činí šťastnou.

Album Zázračná písně krajina přináší i titulní novinku, krásný klenutý gospel s mnohohlasým sborem. Je ta píseň předzvěstí toho, jakým směrem se budete ubírat v dalších letech?

Je možné, že ano. Ale jen v obecném pocitu. Aktuálně vznikají i čistě klavírní věci, které jsou zase úplně jiné, než je Zázračná písně krajina. Klavír je pro mě nyní základním nástrojem, dobře se mi na něj skládá a klavírní věci budou nejspíš dominantou dalšího alba. Ale já si vždycky něco vysním a ve finále je to ještě trochu jinak. Takže kdo ví...

V písni Zázračná písně krajina zpíváte o magické síle písní, ve kterých se člověk může schovat, když mu není nejlíp. Která z vašich skladeb vládne takovou mocí, alespoň pro vás?

Ale taková je každá z písní, která k člověku promlouvá a rezonuje s ním. Pro mě jsou písně obrovským zdrojem síly, provázejí mě životem. Každá ze skladeb, které si napíšu, je něco jako přítel, jemuž se můžete se vším svěřit. Můžete se v ní vyzpívat ze svých pocitů, ulevit si, získat motivaci pro to, jít dál. I pro mě jako autorku je píseň zázrak – už tím, že ji nejdřív někde v sobě slyším a jsem pak schopná ji napsat a prezentovat. Není to samozřejmost a vážím si toho, že můžu být součástí toho procesu.

Na jaře odstartovalo vaše celoroční turné. Budete hrát v divadlech, na festivalech, ve vinařstvích, v zámeckých zahradách i na skalním hradě. Kde vystupujete raději? V komornějším prostředí divadelních sálů, nebo v rušnějších kulisách open air akcí?

Hraju ráda kdekoli, kde je dobře. Divadla mají své kouzlo, každý divadelní prostor je jiný. Máme i velmi oblíbené scény, jako je třeba Mahenovo divadlo v Brně, kam doputujeme na konci roku i s Janáčkovou filharmonií. Mám ale moc ráda i venkovní koncerty. V Česku je tolik nádherných míst, o kterých jsem ani neměla tušení, že existují nebo že se tam dělají koncerty. Bratr se snaží taková místa nalézat, takže při každém turné hrajeme i v kouzelných prostředích, která jsme zatím neobjevili – v přírodě, na čerstvém vzduchu, na místě, které má atmosféru samo o sobě. A do toho zní hudba a lidi s vámi zpívají. Bývají to moc hezké večery...