Zásadní události na české hudební scéně v roce 2023

Všichni chtějí hrát a pořádat akce, tahají se o publikum, které chce šetřit. A české Muzikantky mají svůj dokument!

Anna Marie Hradecká: Myslím, že i když si to mnozí nechceme připustit, ještě i loni jsme všichni tak trochu lapali po vzduchu v důsledku covidu (ze kterého se stala taková tajná chřipka). Kapely a kluby se vzájemně trumfovaly v počtu koncertů – všichni chtějí hrát a pořádat akce. Zvlášť na podzim často v jeden den v různých pražských klubech vystupovalo hned několik skvělých jmen a člověk nevěděl, kam jít dřív. A vyrojilo se taky spousta nových či v letech pandemie vzniknuvších projektů i míst, kam je možné přijít za hudbou.

Co se týče diváků, připadá mi to s touhou po čerstvém vzduchu stejné – v první půlce roku s teplejším počasím se lidi úplně odlili z in-doorových akcí a vyhledávali hlavně události probíhající venku a často s volným vstupem. Teď v chladnějších měsících zase šetři energii i peníze – nejistota a blbá nálada se možná líp rozhání doma a v online světě nebo s dalšími lidmi u piva než na koncertě (zvlášť pokud by pořadatel chtěl v ceně lístku zohlednit zvyšující se náklady a pokud kapela není „sázkou na jistotu“ – nikomu se nechce dávat dvě stovky a víc za nové, neokoukané jméno). Jsem zvědavá, jak se tyhle vlny budou přelévat v dalším roce.

Z jiného soudku: jsem vděčná České televizi, že po čtyřech letech příprav uvedla osmidílnou dokumentární sérii Muzikantky. Ač mám k celkovému pojetí pořadu značné výhrady, jsem zároveň opravdu ráda, že tu vznikl mediální prostor věnovaný čtyřiadvaceti talentovaným a inspirativním hudebnicím, které rozhodně mají v české hudební kultuře svůj aktivní podíl. Už bylo načase.

Ještě poznámka k 21. prosinci 2023: tragická událost na pražské Filozofické fakultě, při níž přišlo o život patnáct lidí včetně samotného útočníka a mnoho dalších bylo fyzicky i duševně zraněno, se dotýká i hudby – a to nejen proto, že mezi oběťmi je vedoucí Ústavu hudební vědy Lenka Hlávková, která svým výzkumem raně novověkých hudebních pramenů na českém území velkou měrou přispěla k pochopení našich vlastních hudebních kořenů a tradic. Byl to také útok na bezpečný prostor, v němž je pěstováno přemýšlení o (nejen hudební) kultuře – a bez toho, aby se o ní přemýšlelo, mluvilo a psalo, by žádná kultura prostě neexistovala. Minuta ticha, kterou mnozí účinkující nejen toho večera zařadili do svých koncertů, nebyla tedy jen stmelujícím projevem účastenství a úcty k obětem útoku, ale snad i připomenutím, že hudba je také takovým bezpečným prostorem k vyjadřování a sdílení myšlenek – prostorem, který stojí za to hájit a rozvíjet.

Důvod slavit měla jen zavedená jména, nůžky se ještě více rozevírají

Matěj Belko: Nevím, jestli je to záležitost jen roku 2023 (spíš ne), ale při pohledu z různých pódií s různými kapelami jsem si všiml, jak šíleně jsou rozevřené nůžky mezi koncerty „zavedených“ umělců a kapel a těch ne tolik „provařených“. A to vůbec nemluvím o nějakých začínajících záležitostech, ale i třeba o všeobecně celkem známých a uznávaných jménech. Na jedné straně jsou bezpečně vyprodané obří kluby, kulturáky i stadiony, tuny prodaného merche a absolutní blahobyt. Na druhé straně jsou malé regionální kluby, které pečlivě dbají na dramaturgii, sledují zajímavé věci a budují perfektní „komunitní centra“, do kterých se vyplatí chodit, i když člověk ani pořádně nemusí vědět, na co přesně jde.

Je za tím strašná spousta práce, nadšení, ale celé to stejně závisí na tom, jestli se povede získat nějaký grant od města nebo něco podobného. Protože vstupný se nesmí přehnat, jinak lidi nepřijdou. A i tak je to blbý. Pořadatel pak i při celkem hezky navštíveném koncertě nervózně kouká ke vstupu a s každým dalším příchozím jednotlivcem se mu ulevuje, že ten večer bude v mínusu třeba jenom trochu. A kapela řeší, jak se nacpat do jednoho osobáku, jak si vzít volno v ZUŠce a jak doma vysvětlit, že tenhle víkend budou zase pryč. A pak si rozdají honorář, jehož první půlku nechají na baru (který stejně nemá tržbu, jež by za něco stála), druhou půlku na pumpě cestou domů – a třetí půlku za nový struny.

Ano, jsou projekty, které jsou „komerční“ a líbí se více lidem, pak je jasné, že se budou mít lépe. A přeju jim to, je to v pořádku. A „nekomerční“ projekty holt nemusí oslovit každého – je to holt něco za něco.

Přesto mi přijde hrozně smutný, že je rozdíl tak razantní. Kéž by se tak lidi naučili chodit do klubů na koncerty třeba i jen tak, „na blind“. Kéž by pochopili, že je naprosto v pořádku zaplatit vstupné alespoň v ceně jedné večeře v restauraci. Nebo jednoho popcornu v multikině. A kéž by si na radnicích víc vážili lidí, kteří v jejich městech udržujou nějakou „nezávislou“ kulturu při životě. Kéž by se veškerý finance na kulturu nevyplácávaly na městských slavnostech s velikými koncerty se vstupem zdarma. Bez malých klubů a alespoň trochu pestrého kulturního života se nakonec všichni odstěhujou někam pryč... Na nějakou agrotancovačku ty dva tisíce lidí v každým městě přijdou vždycky. Ocenění si ale zaslouží i jiní.

Ať už jste komerce, anebo ne, lidi chodí. Když je přesvědčíte, že za to stojíte. A když chtějí

Nikola Kandoussi: Rok 2023 vnímám jako ten, kdy se věci začaly vracet do „normálu“. Dokonce takovým způsobem, který by během covidu nikdo nečekal. V O2 areně běžně vystupují (a naplní ji) umělci, které bychom si tam ještě před pár lety neuměli představit. Mainstream se nafukuje do čím dál monstróznějších rozměrů, protože lidi jdou na to, co znají, nicméně i kapely „vyšší třídy“ mimo střední proud (Cocotte Minute, Gaia Mesiah, Krucipüsk...) jezdí velmi slušně navštěvovaná turné.

Nováčci na hudební scéně si také vedou velice dobře a pomalými poctivými krůčky si budují fanouškovskou základnu (namátkou Black Holes, Byt číslo 4). Stále tu máme The Atavists, velmi slibně a s Adamem Jánošíkem za bicími se vrací Imodium, svoje místo na pop rockovém slunci si našla Civilní Obrana, jejichž úspěšné headline koncerty a festivalové sloty jsou toho důkazem.

Ať už jste komerce, anebo ne, lidi chodí. Když je přesvědčíte, že za to stojíte. A když chtějí. Samozřejmě, některé neduhy české rockové scény zůstávají. Jako třeba pochybná kvalita dramaturgie na městských slavnostech, placení kapel za možnost hraní, přesaturovanost diskutabilně hrajícími revivaly a kapelami, které vznikly rozštěpením různých těles, stárnoucí a přesluhující interpreti s nedostatkem sebereflexe. A subjektivně si neodpustím zmínku o stále tristním nedostatku ženských muzikantek mimo pop a alternativu.

Do nového roku i let budoucích však hledím s nadějí a pozitivně. Klubová scéna se i přes veškeré (nemalé) překážky drží, fanoušci mají chuť své oblíbené kapely podporovat, interpreti se naučili hledat nové cesty, jak oslovit své příznivce, a do toho se silně hlásí o slovo „nová“ generace zvukařů a producentů, kteří do nahrávek českých umělců vnáší svěží vítr. Jsme na cestě, bude to dobrý! :)

Frontman slavil ve vyprodaném JazzDocku, kultura je ale bita. Nadšením nájem nezaplatíš...

Zdeněk Neusar: Ano, letošní oslavy deseti let fungování našeho magazínu byly krásné a motivační. Pozitivním faktem letošního roku bylo také opravdu velké množství akcí, klubových i festivalových. Zpočátku se zdálo, že se pro promotéry i muzikanty samotné jedná o velmi pozitivní trend, protože bylo kde hrát, v důsledku to ale zas taková paráda nebyla. Navážu tady na Matěje Belka – patrné prostě je, že nůžky mezi mainstreamem a nezávislou scénou se letos ještě více rozevřely. Hojně navštěvované byly ve většině případů akce pro „většinové publikum“, kam lidé míří jednou dvakrát za rok a neřeší moc peníze.

Většina klubů, ale i festivalů se ale s návštěvností propadla až o třetinu a v závěrečné bilanci skončila mínusem. Dařilo se Rock for People nebo Blues Alive, pauzu si naopak dává Sázavafest. A finanční potíže se nevyhnuly ani slovenskému festivalu Pohoda. Situaci vnímám i optikou festivalu Beseda, kde to loni vyšlo o fous.

Na jednu stranu extrémně vyhajpované ceny zejména headlinerů, na straně druhé v době utahování opasků a nejistoty menší ochota utrácet za kulturu. A často také pocit části lidí, že kultura by měla být zdarma, s čímž souvisí i městské akce bez vstupného, které lámou vaz standardním promotérům. Zmínit také musím současnou krizi kulturní publicistiky a obecně zužující se prostor pro kulturu v médiích, na což se mimo jiné snaží upozornit iniciativa Nadšením nájem nezaplatíš. Přesto věřím, že se letos situace zlepší – i když budeme mít dost možná ještě hlouběji do kapsy.  Hlad po dobré hudbě zůstane.

Zásadními událostmi jsou fungující místa a komunity věnující se menšinovým žánrům

Matěj Ptaszek: Pro mne osobně jsou zásadními událostmi na české hudební scéně především fungující místa/komunity, která se odvážně věnují menšinovým žánrům a díky jejichž neustálému tepu a energii tak mohou diváci přijít na chuť i něčemu, co nemohou běžně znát z každodenního poslechu rádia. Rád bych zde zmínil některá místa, která mne zaujala svou velmi příjemnou energií a entuziasmem. Jestliže v Praze mohou lidé zažít zajímavé koncerty například v Zasekáváku a v Brně si přijdou na hudební chuť U kouřícího králíka, tak v Českých Budějovicích je to Výměník 1.

Rovněž zajímavé místo, kde člověk může zažít parádní koncert, je klub Fabrika v Doubici či broumovský undergroundový klub Eden. A také nelze nezmínit Dášu Machovou, která v Žatci pořádá neotřelé koncerty v parádní atmosféře retro kavárny. Ze srdce bych si přál, aby vznikalo více a více takových míst, která budou lidem nezištně a srdečně bez laciné podbízivosti nabízet kvalitní hudební tvůrce a interprety.

Rok skvělých desek, ohrožené kluby a nutnost změny ekonomického chování fanoušků

Jan Sládek – Tři věci:

1. To dobré. Rok skvělých desek. Fenomenální November 2nd, Krajina Ró, The BladderStones, Honza Fic, Michal Horák a řada dalších. Přeji jim všem úspěch, a to navzdory bodu dvě níže.

2. To k řešení. Kluby jsou ohrožený druh. Náklady šly po všech stránkách nahoru, lidé se spíše, hlavně mimo Prahu, do klubů nevrátili a ani před tím to už nebyla sláva. Demograficky je to spíše tak, že hordy mladých lidí na klubových koncertech se konat nebudou. Asi to budou muset zachránit jejich rodiče.

3. To se uvidí. Covid, války, inflace, energie. To všechno vyhrotilo již tak smutnou finanční stránku věci zvané hudba. Jak pravil tuhle kamarád: „Já bych si i v klubu zahrál a nic za to nechtěl, ale nemám na to peníze.“ Příští rok dva, než se to ekonomicky otočí (přeleje se to ze zbytku Evropy až k nám) bude reálná cena hudby prostě otázka. Každá koruna, kterou lidé jakkoliv dají svému oblíbenému hudebnímu tělesu (kapela, klub...) bude mít velmi vysokou hodnotu. Bez změny ekonomického chování fandů to bude mít velká část hudební scény v ČR těžké, ne-li nemožné. Ve světle toho jsem měl velmi malé pochopení pro plačky za konec serveru, který si z ukradené hudby udělal byznys model.

Česká rocková scéna nepřišla s žádnou zásadní nahrávkou, hlavní prostor stále dostávají staří vyčpělí „rockeři“

Petr Adamík: Česká hudební scéna mě poslední dobou ničím převratným nepřekvapila. Pokud se budu soustředit na tu rockovější část, zajímavých interpretů či počinů je opravdu pomálu. Dá se říct, že letos mě z tuzemských nahrávek výrazněji zaujaly v podstatě jen singly, které vypustili pražští Deaf Heart. Ti volí odlišný přístup a do své v základu kytarové muziky se nebojí přimíchávat osvěžující prvky z jiných žánrů, čímž vytváří odvážný a působivý mix. Česká rocková scéna bohužel stagnuje. Novým, zajímavým a kreativním interpretům se nevěnuje moc pozornosti a hlavní prostor stále dostávají staří vyčpělí „rockeři“. Osobně doufám, že se tato situace brzy změní a hudební vkus tuzemského posluchačstva se zlepší.

Vydrželi jsme. Vlasta Redl důstojně oslavil 50 let kariéry, odešel Petr Hošek, Vašo Patejdl i muzikoložka Lenka Hlávková

Leon: Mezi nejdůležitější události roku 2023 řadím prostý fakt, že to čeští muzikanti a muzikantky po covidovém lockdownu a následném období určité stagnace nevzdali, takže domácí hudební scéna je konečně opět na vzestupu, a to možná rychlejším než před pandemií. Myslím, že bych měl zmínit také významný milník veterána Vlasty Redla, talentovaného multiinstrumentalisty, zpěváka a kreativního skladatele, mísícího různé styly a vlivy, jenž koncertní šňůrou a velkoryse pojatým listopadovým vystoupením v pražské Lucerně oslavil půlstoletí hudební kariéry.

K těm smutnějším událostem uplynulého „hudebního“ roku patří odchod punkového barda Petra Hoška (kapela Plexis), výborného muzikanta i člověka Vaša Patejdla a ředitelky Ústavu hudební vědy FF UK Lenky Hlávkové. Naopak kladně hodnotím aktivity, které se snaží, aby muzikantské a další umělecké profese měly v rámci českého právního řádu pevnější status.

Mám radost z každého, kdo hledá osobitost

Kamil Danda: Přiznám se, že vzhledem ke své obživě vnímám scénu především prizmatem studiového zvukaře. Pravda, občas i koncertního, ale toho mám jako šafránu, spíš jako potrhlou výstřednost asociálního krtka. Hudbu poslouchám jen tu, na které zrovna pracuji, a veškeré dění na scéně je pro mne jen matným světlem vysoko nad hlavou mé nory. Jen občas ke mě dolů zabloudí nějaké to zrnko z toho zmateného světa venku.

Po letargických covidových měsících se ale rozhýbaly vrzající dveře mého nahrávacího studia a stále více vcházejí mladí i staří – a tvoří. Ti staří zrají ve své výpovědi a ti mladí se zdokonalují a já žasnu, jak dobří a sebevědomí někteří jsou, srovnám-li s mojí generací v jejich věku. Mám radost z každého interpreta, který má odvahu nenechat se strhnout mocným proudem bezduchého zpeněžitelného průměru a místo nápodoby se vydává svým vlastním, svébytným směrem k pěstování smělého rukopisu.

Z mnoha skvostného, co letos se u nás urodilo, bych uvedl například stále neprávem opomíjené Kapitány Průmyslu a jejich album Ropid. Jejich poetika je originální a silná. Velmi zajímavé je také nové album Vyplouvá folkové kapely Větrno plné rafinovaných melodií a hlubokých textů. Lewis Creaven se svou deskou Life Is A Picture zase potěší milovníky klasického rocku a je strhující svými instrumentálními výkony v naší kotlině takřka nevídanými.

Zajímavé kompozice a barvy přináší propracované album Alžběty Bohdanové Pátá planeta od autorské dvojice Maršálek-Blažíček. Velkým překvapením jistě bude i rapový Lament Jakuba Cermaqua, nové nahrávky básníka J. H. Krchovského a jeho Krch-off-bandu, ryzí písničkář Michal Dufek, elektronický klaun Kinimot, textařsky originální Srdcovice či zralé výpovědi nabízející Jinotaj.

Nářky nejsou na místě, skutečné umění (až na pár výjimek) nikdy nebylo zdrojem bohatství

Dr. Hyenik: Osobně jsem minulý rok kulturně vůbec nestrádal. Zajímavých akcí bylo daleko víc, než jsem mohl vůbec stihnout (a to jsem jich navštívil výrazně víc, než rok předtím). Uplynulý rok byl pro mě zlomový, protože v autě jsem poslouchal daleko víc mluvené slovo než muziku, ale samozřejmě z velké části podcasty hudební jako On Air, Studiotime, Miliónová kapela, Noty vole a další – díky za ně. A taky jsem toho sám nadrnkal zdaleka nejvíc za poslední roky. Těší mě všeobecně rostoucí úroveň na všech řemeslných postech a díky seriálům pro Frontman jsem také poznal další šikovné české ručičky. Takže u mě dobrý!

Dlouhodobě sice nerozumím nářkům nad „nezaslouženým úspěchem“ komerční produkce, protože hrát pro první signální středu gaussovy křivky bude bohužel (?) vždy (!) až tragikomicky jednodušší, než se snažit posouvat hranice žánrů, objevovat nové souvislosti, nabízet hluboké prožitky s přesahy – prostě nebojácně chodit se svým osobním nitrem na trh. Já to ale vnímám jako fér bojovku proto, že ti veleúspěšní „hráči na jistotu“ zase hromadně a vytrvale kňučí kvůli zdánlivé nespravedlnosti hudební kritiky. Vždyť na ně chodí tolik lidí a Mařenka odvedle, ta je z toho úplně vedle.

Nalejme si čistého vína: skutečné umění (až na pár výjimek) nikdy nebylo zdrojem bohatství, ale většinou spíše bídy, útrap, obecného nepochopení... ale taky skvělých osobních zážitků, pro které to neúnavně pořád pácháme. Zároveň trochu jízlivě dodám, že pokud nejsme schopní přesvědčit pár lidí, aby vyměnili jeden popcorn z multiplexu za naše umění, tak bych intenzivně přemýšlel, jestli naše nabídka má opravdovou hodnotu.

S radostí také vnímám nekonečný příval například nových multiefektů a všemožných technologií usnadňující nám naši práci. Konečně přišla také doba lampových podlahových preampů (za všechny Friedman IR-X), ke kterým mám osobní vztah a kdysi dávno jsem pomáhal při pokusech marně předběhnout dobu (ale já jsem vám to říkal!). Minulý rok jsem vypichoval úžasný multimediální zážitek živé hudby k němému filmu a letos jsem si to mohl vyzkoušet na vlastní kůži. Dokonalá ukázka, jak to jde dělat i dnes, byla Kytarová zbrojnice Live Maťo Mišíka, které sem měl čest se zúčastnit (a trochu pomoci tuto skvělou a vyprodanou! akci uvést v život).

Závěrečnou hudební perličku mi stylově přinesl poslední den v roce. Silvestra jsem strávil mimo jiné s pilotem soukromých letadel, který dopravoval na akce světové hvězdy, jako jsou Linkin Park, System Of A Down, Justin Bieber nebo Christina Aguilera. Po jeho barvitém vyprávění jsem tedy už aspoň teoreticky připraven na tuto část kariéry případné budoucí hvězdy. :)

Važme si sami sebe, své práce a role ve společnosti

Marek Bero (mbx): Přál bych muzikantské komunitě, aby si vážila sama sebe, svojí práce a role ve společnosti. Hudba není pouze komerční hluk v obchoďácích, podkres YouTube videí či playlist do posilovny. Umělecká hodnota hudby je křehkou substancí, která potřebuje ochranu. Musíme bojovat za svou vizi, neuhýbat před nesmyslnými krátkodobými trendy a nenechat se vyprázdnit monetizačními potřebami všeho, co člověk dělá. Přál bych všem hudebníkům a hudebnicím silnou vizi, důvěru ve své schopnosti, konzistentnost v pracovním nasazení a múzu při ruce. Ať se vám daří, ať pořád pulzuje bujarým životem alternativní a underground scéna a ať máte vždy chuť popadnout nástroj a vystřelit se do vesmíru kreativity.