Přejít k hlavnímu obsahu
Co dělat pro pozitivní náladu v roce 2022? Poslouchat to nejlepší z roku 2021. Třeba si natřít Pomazánkové máslo od kapely B4 Tomáše Procházky. | Foto: archiv B4
Co dělat pro pozitivní náladu v roce 2022? Poslouchat to nejlepší z roku 2021. Třeba si natřít Pomazánkové máslo od kapely B4 Tomáše Procházky. | Foto: archiv B4
redakce - Út, 04.01.2022 - 13:00

Zásadní události na české hudební scéně v roce 2021

Importoval covid do Česka trend, který je v západních zemích patrný už řadu let? Rozevřely se na hudební scéně ještě více nůžky mezi mainstreamem a nezávislou scénou? Zažívají producenti obrodu proto, že život je příliš krátký, aby člověk šetřil na hudbě, natožpak vlastní? Rok 2021 byl pro muzikanty opět těžký. Jak ale říká Marcus Miller, hraní na hudební nástroj bude v kurzu vždy. Tady je naše ohlédnutí za loňskou českou hudební scénou.

1. Málo koncertů, ale hodně práce pro producenty (Jan Sládek)

Kvůli špatné politice naší vlády se opět méně koncertovalo, ale zase se točilo. Ale! Nový dobrý trend, který vidím, je rostoucí spolupráce s producenty. Byl jsem letos na obou stranách (nechal se produkovat i produkoval) a to, že i neprofesionální kapely spolupracují s producenty, je strašně moc velký krok. Vznikají čím dál lepší nahrávky, bez ohledu na to, jestli je někdo profík, chce být profík, anebo je prostě weekend warrior. Život je moc krátký na to, aby člověk šetřil na hudbě. Natož na té vlastní. Navíc to ani nutně nemusí být tolik peněz. Tak jen houšť!

2. Hraní na hudební nástroj má pořád smysl, algoritmům navzdory (Marek Bero)

Baskytarový virtuóz a slapový mistr Marcus Miller v jednom rozhovoru řekl, že hraní na hudební nástroj bude vždy v kurzu. Lidé budou pořád chtít vidět někoho, kdo umí zahrát groove, melodii nebo libozvučné akordy. Technologie jsou ovšem tak invazivní, že pokud jste hudebník, najatý například pro rozsáhlejší profesionální produkci, může se vám lehce stát, že budete hraní pouze předstírat, protože ten sub basový, totálně produkčně vychytaný zvuk byste z vaší Harley Benton baskytary nikdy nedostali. Hudba je čím dál tím více kvantizována, dolaďována a v podstatě generována počítačovými algoritmy.

Zůstala na baskytaře nějaká skrytá skulinka magie? Něco fascinujícího, vzrušujícího nebo dokonce nebezpečného? Není přeci jenom lepší věnovat energii a pozornost nejnovějším DAW, produkci a technologiím? Mluvím zde sice o baskytaře, nástroji mé specializace, ale mohli bychom klidně baskytaru nahradit kytarou, houslemi, bubny atd.

Zdá se mi, že největší síla baskytary se projeví při vedení kontrapunktu ve skladbě, v magických momentech při jamování ve zkušebně, v kontextu zvuku a spojení s ostatními nástroji a samozřejmě na koncertě, kde svým tónem a groovy můžete zasáhnout srdeční a emocionální oblast daného publika.

Baskytara je společenský fenomén. Baskytara byla určená pro souhru s ostatními nástroji. Baskytara je vaše vstupenka do světa vyvolených, do světa, kde nejste sám, kde máte super schopnost změnit náladu skladby, do světa, kde můžete svým groovem nebo riffem roztačit, pobláznit nebo rozbrečet úplně cizí lidi. A tito cizinci se najednou stanou vašimi společníky. Baskytara je vaše dálnice do hlubokého nebe.

3. Věk muzikantů hraje stále menší roli (Leon Skucius)

Pozitivně vnímám především ověření názoru, že dobrou hudbu lze dělat v téměř jakémkoliv věku, což loni potvrdila alba dvou souputníků Michala Prokopa a Vladimíra Mišíka. První jmenovaný se při natáčení muzikantsky i obsahově vyváženého titulu Mohlo by to bejt nebe… (CD, 2LP, digitál) opět obklopil zkušenými veterány z party Framus 5, zatímco Mišíkův počin Noční obraz (CD, 2LP, digitál) vstupuje z hlediska spoluautorství do stejné řeky teprve podruhé. Na nové desce se podobně jako na předchozím albu Jednou tě potkám (2019) podílel Petr Ostrouchov s kapelou Blue Shadows a tentokrát i celá řada hostů, kteří trackům dodali barevnější atmosféru.

Stylově pestrou směs, míchající elektro, pop, funky, disko, post punk a další žánry, nabízí album Electrofantasex excentrika Bruna Ferrariho, kterému na novince nechybí jeho tradiční humor a ani určitá dávka elegance a nadhledu. Texty jsou dílem hlavního protagonisty a hudební složku si rozdělili skladatelé Moimir Papalescu, Gatsby, Sirgull a také Papalescův syn. Významnou stopu zde zanechal Fernando Saunders (Lou Reed, Jeff Beck, Slash, Jimmy Page, Joe Cocker atd.) a kromě dalších muzikantů lze v roli doprovodných zpěvaček slyšet Emu Brabcovou z kapely Khoiba nebo moderátorku Zuzanu Tvarůžkovou.

4. Solidarita spojená s odchodem Davida Stypky (Veronika Wildová)

Za mě je největší událostí roku 2021 jednoznačně a bohužel smrt Davida Stypky, respektive následná vlna podpory pro jeho rodinu. Album Davidových písní Dýchej, které po jeho smrti dokončil Martin Ledvina, Davidova kapela Bandjeez a Kateřina Marie Tichá, je prodchnuté pocity z místa „mezi světy“ a mistrovským zvukem.

Sledované bylo samozřejmě i znovuvzkříšení ankety Zlatý Slavík, na kterém se odrazila názorová rozpolcenost hudební scény. A za zásadní považuji i film Karel o Karlu Gottovi, který velmi citlivě a s úctou hovoří o jeho kariéře a posledních měsících jeho života.

5. Podzim napěchovaný kulturou, která nemohla být rentabilní (Tomáš Foltán)

Rok 2021 byl prvním zcela covidovým. Podle mého názoru bude ten současný nový rok poměrně stejný – koronavirus ve vzduchu a vládní opatření okolo nás. Zkušenosti minulých měsíců nám ale říkají jedno: nahrnout velké množství kulturních akcí do jednoho časového období je jednoduše nerentabilní. Podzim 2021 byl tak napěchován kulturou, že člověk mohl být každý den minimálně na pěti různých akcích. Často nakonec nebyl ani na jedné.

Zvýšený zájem o antidepresiva bude pravděpodobně v řadách markeťáků a lidí odpovědných za finance. Zatímco dřív jste měli koncert vyprodaný měsíc dopředu, dnes se hodinu před akcí modlíte, aby přišla alespoň polovina kapacity. Markeťáci už neví, jak druhé lákat, „finančníci“ už vytahují osobní rezervy na zaplacení akce. Jak moc bude tento model dlouhodobě udržitelný?

6. Koncertů bylo sice pomálu, ale o to byly prožitější (Ricardo Delfino)

V minulém roce bylo pro nejednoho z nás ještě těžší najít svůj status quo, nějaký řád, který nám poskytne alespoň trochu té jistoty. Zkušenosti z předchozího pandemického roku s koncerty a festivaly zrušenými dokonce i #zminutynaminutu naštěstí pořadatele, umělce a dokonce ani posluchače od kulturních akcí neodradily. Nebo alespoň ne všechny. Místo ročního předstihu se umělci bookovali týden před akcí, celá akční doba příprav a jednání se zkrátila na nejnezbytnější možné minimum. Předprodeje přestaly pořadatelům poskytovat reálný přehled o zájmu o jejich akci a také vymizel z nich plynoucí cash flow. Negativně poučení lidé kupují lístky až v den události nebo dokonce až na místě. Pokud si ovšem v záplavě přesunutých odložených a nových koncertů vzpomenou, na který to vlastně chtěli jít.

Po prvním půlroce naprosté izolace a absence živé kultury se s počátkem léta protrhla hráz a všichni, kteří v kulturním odvětví zbyli, protahovali své ztuhlé končetiny a mozky doslova za běhu. I přes křeče a takřka okamžité přepětí bylo ale pro mnohé nemyslitelné povolit. Strašák zimní vlny se zavřenými kluby a sály byl přeci jen víc než jen duchem let minulých.

Nebyl jsem na tom jinak, a i když jsem si přísahal, že budu koncerty co nejhojněji navštěvovat a podporovat, stihl jsem jich letos jen velmi málo. Nebudu zmiňovat akce, na kterých jsem se přímo podílel. Dovolil bych si zmínit pár zážitků, které mi loňský rok pomohly alespoň trochu prožít a ne jen přežít.

Začátkem července křtil Tomáš Liška, v té době čerstvý držitel Anděla v kategorii Jazz, se svým projektem Invisible World opožděně album Hope v pražském Jazz Docku. Nečekal jsem, že se na křtu instrumentální jazz-world music desky budu smát, až mi ztuhnou mimické svaly. Tomáš pojal celý komorní koncert s grácií a lehkým lidským vtipem, a tím udeřil na mou notu a dodal mi síly na celý zbytek léta.

V srpnu jsem zažil dokonce své poprvé. V Měšťanské besedě v Plzni jsme s přítelkyní snižovali věkový průměr na koncertě Roberta Křesťana a Druhé trávy se speciálním hostem Michalem Pavlíčkem. Pavlíčkova progresivní rocková kytara v unisonu se saxofonem Luboše Maliny je něco, co vykolejilo nejen mne, ale i převážně maskáčové obecenstvo. Nevím jak zbytek sálu, ale mne jen v tom nejpozitivnějším slova smyslu.

Nejčerstvější koncertní prožitek byl ale právě v poslední den minulého roku. V témže sále se rozezněly melodie poloveckých tanců Alexandra Borodina, baletní suity Chačaturjana nebo výběru z West Side Story v provedení Plzeňské filharmonie pod vedením dirigenta Chuhei Iwasakiho. Poetické bylo i to, že poslední kulturní událost roku uvedl dosluhující plzeňský primátor a čerstvý ministr kultury Martin Baxa.

7. Druhý rok s pandemií muzikanty i publikum vyškolil v přežití (Anna Marie Hradecká)

Už druhým rokem platí, že přes léto kultura pookřeje, muzikanti i diváci se odváží vyrazit na menší nebo i úplně malinkaté festivaly (za mě z perspektivy účinkujícího a diváka vede Otevřeno Jimramov nebo Kočí v Chotči) a nabrat dostatek čerstvého vzduchu a sil na zbytek roku, kdy vládne pandemie se sprškou zhoršujících se zpráv a neustále se měnících vládních opatření. A člověk v pudu sebezáchovy kolísá mezi touhou vše bagatelizovat a umenšovat pomocí černého humoru, nebo naopak brát extrémně vážně. Záleží na tom, jak zrovna covid míchá osudy v našem nejbližším okolí.

Ale narozdíl od předchozího roku už jsme trochu lépe připraveni. Pořadatelé akcí zvládají přesouvat stolečky do různých formací podle aktuálně povoleného počtu diváků, většina muzikantů si stihla najít alternativní zdroj obživy v rámci oboru, případně zjistila, že získané dovednosti v jiném odvětví nejsou k zahození. Mají-li finančně trochu krytá záda, mnozí si naopak lebedili zavřeni ve zkušebnách nebo ve studiích. Ukázalo se, že mluvit o důležitých tématech se dá i v mainstreamu (Ewa Farna se singlem Tělo) a potvrdilo se, že nezávislá scéna to už dávno umí, z čehož můžou čerpat sílu i nové tváře (něco něco: Útržky).

Jako diváci jsme mohli peníze „ušetřené“ za vstupenky na koncerty s novou dávkou solidarity nacpat do crowdfoundingových kampaní na nové desky, už smířeni s tím, že na živou hudbu ve větších sálech si budeme muset zase nějaký čas počkat (Free Balkan Quintet: Parvo). Někteří ovšem dokázali úspěšně vydat „dlouhozrající“ debut i bez veškeré podpory, protože si zakládají na své „antipromo“ strategii (Tryptych: Trypotheque).

Také jsem se sama přistihla, že ačkoli mi digitální obsah už obecně leze krkem i ušima, dva roky s covidem mě úspěšně naučily sedět doma a sjíždět seriály, tutoriály a staré živáky na youtube i v momentě, kdy bych dřív už dávno lítala někde po akcích. Zároveň u sebe ale pozoruju značně roztříštěnou pozornost – video, příspěvek nebo článek musí být krátký a úderný, jinak zaručeně odpadnu (například tenhle svůj elaborát bych zřejmě dočetla tak do půlky...). Takže dlouhý koncertní online stream je pro mě zřejmě momentálně nereálné zhlédnout. Sad, but true...

8. Uživit se hudbou je stále těžší. Podstatné je stavět mosty mezi různými názorovými proudy (Zdeněk Neusar)

Od některých promotérů na hudební scéně slýchám, že Covid do Česka zrychleně importoval trend, který je v západních zemích patrný už dlouho: ještě více rozevřené nůžky mezi mainstreamem a nezávislou scénou. Dosud se v Česku dokázaly hudbou uživit i „kapely mezi“, kterou jsou u nás například Zrní, do budoucna to patrně bude stále těžší. Buď hudbu budete dělat zcela jako koníček bez nároku na jakýkoli honorář, nebo se stanete součástí popu pro masy. Nic mezi tím dost možná nebude fungovat. Nebo bude?

Rád bych v tomto směru byl optimistou, i když návštěvnost koncertů v roce 2021 povážlivě poklesla, zejména v regionech mimo centra. Kapely, na které běžně chodily stovky lidí, aktuálně hrají spíše pro desítky. Pořád ale doufám, že jde o trend spíše dočasný, ovlivněný také velkým množstvím letních a podzimních akcí. Ostatně i v roce 2021 byl například festival Beseda u Bigbítu opět vyprodaný. A téměř vyprodané byly i oba křestní večery Ventolina v pražské MeetFactory.

Držím všem aktivním hudebníkům palce. Držím palce i celé společnosti, abychom k sobě navzájem byli víc tolerantní a dokázali si víc naslouchat. A držím palce i všem výrobcům a prodejcům hudebních nástrojů, aby tuhle složitou dobu přečkali. Začal jsem u sebe – své sedmileté dceři jsem k Vánocům pořídil stage piano Yamaha P-45B.

Nenechejte se otrávit špatnou náladou a dělejte i v roce 2022 skvělou hudbu. Z mého pohledu se to loni například skvěle podařilo partě B4 kolem Tomáše Procházky. Jejich nové album Pomazánkové máslo si natírám od jeho vydání hned několikrát denně!

PF 2022

Tagy zhodnocení roku

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Redakce
Týmová práce.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY