Zákon o zachování energie

Jen tak úvodem. Tohle téma je velmi ošemetná a citlivá věc. Rozhodně si nenárokuju žádné patenty na pravdu. Spíše se chci podělit o své poznatky a pocity, nic víc, nic míň. Jestli budete mít jakékoliv připomínky, sem s nimi.

Mé zamyšlení se týká energie, kterou známe z pódií a zkušeben. Energie, která se projevuje tím pocitem, který vám beze slov poletuje někde kolem žaludku, tetelí se a zpívá pořád dokola: „Joooo, ty vole, to je onooo!!!“ Energie, která vás nutí přehrát si tu věc ještě jednou, i když už je to pomilionsedmé. Tahle je ta první. Přirovnal bych ji k zamilovanosti, taková láska na první pohled (poslech). S kumpány na zkušebně křepčíte jako Iggy co si právě přepudroval chobot, s pocitem, že jste na „to“ kápli.

Pak přijde zařazení nového kousku, mezi ty o něco starší na vašem playlistu, a z novinky se stane součást kapely. Rutina jí trochu obrousí hrany, ale v pořadí se jí pořád věnuje tak trochu zvláštní pozornost. Tohle bych přirovnal k tomu, když s holkou spolu začnete bydlet. Sex je pořád super, ale přibydou k tomu starosti typu kdo umyje nádobí a kdo půjde s košem.

Najednou se objeví kytarista s hláškou „hele, tohle mne včera napadlo“ a už to zase jede… Z „nové“ už je „zajetá“ a ta „nová nová“ vám zase způsobí zatmění v mysli a svítání v srdci. Tenhle nekonečný proces tvorby, je pro mne osobně mysteriózní a nanejvýš posvátná věc. Šťastni budiž ti, kdož tohle znají. Ovšem nic není zadarmo.

Ve dvaceti se rozdáváte pro tři akordy, do kterých napumpujete tolik energie, že to doslova stříká všemi směry. V tom tlaku se ztratí i nějaká ta chybka, která v tomto případě spíše prospívá a pomáhá autentičnosti, výrazu a naprostému přesvědčení o své muzice. Když je vám čtyřicet a víc, začne do procesu vstupovat „pan rozum“ a jeho kolegyně „pochybnost“ (nebo chcete-li kritický postoj). Tihle dva mají velkou platnost, ale časem tak nějak začínají zasahovat i mimo své kompetence. Jednoduše začnou strkat nos do míst, kam vůbec nepatří.

Na tomhle místě bych chtěl upozornit, že je strašně obtížné určit tu individuální, nesmírně tenkou hranici, dělící vývoj (chcete-li progresi) kapely, na straně jedné a jakési splynutí s hudebním prostorem, ve kterém se pohybujete, na straně druhé. Každá kapela je unikátní, protože každý člověk, který v ní hraje, je unikát, jediný na světě. Ovšem každá kapela se pohybuje v nějakém hudebním prostředí, které je tvořeno vkusem jednotlivých muzikantů, jejich temperamentem, tím co poslouchají, co je baví, co je trápí, co je štve… To vše tam je, ale pořád jsme v nějaké bublině, kterou si svými světy vytváříme. Lidský svět jednoduše není univerzální a už vůbec není instantní.

Jeden můj oblíbený psycholog a filozof kdesi poznamenal celkem trefnou poučku, je to nějak takhle: „Obrací-li se duše k Bohu, výsledkem je umění, obrací-li se duše ke hmotě, výsledkem je věda.“

Takže se konečně dostávám k podstatě toho, co vám chci říct (napsat). Myslím si, že nechat zasahovat rozum mimo jeho kompetenci, jednoduše nechat ho strkat nos za hranice jeho platné působnosti, je zhoubou tvůrčího procesu. Na oltář rozumu pak položíme vášeň, zápal, bezprostřednost a za odměnu dostaneme kastraci. Energie je jen jedna. Jestliže ji vyplýtváme na „dokonalost“ v jakémkoliv ohledu, nezbyde nám pro ty, kteří nás poslouchají. Energie stanovuje komunikační kanál, kterým pak proudí všemi směry emoce. Všichni jsme to zažili. „Skvělý koncert, skvěle jsem všechno slyšel, neudělal jsem jedinou chybu, jenom lidi byli takoví nějací vlažní…“ No jo, ono to ale není o lidech pod pódiem, je to o nás na pódiu. Všechnu energii (nebo spíš velkou část) jsme si usyslili pro sebe a ten zbytek byl málo pro nasycení uší a duší těch, co přišli poslouchat.

Tenhle jev lze sledovat u všech kapel, všech možných žánrů. Nelze jej kompenzovat ničím. Žádná světla, žádné projekce, žádná pyrotechnika, nic jednoduše nenahradí tu obyčejnou přímou energii, plynoucí z muzikantů, kteří se baví tím, že hrají svoji hudbu. Hudbu, kterou milují a o které jsou beze zbytku naprosto přesvědčení.

Musím se přiznat, že mi aktuálně energie v hudbě moc chybí. Nemám tím na mysli akustický tlak a vycizelovanou naléhavost. Myslím tím tu bezuzdnou neregulovanou (a neregulovatelnou) animální energii. Jsem dítě devadesátek, toho velmi požehnaného období, plného otevřených duší, srdcí a zároveň také hlubokých ran. Nechci tady jako starý fotr lamentovat nad tím, jak to bylo za nás lepší. Rozhodně nebylo! Jenom se, dle mého soudu, hudba posunula do konformní zóny (neurazí a nenadchne), která je plná technické preciznosti a zvukové dokonalosti. Jenom je to začasté taková bramboračka plná všeho, proto také zároveň prostá toho (pro mne osobně) hlavního, tj. nápadu a energie.

Viděl bych to asi takhle. Nedělejme z hudby vědu – a to doslova. Nechejme promlouvat emoce, které plují na vlnách energie, bavme se dokonalostí své nedokonalosti a nesnažme se kvantifikovat něco tak úžasného a záhadného jako je muzika. Každá návštěva múzy v našich duších je dotekem tvůrčí energie, která se bere bůhví odkud (doslova). Jsme lidské bytosti a hrajeme lidským bytostem, abychom se podělili o to tajemné alchymistické mystérium, kdy z ničeho vzniká něco.

Mějte se krásně. Přeji nám všem spousty energie k rozdávání a také k přijímání.