Vlastimil Třešňák: Muž, který dělá, že tu není, ale pořád tady je
Vlasta Třešňák je bizarní příklad umělce, jemuž talent utíká všemi směry a ze všech pórů, on jako by se snažil minimalizovat důsledky tohoto úniku, ale ne vždycky se mu to podaří. A pak jeho fanoušci, kteří už si na tohle čekání zvykli, slaví svátek.
Dlouhá léta už nevystupuje, kapelu dávno rozpustil, a ani tak, jak si ho vybavují pamětníci, tedy jako osamělce s kytarou, už ho na pódiu neuvidíte. Jeho veřejné prezentace se omezují na hodně ojedinělé intervence do větších akcí, kde má zřejmě pocit, že se mezi ostatními účinkujícími ztratí (což samozřejmě – a naštěstí – nikdy nevyjde), a účast na vlastních vernisážích. Protože kromě muzikanta a písničkáře je, jak známo, taky malířem.
Pro nás, kteří jeho písničky máme rádi, je to rozhodně škoda. Lze si jen představovat, jaké by to mohly být luxusní koncerty, které by hrál se svým Temporary Kvintetem, se kterým natočil poslední dvě alba, a který je obsazen absolutními špičkami svých nástrojů, hrají v něm kytarista Josef Štěpánek, klávesista Jan Steinsdörfer, saxofonista Jan Štolba, basista Martin Lehký a bubeník Miloš Dvořáček. Živé verze těch nových písní by mohly být skvělé, a nějaké oprášené staré kousky v podání tohohle all stars bandu třeba ještě lepší.
Ostatně, i ty zmíněné poslední desky vznikly vlastně víceméně náhodou. Ta předposlední Kiks po dlouholeté pauze, v podstatě na jemný, ale setrvalý nátlak vydavatele Lubomíra Houdka z labelu Galén – a překvapila nejen svojí samotnou existencí, ale dost zřetelným hudebním, a hlavně textovým posunem oproti minulosti. A ta následující, zatím poslední, loňská podzimní Happy Hour, vlastně taky tak nějak „vyhřezla“, v podstatě bez předchozího varování.
Přání můžeme mít různá, můžeme chtít Třešňáka vídat na pódiu, ale nezbývá nám, než jeho rozhodnutí neharcovat se už po štacích respektovat. Konec konců, není to o moc jiné než v osmdesátých letech, kdy jsme mohli Třešňákovy nahrávky v Československu taky jen poslouchat, tehdy z potajmu šířených šustících pásků a kazet, protože jejich autora komunisti, aby je čert spral, vyhnali do exilu. Dnes Třešňák nežije ani ve Švédsku, ani v Německu, ani v Americe, ale v domečku na okraji Prahy, maluje obrazy, když má chuť, napíše nový text, žije poklidným a jak lze zvenčí usuzovat, i docela veselým životem. Však si ho taky zaslouží. V sobotu oslaví pětasedmdesátiny.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
