Přejít k hlavnímu obsahu
Foto: Tom Šrejber
Foto: Tom Šrejber
Jan Hamerský - Pá, 16.10.2020 - 15:00

Tvůj hněv je dar – hrát si a shořet

Blíží se zima. Covidu roste index nakažlivosti, koncerty nejsou. Kdekdo sype nápady z šuplíku a křeše z nich poslouchatelné minimum. Taky mi už pár týdnů na Soundcloudu visí singl.

Se Zefvem, pořadatelem Riot Over the River, jsme se shodli, že by bylo fajn mít ještě před akcí v ruce i něco jiného než fotky a videa z foťáku. Šest stupňů odloučení nebo EP Hraj si a shoř! jsou však to poslední, za co bych právě tady chtěl lobovat, nota bene týdny po fesťáku. To mi užitečnější přijde napsat, odkud která sloka přilítla, a načrtnout, co se od druhého plánu dál děje víc v mojí hlavě než v Pro Tools.

„Tak Bohumile. Za Tvůj strach, Bohumile. Za to, že ses nakonec připlazil a olízal jim boty. Za Tvůj výbornej žaludek. Za to, že budeš pro ně vydávat knížky, když tolik jinejch nesmí. Za Tvý nevědění, Bohumile. Za to, žes nepochopil, že tajná sláva je ta nejvyšší. Za to shoř, Bohumile.“ (České století, díl Je to jenom rock‘n‘roll – 1976)

„Na počátku bylo slovo“ pro mě platí tuplem. U Běsů hudba slouží textu. Vždycky jsem chtěl být spisovatel. Proto jsem se taky dal na historii, poněvadž zdaleka nejvíc souvisí s vyprávěním. Je však bytostně skličující. Říká se jí hřbitovní věda, protože začíná tam, kde hrobníci mají padla, a zná jedinou jistotu. Mnohem víc než Husů nebo Palachů v jejím průběhu shořelo těch, kteří nehasili, co je nepálilo. Odtud název Hraj si a shoř!

Ze stejného důvodu mě hudba zajímá nejvíc, když do dějin vstupuje. Myslel jsem si, že svedu totéž, když změním pohled na ni. Nakonec jsem ale stejně jako Bob Dylan pochopil, že nejúčinnější jsou ty úplně nejstarší postupy.

Prvními písničkáři byli starozákonní proroci. Už tehdy popisovali, co se to sakra děje a proč by se to kurva mělo řešit. Ke songwritingu se dostali vcelku pragmaticky. Zprávu si lidí spíš zapamatují ve verších a s dramatickým podmazem. Ví to redaktoři Televizních novin, Dylan, Sváťa Karásek i liberijský prezident. Možná proto se vžilo na ně delegovat „svědomí národa“, i když nikdo takové nároky neustojí. A na tuhle strukturu dlouhého trvání par excelence věším současná témata.

Tohle „Hraj si a shoř“ se týká vymírajícího druhu, bílého heterosexuálního muže. Toho, který kdysi jako první po Bohu stvořil rokenrol k obrazu svému, časem se vyčerpal a teď trucuje, když ho Courtney Barnett, Chelsea Wolfe a Snail Mail hrají líp. Jedno o sobě ale pořád neřekl. Bál se. Že je kovaný v sebe-destrukci.

Foto: Tom Šrejber

Zakazovali mu plakat, aby nechápal, co se v něm děje. Řezali ho hlava nehlava, aby si zvykl, že bouchnutím do stolu končí každá diskuze. Předhazovali mu hrdiny, aby si neuměl říct o pomoc a když všechno ztroskotalo, nechal za sebou paseku, na kterou se bude ještě dlouho vzpomínat. A přesvědčili ho, že je v jeho nejlepším zájmu celé dny nevídat děti, aby netrpěly hlady. A pak že ženský jsou iracionální …

Za ženy tedy mluvit nemůžu. Zkušenosti jako dvojí metr při odměňování každého patnáctého v měsíci nebo vyhýbání se výkopům a běhání v parku jsou nepřenositelný. Můžu jim ale jít vstříc a popsat aspoň, v čem koření všechny moje úzkosti a sebedestruktivní nálady. Co mě tak strašně sere na tom bejt chlap, a jak tím vážně poškozuju zdraví sobě i svému okolí.

Gretsche i lampu jsem poslal loni z domu. Nemít Cremonu po tátovi, který po dvaceti letech u pásu už nedohmátne, taky bych si už nezahrál. Jo, se syndromem vyhoření si hledíme zblízka do očí. Do pelechu jsem zralej už od rána, ale ještě něco nutně potřebuju dotáhnout. Souvisí to dost s mými démony, nylonkami a hrdelními skřeky.

Jsem realista a chci nemožné. Jednu štace měsíčně a po ní sázet sportku: „Máš bandzone?“ „Nemáš desku?“ „Kdy a kde zas hraješ?“ A možná jednou Artwayovi, Klusovi, Pokáčovi, Voxelovi a dalším reklamním Xindlům s uměleckými neurózami narvat slovník rýmů do prdele a poslat je šupem na Šumavu patlat marmošky. Aby taky jednou udělali něco dobrýho.

Foto: Tom Šrejber

Tagy komunita Běsi
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY