Přejít k hlavnímu obsahu
Někteří muzikanti se nemůžou smířit s tím, že k napsání dobrého songu mohou stačit tři základní harmonické funkce (a třeba v minimalismu klidně jen jedna). | Foto: Pixabay
Někteří muzikanti se nemůžou smířit s tím, že k napsání dobrého songu mohou stačit tři základní harmonické funkce (a třeba v minimalismu klidně jen jedna). | Foto: Pixabay
Anna Marie Hradecká - Pá, 15.07.2022 - 10:00

TOP 5 muzikantských předsudků

Ach, ty kyselé hrozny! Dnes si ukážeme několik okřídlených hlášek, kterými se s patřičným opovržením rádi vzájemně častují „klasikáři“ a „puďáci“ – tedy dva extrémně vyhraněné tábory muzikantů. Ti první prošli konzervatoří nebo alespoň „zuškou“ a bez not nedají ani ránu, ti druzí ony slovutné ústavy navštěvovat buď nemohli, nebo ani nechtěli, a „hudební teorie“ je pro ně sprosté slovo. Všichni víme, že ideál je někde uprostřed a nemá cenu se hádat – ale vysvětlujte to jejich rozhořčeným egům, když se tihle dva sejdou v debatě u piva nebo ještě líp na zkoušce v kapele.

1. Konzervatoř tě připraví o zbytky talentu

Tohle většinou říkají ti, kdo na dotyčné hudební učiliště nikdy ani nepáchli, nebo ti, kteří tam během studia trpěli a neměli dobré výsledky, ale z nějakého důvodu neměli dost „koule“ uvědomit si, co vlastně chtějí, a najít si k muzice jinou, vlastní, byť třeba i poměrně neortodoxní cestu.

Každopádně rozhodně nevěřte člověku, který tvrdí podobné nesmysly typu: „Můj kamarád studoval na konzervatoři a tam musel tak dlouho cvičit stupnice, až pak nebyl schopen zahrát jediné sólo.“ Stupnice se obvykle cvičí jen do té míry (a do tolika křížků či béček), aby to prošlo u zkoušek a mohlo se jít dřív na pivo, a ten, kdo má talent, rozhodně díky nim o inspiraci na sóla nepřijde. Maximálně se mu zlepší technika a rychlost hry a nebude muset sáhodlouze dumat, zda se to fis do tóniny C dur hodí či ne.

2. Kdo neumí hrát z not, je diletant

Typický výrok zarytého „klasikáře“, který je sice schopen zahrát z listu i děsivě náročný part, graficky připomínající rozsypaný čaj, ale v momentě, kdy v klasickém nástrojovém koncertu dojde na závěrečnou virtuózní kadenci (sólová pasáž bez doprovodu orchestru, kde má hráč možnost předvést své hudební kvality), musí si vše předem vypsat a nacvičit doslova do poslední noty.

Z představy improvizace nebo třeba jen řízené aleatoriky, což je kompoziční technika 20. století, zjednodušeně popsatelná jako „volnost v rámci mezí“ (v grafické partituře například stojí: „Hrajte po dobu jedné minuty jakékoli noty mezi c1 a f3 v následujícím tempu.“), se těmto muzikantům dělá mdlo.

Nezaškodilo by, kdyby občas zašli na nejakou jam-session a zkusili své nástroje provětrat i mimo notovou osnovu. Zjistili by, že dobrá hráčská technika se dá uplatnit i jinde než za pultem.

3. Já hudební teorii ani techniku nepotřebuju

Jde v podstatě o protiklad předchozího bodu. Tenhle výrok a jemu podobné („Muzika jo, noty ne!“) často uslyšíte od muzikantů-samouků, kteří jsou na své hráčské schopnosti, jichž nabyli za pochodu a intuitivně, patřičně hrdí.

Jak by vám potvrdili třeba příznivci některých subžánrů extrémního metalu, motivací může být snaha „vrátit se ke kořenům“, vytvářet hudební zvuk mimo institucionalizovaný hudební systém a dobrat se tak „autentického“ uměleckého vyjádření. Nebo třeba tento systém záměrně pošlapat a popřít. Tento punkáčský přístup bývá nezřídka stylotvorný – díky intuitivnímu a neškolenému nakládání s hudebními nástroji vznikají specifické postupy a zvuky, které často definují celý hudební subžánr.

Další variantou pak bývá takový v dobrém slova smyslu muzikant-opičák, který – aniž by věděl, jak to dělá – dokáže dost přesně napodobovat své slavné hudební vzory a z fleku zreprodukovat či doprovodit hudební motiv, který právě zaslechl. To je schopnost rozhodně skvělá a vítaná, kterou stojí zato si pěstovat. Od určitého hudebního levelu ale sama o sobě přestane stačit.

Všem výše zmíněným může jejich taktika docela dlouho v poklidu procházet – než přijdou do kapely, kde po nich někdo z kolegů bude chtít, aby počítali doby nebo uměli v akordu vynechat i jiný konkrétní tón než tercii (kterou stejně vynechávají automaticky, protože řešit rozdíly mezi dur a moll je trapné a powerchordy jsou cool). Následný komunikační babylon dokáže solidně zaříznout i jinak slibnou hudební spolupráci.

4. Čím víc tónů, tím lepší muzika(nt)

Někteří muzikanti se nemůžou smířit s tím, že k napsání dobrého songu mohou stačit tři základní harmonické funkce (a třeba v minimalismu klidně jen jedna). Jejich ucho i ego potěší jedině kompozice rytmicky tak složité, že k nalezení první doby v taktu je potřeba odchodit několik semestrů semináře matematické analýzy na Matfyzu, harmonicky tak nápadité, že za každým rohem číhá alterovaný akord nebo modulace skokem, a melodicky tak bohaté, že tabulatura připomíná vzor na pletení skandinávského svetru se sobím motivem.

Co na tom, že jde nezřídka o pouhou skladatelskou či hráčskou onanii a daná skladba nemá žádný další myšlenkový rozměr. Čím složitější kus, tím přece větší umění – a tím hodnotnější hráčský výkon, no ne!

5. Kdo neumí, učí

Tohle občas pronese někdo z obou znepřátelených hudebních táborů. A mám skoro pocit, že je to typicky česká hláška. Kde jinde dostalo pedagogické řemeslo vlivem minulých režimů natolik na frak, že přiznat tuto profesi se pomalu rovná společenskému znemožnění? Všichni vědí, že učení je energeticky náročné, z hlediska návratnosti vynaloženého úsilí nevděčné – a pohříchu špatně placené.

Speciálně v hudební oblasti je to ale hlavně hláška naprosto „mimo mísu“, protože je spousta skvělých muzikantů, kteří zároveň učí – minimálně proto, že samotným koncertním hraním by si v našem kulturním rybníčku nevydělali na chleba. A spousta skvělých muzikantů také učit chce a rozhodně má co svým studentům předat (viz třeba následující záznam z workshopu na Berklee College of Music).

Pokud vůbec, mohlo by se spíš říkat: „Umět hrát neznamená umět učit.“ Vzpomeňte si sami, možná jste během svého života také narazili na skvělého, talentovaného a řemeslo ovládajícího muzikanta – který ale ani po letech cvičení a koncertní praxe vůbec netušil, jak „to“ vlastně dělá, a neuměl své postupy sám zhodnotit a vysvětlit je ostatním. Hudební virtuóz nerovná se automaticky dobrý učitel.

A jaké „dissovací“ hlášky jste z obou nesmiřitelných táborů zaslechli vy? Napište nám do komentářů!

Tagy just for fun TOP 5

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Anna Marie Hradecká
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studov…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY