The Smile konkurují svým domovským Radiohead neklidným jazzem

Skoro se dá říct, že The Smile už předběhli své domovské Radiohead ve všech směrech, v nichž se kapela stala kultovní a populární pro tolik hudebních fajnšmekrů. Vedlejší projekt Thoma Yorkeho a Jonnyho Greenwooda baví každou minutou poslechu. Neklidné melodické linky, technicky spletité jazzové rytmy, nebeské orchestrální aranže jak z dílny The Beatles, a především Yorkeův éterický vokál kralují každému taktu. Hudební proud nenechává posluchače ani na chvíli vydechnout „paranoidními“ hudebními experimenty, jež Greenwood chrlí jak na běžícím pásu. Skladby mají stejně podmanivou sílu jako ty nejlepší zářezy Radiohead z éry In Rainbows, v lecčems je ale ještě překonávají.

Neklidné emoce se smyslně valí skrze nevrlou elektronikou, temně promlouvají ve smyčcovém víření, zachycují mihotavé záblesky optimismu, byť Yorke zpívá o odplatě, svým kolébavým falzetem varuje a zároveň pláče. Ve vrcholné baladě Bendic Hectic o sebevražedné autonehodě trio hudebním napětím směle konkuruje nejlepším filmovým soundtrackům Ennia Morriconeho, zatímco kytara tu zvukomalebně napodobuje kvílivé pneumatiky až do rockového melodramatu, v němž to vře zvukovým dadaismem po vzoru A Day in the Life od The Beatles.

Přitom deska začíná tak klamavě. Stejnojmenný otvírák Wall of Eyes ve stylu bossanovy šouravě plyne v rytmech Skinnerova basového bubnování, v závěru potemní a nálada se změní k nepoznání v následující plačtivě elektronické skladbě Teleharmonic. Rockové aroma je cítit v písni Read the Room, v níž Yorke nejvíc káže a varuje před politickými zmetky plnými masivních eg.

Klavírní jazz ve Friend of a Friend zmírní předešlou psychedelickou atmosféru skladby Under Our Pillows, vzdávající hold klávesovým hrátkám The Doors včetně Skinnerových zvukových harmonických plískanic à la Riders On The Storm. Uvolněným finále končí You Know Me, která srdceryvně zraňuje emotivním vokálem, harmonickým klavírním doprovodem i vesmírnou elektronikou.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Kdysi Radiohead ukazovali prostředníčkem na všechny rockové postupy a svým inovativním přístupem se čím dál více vzdalovali světu, v němž to kytarovými riffy jen hýřilo. Nyní se The Smile vzdalují Radiohead; posouvají svoje zvukové experimenty do dalších dimenzí, převrací dosavadní hudební postupy i dynamiku naruby, překvapivě si berou za vzor šedesátky, ale deformují je k nepoznání. Wall of Eyes je deska, která se vám zaryje hluboko pod kůži.

The Smile – Wall of Wyes

Self Help Tapes LLP, 00:45:17

jazz/rock/psychedelie

100 %